„Víc než 50 % českých kriminálek se rozchází s realitou," říká plukovník Luboš Valerián

Už si přesně nevybavuji, kdo mě vyhledal, ale v roce 2006 jsem spolupracoval na knize Bratrstvo tajných hrobů a už jsem měl za sebou nějaké komentáře pro různá média, možná odtamtud se odvíjí zájem o spolupráci. Děje scénáře směřovaly na Ostravsko a v tu dobu jsem se k tomu dostal já. Spolupráci jsem se nebránil, vcelku mě pracovně zajímá, jak takové dokumenty vypadají. Vždy jsem kladl důraz na to, aby to bylo odborně správně a aby se to blížilo co nejvíce té realitě. Samozřejmě si uvědomuji, že televizní či rozhlasoví tvůrci si to musí přizpůsobit, vměstnat ten děj do určitého časového úseku a udělat ho divácky zajímavým. Je otázka, jak daleko byli ochotni producenti zajít a akceptovat řadu mých výhrad ke scénářům. 

Dělal jsem poradenství už k hotovému scénáři, takže jsem věděl, jak se odvíjí děj, jaká je tam zápletka, co tvůrce toho konkrétního díla chtěl říct a nabídnout divákům. Přišli už s hotovou věcí a já tam byl v roli takového korektora. Řada věcí tam neodpovídala realitě. S nadsázkou jsem tvůrce upozorňoval, že se na to dívá asi 40 tisíc policistů a jestli tam uvidí mé jméno na pozici odborného poradce, tak si nemohu dovolit, aby to nebylo korektní. Takže jsem celou řadu momentů uváděl na pravou míru a trval na tom, že takhle to ve skutečnosti nevypadá, tady by to měli upravit a podobně. Kdyby se to podařilo upravit ze 70 %, i z 50 %, považoval bych to za úspěch. Celou řadu věcí akceptovali, ale také je třeba říci, že celou řadu věcí, které jsem kritizoval, zachovali. 

Za prvé, musí to být seriózní televizní produkce. Jsem dalek toho vyjadřovat se pro bulvár a podobná média. Takže ať už to jsou soukromé nebo veřejnoprávní televize, v tom nedělám rozdíl, zajímá mne hlavně obsah. Nesmí to být nějaké tendenční dílo, už vůbec ne orientované na nějaký politický podtext nebo jednostranně ve prospěch nějakého uskupení, hnutí nebo skupiny, do toho bych asi nešel. Pokud je to film či seriál zobrazující práci policie v nějakém kriminálním příběhu, tak je mi celkem jedno, kdo to režíruje, kdo je producent, scenárista a podobně. Zajímá mne obsah a to, aby odpovídal skutečnosti.

Z pozice toho externího poradce těch pravomocí nemám moc, ne-li vůbec nějakou. Oni si mě vyslechnou, zjistí ten objektivní stav, já jim popíšu, jak to ve skutečnosti chodí, a je zcela na nich, jak dalece má doporučení a návrhy budou akceptovat. Pokud jsou to lidé rozumní a jde jim o to, aby dílo bylo co nejvěrohodnější, co nejblíže realitě, tak je akceptují ve větším rozsahu, pakliže je jim to jedno, tak to třeba neakceptují, nebo alespoň ne v plné šíři. 

To je otázka k zamyšlení, jednodušší je možná se vyjádřit ke scénáři a říct, co ve skutečnosti funguje či nefunguje, která pasáž v praxi funguje jinak a říct relativně jak. Kdežto knižní podoba spočívala jednak v mých vzpomínkách, jednak v popisu celé řady okruhů, které jsou zmíněny v mezihrách, jež se týkají osobního i profesního života. To znamená formulovat to nějak čtenářsky, lidsky srozumitelně. Ta cesta je schůdnější, s autorem se dohodnu, což musíme, pakliže to chci vydat. U konzultace nemám garanci, že to akceptovat budou. Mnohdy jsem přišel s něčím, co je v praxi reálné, a oni to pojali jinak, neměli vůli to akceptovat. Prostě řekli, že ten moment je divácky tak zajímavý, že ho nechají s nadsázkou odeznít. To jsou momenty, které mě pak rozčilují, když se dívám na televizní tvorbu – je tam řada věcí, které v praxi takhle nefungují a tvůrci je stejně ukazují. Proto nejsem až na výjimky příznivec českých detektivních seriálů, kterých je na můj vkus přehršel a možná se ve více než 50 % rozcházejí s realitou.

S touto otázkou se setkávám často. Taková ta základní klasika – Hříšní lidé města pražského. Tam je to policejní práce par excellence, s místní i osobní znalostí starých detektivů. Co mě na tom fascinovalo, byla ta úcta podsvětí k policajtům, jak ti zločinci neměli sílu odolávat, protože ti detektivové byli autoritami sami o sobě. Dále také seriál Malý pitaval z velkého města, tam se to také blížilo realitě. Byla tam ta detektivní práce, jak jsem ji zažíval já ve svých prvopočátcích – staří kolegové, mladší kolegové, žertíky, ale hlavně kus odvedené práce v tom pravém slova smyslu. A bezkonkurenčně také Případy 1. oddělení od Pepy Mareše. Jinak nesleduji ani Policii Modravu a až na výjimky zahraniční seriály. Tam je to spíše pro oddych, protože ty zahraniční a celá řada českých se rozchází s realitou, tak jako v nich to ve skutečnosti nefunguje.

Nemyslím, že bych něco udělal jinak. U každého případu člověk pracovně roste, každý případ je individuální a každý je svým způsobem studnice poznání. Od taktiky výslechu, od osoby pachatele, od motivu činu, od způsobu spáchání, způsobu zakrytí, použitých nástrojů atd., to byla široká škála věcí, se kterými jsem se setkal a na kterých jsem se naučil. Je to pak strašná výhoda v tom, když se setkáte s něčím, co už jste zažil a využijete těch vzpomínek. Lidi, kteří to neprožili, by to ani nenapadlo.

Například, když jsem jako mladý přijel k mrtvole spoutané a zabalené v kožešinách. V té době jsem řekl, že takhle by to člověk sám nedokázal a musí jít o vraždu. Měl jsem tam svého učitele, majora Petra. Byl to starý, prošedivělý pán, měl přezdívku Severomoravský Maigret, měl takovou gabinovskou vizáž. Upozornil mě, ať nepředbíhám, že už řadu takových případů viděl a že podle něj v žádném případě nejde o vraždu. Nakonec se jeho slova potvrdila. V konečné podobě se znaleckými posudky a vyšetřovacími pokusy podařilo prokázat, že šlo o nešťastnou náhodu. Ten člověk zemřel udušením, ucpáním dýchacích cest při zvláštním způsobu sexuálního sebeukájení. Nacpal si do úst chlupy z deky, ty se nasákly slinami a utvořily ucpávku, která ho dusila. Vyšetřovací pokus s figurantem potvrdil, že za dvě minuty se člověk stejným způsobem dokáže svázat.

Setkal-li jsem se pak s nějakým případem v budoucnu, otočil jsem se dozadu a čerpal ze svých zkušeností. A mohli to novináři v médiích popisovat tendenčně, tak jako Klíma s Johnem v pořadu Na vlastní oči. Popisovali případ člověka uhořelého na stromě a divákům předkládali nějaký kvazi-vyšetřovací pokus. My ho udělali rovněž, v policejní režii, a prokázali jsme, že ten člověk si natáhl na hlavu igelitový sáček a udusil se do pěti minut, potom shořel. Což oni samozřejmě nevěděli, ale krmili republiku tím, že v podstatě musí jít o vraždu a že policie prostě nekonala, jak měla. Nevzpomínám si na to, že bych došel k závěru, že bych některé věci dělal jinak. Možná k tomu, že je dělám lépe než před lety. 

V posledních letech se zvedá vlna true crime filmů a seriálů, jako Metoda Markovič: Hojer nebo Manželé Stodolovi . Jak vnímáte zájem o tuto tématiku? Je dobře, že známé případy pronikají do fikce?

Bohužel jsem neviděl Metodu Markovič: Hojer, ani Manžele Stodolovy, i když ty případy znám, ať už ze stránek sborníku nebo z odborných kruhů. U každého setkání mezi útvary se ty nejzajímavější kauzy rozebírají z mnoha úhlů pohledu a vyměňujeme si zkušenosti i v resortu. Není to tak, že si něco necháváme pro sebe, my se rádi podělíme a rádi přijímáme poznatky. Zapojují se do toho znalci z různých oborů i odvětví. Podle mne jsou tyto případy zpracované s velkou mírou autenticity. Četl jsem o asistentce, která zajišťovala servis pro Petra Uhlíka, jenž to nastudoval tak dokonale, že se bála přinést mu kávu. Stejně tak je velmi dobře ztvárněn i Jirka Markovič. Podobou, ale i osobnostními rysy a vlastnostmi. Seznámil jsem se s ním v 80. letech a pro mě to byl svým způsobem vzor. I když sloužil v Praze, měli jsme velmi úzký přátelský vztah. I na dálku jsem čerpal z jeho zkušeností, stejně jako ze zkušeností svého učitele.

Nenazval bych to úplně fikcí, protože tohle dílo je velmi věrohodné a velmi se blíží té realitě. Dnes vidíme, že scenáristé se snaží k látce přistupovat objektivně. Srovnejte si třeba detektivky z doby před patnácti lety, kdy nikdo nepoužívá návleky, ochranné obleky, rukavice, chovají se celkově naprosto neadekvátně k ověřeným a platným zásadám na místě činu. Člověku, který do té oblasti vidí, se na to dívá velmi špatně. Ale ta díla, na která se ptáte, jsou podle všeho povedená a velmi reálná. 

Na tom není nic nepochopitelného. Vezměte si jednu logickou věc – o případu, který je v průběhu vyšetřování, veřejnost moc neví. A všechno, co je obestřeno nějakým tajemstvím, společnost zajímá, lidé jsou dychtiví po informacích. To je myslím zrovna moment, který tvoří živnou půdu pro bulvár. Fláknou vám článek s krvavou fotkou, bez hlavy a bez paty, ale je to přes půl strany a ti lidé kupují Blesk a další periodika jako zbláznění, a není na tom zhola nic. Přivádělo mě k šílenství, když jsme dělali některé případy a na stránkách periodik se objevilo něco zvráceného, nepravdivého, lživého, a u toho je dovětek „z dobře informovaného policejního zdroje.“ Což je pitomina, protože to by ten policajt musel být idiot, kdyby něco takového řekl.

Ale z toho pramení zájem společnosti o tyto věci, to bylo, je a bude. A protože toho v průběhu vyšetřování nemůžeme říct mnoho, končí to takovým tím obligatorním „šetříme podezření z násilného trestného činu, jde o smrt s cizím zaviněním, policie ve vyšetřování pokračuje.” Uplynou měsíce, my toho pachatele dostaneme až před soud a teprve potom se to nějak komentuje třeba v rámci veřejného soudního přelíčení, kdy se ta veřejnost dozví něco víc. Takže mě ta popularita nepřekvapuje, je-li to prezentace dobré práce policie, tak to vítám. Kdo má tuto problematiku rád, ten se na ni dívá, komu to nedělá dobře, ten se na ni nedívá. Pro mne je to tedy pochopitelné a není tu nic, co by mě znepokojilo a co by mi vadilo. 

Podívejte se také na nejlepší české kriminální seriály podle Kinoboxu.

Zdroj: Kinobox