Reality show Survivor na Nově nás nutí nenávidět špatně i správně

Možná zapátráte v paměti, že tu už v roce 2006 byla česká reality show Trosečník, která běžela na Primě a uváděl ji Marek Vašut. Ohlasy na ni byly mizerné a trvalo jedenáct let, než se jiná tuzemská komerční televize rozhodla tuto show uvést v jiném kabátku. V roce 2017 tak vznikl Robinsonův ostrov, který se dočkal ještě jedné sezóny rok následující. Kdoví co vedlo Novu k tomu, že se nyní snaží přivést na obrazovky Survivora znovu pod originálním názvem. Bohužel tak udělala v době, kdy i zahraniční Survivor v již 41. sezóně ztrácí dech, a i přes inflaci v něm zůstává stále odměna pro vítěze či vítězku milion dolarů. (Trosečník nabízel pět milionů korun, Survivor Česko a Slovensko už „jenom“ dva a půl milionu.) I to vyjadřuje jistý druh úpadku prestiže.

Česko-slovenský projekt spolu s televizí Markíza chce obohatit téma souboje člověka proti člověku a člověka s přírodou či mužů a žen i soubojem dvou zemí. Což zatím nevychází nijak, protože soutěžící jsou zapojení ve smíšených týmech. Na nacionalismus si budeme muset počkat do finále, pokud se ale vůbec bude ještě někdo chtít dívat.

Atraktivní na soutěži mělo být i to, že bude podstatně drsnější než předchozí sezóny. Kolem toho se ale nyní vedou intenzivní spory. Publikum si totiž připadá podvedené, a naopak upozorňuje, že soutěžící sice nesmí používat zkrášlovací kosmetiku (takže hvězdy Instagramu náhle vypadají jinak než s tunou make-upu a softwarových filtrů), ale jinak dostávají vodu a jídlo zadarmo a nemusejí si je vybojovat. I deky na spaní vyfasovali na začátku všichni a boj se svedl až o moskytiéru. Existuje dokonce podezření, že účastníci klání ani nespí v džungli, ale když jsou unavení, můžou si jít odpočinout do hotelu. (Nova to oficiálně popírá.)

Survivor byl pro své cílové publikum vždy atraktivní jako hra, jaké kdo zvolí strategie, jaká je psychologie jedince a skupiny a meziskupinového soupeření, jak se někdo cítí být součástí určitého kmene a jak je z něj exkomunikován. Podstatní jsou jak jednotliví hráči a hráčky (čili složitý castingový předvýběr), tak prostředí (jež je výrazně méně sterilní než vily Velkého bratra či kuchyně MasterChefa) i samotná pravidla hry, která uvrhají účastníky a účastnice do stále těžších dilemat, případně těží z jejich fyzického a psychického vyčerpání.

Prozatím je to ale tak, že na premiérový díl se dívalo 650 tisíc lidí, zatímco na seriál Slunečná, jenž běží na Primě, 1,2 milionu lidí starších 15 let. Po třetím díle ale nastal takový propad, že Markíza Survivora stáhla z hlavního vysílacího času. O pořad mají podle peoplemeterů největší zájem divačky ve věku od 15 do 34 let (z těch, co si v době vysílání zapnuly televizi, jich bylo v dané věkové skupině skoro 54 %).

O důvodech můžeme spekulovat – jednak tu vystupuje nadstandardní počet pohledných mužů, již zůstávají většinu času obnažení do půli těla, jednak je pro divačky tohoto věku snadné identifikovat se se zhruba stejně starými ženskými účastnicemi, jež navíc velmi často sledují i na sociálních sítích (minimálně to platí u youtuberky Shopaholic Nicol, herečky Ivy Pazderkové a účastnice MasterChefa, Čechovietnamky Chili.) Soutěž je totiž postavená i na tom, že zdaleka ne vždy vítězí hrubá síla, ale někdy naopak vytrvalost či přesnost – takže stát na kůlech nebo trefit něco hodem na dálku můžou ženy lépe než muži. Ukazuje se, že neexistuje žádný univerzální nebo dokonalý návod na to, jak soutěž vyhrát, v každé nové disciplíně může uspět někdo jiný.

Bohužel, pořad nyní připomíná spíš dětský tábor pro psychicky nevyzrálé dospělé, možná trochu zpocenější Hry bez hranic nebo Pevnost Boyard, z níž vás po splnění úkolu neodveze loď. Nelidská je vlastně už stopáž jednotlivých dílů, která se pohybuje okolo dvou hodin čistého času (bez reklam!).

Možná to není tak zřejmé ze samotného vysílání bez znalosti zákulisních informací, ale problém, proč se ve hře často moc neděje, neustále se opakují zpomalené záběry předešlých akcí nebo se dlouze dumá u „kmenových rad“, koho vyřadit, spočívá ve velmi prozaické věci. Pořad dělá na klíč turecká produkční společnost, přičemž na daném ostrově se točí hned několik národních verzí najednou, a je zjevné, že střih mají mnohdy na svědomí lidé, kteří buď neumějí česky, nebo mají tak málo času či tak málo natočeného materiálu, že střihy působí mnohdy zvláštně až nelogicky a hlavně celá stopáž nastavovaně.

Není to poprvé, co se něco takového stalo, stejným problémem podfinancovanosti a špatné dělby práce ve štábu trpěl již nedávný Love Island (rovněž na Nově). Máme dostávat nablyštěný exotický produkt, ale exotické na něm je hlavně to, že jej lidé dělají v nevyhovujících podmínkách. Je to obvyklý mor současných televizních produkcí, kde se šetří přesně tam, kde se šetřit nemá, protože cifršpióni, co sedí na číslech, nechápou, jak se takové pořady reálně dělají nebo mají dělat, a jenom si myslí, že racionálně osekávají náklady. V tomto ohledu je nenávist či nespokojenost s pořadem oprávněná – hněv publika má mířit na televizi, která nedodává produkt v kvalitě, jež by se dala očekávat.

Bohužel, Survivor, zvláště v aktuální české verzi, vzbuzuje i neoprávněnou nenávist, z níž se ovšem živí zbytky zájmu o něj. V jakési perverzní symbióze totiž pořad funguje tak, že dodává informace bulváru o tom, jak na sebe soutěžící nevraží či jak celkově psychicky nezvládají stres na ostrově. Máme je tedy nenávidět, protože jsou pseudocelebrity, protože jsou krásnější a sebevědomější než většina populace, dostávají za účast velmi solidní peníze (od 12 tisíc týdně u těch neznámých po 120 tisíc u influencerů), máme je nenávidět za intrikaření (přestože je odvěkou součástí taktiky ve hře) a máme je nenávidět za jakýkoli projev slabosti.

Tato sezóna Survivora možná vstoupí do mediálních dějin tím, že se kvůli ní otevřeně řeší psychické problémy, především projevy panické ataky, jíž trpí hned dva účastníci: zpěvák Vojtěch Drahokoupil a herečka Iva Pazderková. Zatímco Drahokoupil odstoupil v prvním díle, Pazderková v soutěži vydržela déle a je předmětem neustálého osočování z psychické lability. Labilita byla vyčítána i herečce Barboře Jánové, která již vypadla na základě kmenového hlasování. Publikum a diskutující na internetu tak často necitlivě rozebírají, „kdo je chlap a kdo baba“, přichází imperativy, že se nesmíte hroutit a všichni mladí by dnes měli jít na vojnu, zažít socialismus nebo nemít mobily a hlavně si svoje potíže nechávat pro sebe.

Přitom vyšlo najevo, že produkce zásadně podcenila psychotesty a účastníci neprošli žádnou odbornou prohlídkou, ale byli "zkontrolování" jen jedním telefonických hovorem. Zapadá to do linie slabé produkční přípravy a minimálního zázemí, nebo je v tom i kus záměru? Je to dlouhodobě jeden z nejhorších znaků reality show – vysává účastníky psychicky, a potom jejich zhroucení vystavuje jako atrakci a živí se negativní energií publika.

Přestože v pořadu zaznělo, že se jedná o závažnou, téměř neléčitelnou diagnózu, a například moderátor Ondřej Novotný tyto stavy nijak nezlehčoval a projevil se chápavě, pro masové publikum může být opravdu nepochopitelné, že s panickými atakami dotyčný nemůže nic dělat. Jestliže v pohodlí domova se ještě nějak drží, v cizím prostředí se ataky rozjedou nekontrolovaně. Nemáme pro to, bohužel, srovnání. Za socialismu žádné reality show nebyly a v televizi mohli vystupovat jen důkladně prověření jedinci (byť hlavně ideologicky prověření, ale mnohdy i psychiatricky – lékaři tehdy běžně donášeli na hvězdy šoubyznysu.)

V tomto ohledu je tedy naše psychika vystavena nevhodnému pokušení – potřebě si ulevit, že někdo je „měkkota“, že nic nevydrží, že někam nemá chodit nebo že televizní pořady dnes psychické problémy dokonce zbytečně omlouvají a vystavují. Je jisté, že právě reality show nikdy pozitivně nepřispěly k tomu, jak se na psychické poruchy a onemocnění dívat rozumně a s pochopením, ale vždy jen těžily z exploatování slabších jedinců. Naším potěšením má být popást se na tom, že někdo vybuchne, rozteče se nebo vyhoří. Televize se tu vlastně metaforicky živí zničenými dušemi lidí a k jejich ničení i přispívá.

Víme dnes dobře, že produkční týmy účastníky soutěží silně (byť třeba podprahově) manipulují, schválně vyvolávají konflikty, pošťouchnou někoho k reakci, zavdávají podněty vést zdánlivě autentické hovory o někom (velké množství intrikaření a drbání je výsledkem přání tvůrců, nikoli spontánními reakcemi účastníků). Survivor je hybrid mezi hrou, dobrodružstvím a dramatem a hra samotná zde nestačí. Skutečné drama není ve hře, ale v celém vyprávění a nepředvídatelnosti vývoje vztahů. Při soutěžích si členové týmu fandí a pomáhají, rozeštváváni jsou až potom, často uměle. (Zbytek pak obstará logika castingu – dát dohromady osobnosti, jež na sebe reagují výbušně.)

Odhlédneme-li právě od her připomínajících letní dětský tábor, zůstává tu nepříjemná, uměle vykonstruovaná realita, která na nás přenáší paranoidní atmosféru – potřebu podezírat všechny, nikomu nevěřit a ve výsledku ani příliš nespolupracovat. Není to ale ani stav „člověk člověku vlkem“ a nelze se tu odvolávat na přírodu, evoluci a sociální darwinismus.

Z dnešních výzkumů víme, že většina lidské evoluce byla založena spíše na spolupráci než na boji, většinu dějin neexistovala pevná společenská hierarchie a boje byly spíš zřídkavé. (Nedávno k tomu vyšla třeba sedmisetstránková kniha Úsvit všeho antropologa Davida Graebera a archeologa Davida Wengrowa; podobně psal o evoluci filosof Kim Sterelny a mnozí další.) Skutečná nouze o zdroje nutí lidi (i prvotní hominidy) se semknout. Survivor nám našeptává, že jde o jakýsi návrat k přírodě, únik od civilizace a objevení pravé podstaty člověka jako věčně bojujícího o moc, intrikujícího, nedůvěřivého a extrémně individualistického.

Jenomže příroda nám nestanovuje žádná jednoduchá pravidla hry, žádné pevné deadliny, do kdy se máme nějak zorganizovat, žádné povinné eliminace soupeřů. A ostatně, většina her v Survivorovi nemá absolutně nic společného s přežitím v přírodě. Survivor v nás posiluje iluzi, že lidská povaha je výhradně soutěživá, ale sám Survivor jenom reprodukuje to, co známe z dnešní pokročilé, uhoněné civilizace. O žádný návrat k přírodě nejde. Lidskou spolupráci podceňuje a záměrně rozleptává. Kmenovou identitu utužuje jenom tím, že vyvolává nenávist či protivenství k druhému kmeni, aniž by směřoval ke sjednocení.

Jistě, nebyla by to najednou hra. Ale tím jenom vidíme, že určité typy her, které nejsou spontánní a nehrají se na mnoho kol (tak, jak se hraje obyčejný život), ale vždy jen na jeden den, jsou v rozporu s lidskou přirozeností. Paranoia v reality show musí zvítězit nad altruismem, aby se kola zábavy mohla točit dál. Je potřeba sežrat se navzájem, brát život jako nekonečné bitevní pole. A každá izolace musí vést k novému Pánovi much.

Reality show nestojí jenom na voyeurismu, prostém čumilství, ale i na vzrušení z podezírání a na katarzi, kdy všichni odpadnou a zbude jenom ten „nejprozíravější“. Ten, který podezíral nejvíce a byl ostatními podezírán nejméně.

Lze se na to dívat i bez pocitů provinění, jen bychom se neměli dát obalamutit, že je to přírodní i historické a nevývratné. Survivor potvrzuje spíš moderní trendy v porážení konkurence a tato mentalita tu s námi není dlouho, rozhodně ne od úsvitu věků. Jak píše zmiňovaný Sterelny, asi v 97 % lidské historie vládla rovnost. Neměli bychom se nechat zmást optickým klamem oněch 3 % dějin.