„Metodu Markovič bych nerežíroval sám." Režisér Tomáš Pavlíček o tvorbě kriminálních seriálů

Je to tak, čím déle zůstane divák v seriálu, tím lépe je bude znát. Bude se tam i prokreslovat něco z jejich osobního života, ale ne nijak zásadně. Struktura dílů je taková, že divák pozná docela dost postav ještě dříve, než začne případ. Na ploše padesátiminutového dílu si pak scenáristi museli vybírat, co budou sledovat. Takže aby tam mohla fungovat struktura vyšetřování, nedovoluje to, abychom mohli detailně prokreslovat všechno, včetně detailního života policistů. Ale decentně se to odhaluje. Přitom sledujeme osudy Kučery až do Vánoc, závěrečná osmá epizoda je epizodou vánoční, kde proběhne určité bilancování toho, nakolik se Kučerovi coby geniálnímu detektivovi v tomto oddělení líbí. K tomuhle se dostaneme.

Podle mě je to kombinace. To, co vidíme v prvních dvou epizodách, je drženo i v těch dalších. Nejdříve poznáme prostředí, kde se stane vražda. Až po úvodní znělce, která zazní často až 7 minut po začátku dílu, přicházejí policisté. Každý díl vyšetřují jeden případ, co je odhalen. Kučera je v něčem geniální, nicméně využívá schopností ostatních z týmu. Ještě více ale využívá svou sestru, farářku, která leccos poodhalí ze strany fungování té komunity, nebo postav v kraji. Dává mu vlastně lidský rozměr k těm případům.

Já mám to štěstí, že žádný z nich mi nesplývá. Případy mimořádné Marty jsou remake francouzského light crime. Ten seriál se odehrává, řekněme, nad realitou, Policie Hvar byla taky úplná stylizace, ale to opravdu nesplývá, protože se to odehrává v Chorvatsku. Vraždy v kraji jsou v něčem klasické, ale podle mě se většinu času snaží být trochu oldschoolovým seriálem. No a v současné chvíli pracuji na něčem, co mi ani nemůže splynout, protože s Honzou Vejnarem jsme ve třetině natáčení Metody Markovič: Straka. Takže ne. Pro mě je to zajímavé, protože detektivky nejsou žánrem, který jako divák vyhledávám. Spíš vyhledávám konverzační filmy, nezávislé snímky, rodinné tragikomické portréty – to je něco, co vyhledávám systematicky. Když už jsme u rodinných portrétů, tak u sedmé epizody Vražd v kraji jsem se tetelil, protože tam nahlédneme do opravdu bizarní rodiny. 

Ono to nejde točit najednou, ale řekněme, že když probíhají dokončovací práce, začínají přípravné práce něčeho jiného. To je nepříjemné, bohužel se tomu nedá úplně předejít. Práce na jednom projektu se táhne někdy rok, jindy rok a půl, někdy i dva roky. Mezitím musí člověk pracovat na něčem jiném, nebo něco jiného aspoň připravovat. Je to náročné na time management i na psychiku, takže mám vybudované určité způsoby, jak s tím pracovat. Samozřejmě, když je toho hodně a začne to člověka hodně zahlcovat, tak i když má nějaké metody, jak to odbourávat a přepínat, stejně ho to dožene. Snažím se pečlivě si to porcovat a nenabrat si toho tak moc, abych to nemohl zvládnout. Nechci se v žádném případě dostat do fáze, kdy se to začne podepisovat na kvalitě. 

Já to nevymýšlím, žádnou z detektivek nepíšu. Jediná výjimka byla u jedné epizody Případů mimořádné Marty, kdy jsem vzal francouzský originál a udělal český rewrite, kde jsem toho dost změnil, ale jinak všechny detektivky jsou podle scénářů, které nejsou moje. V případě Vražd v kraji to byl Zdeněk Jecelín a Vašek Hašek, u Případů mimořádné Marty taky tento tým, u dalších seriálů další týmy. Přiznám se, že to já bych nedokázal. Přestože mám scenáristickou zkušenost, vůbec bych si netroufl psát detektivku. Jednou jsem to zkusil a zjistil jsem, že moje hlava vůbec nefunguje tak, aby to mohla strukturovat, aby to vymyslela a zakrývala ty stopy a že vlastně jako scenárista funguju úplně jinak. Takže nejen, že detektivky nevyhledávám, ale ani bych je neuměl psát.

U Metody Markovič jste režii přebral po Pavlu Soukupovi . Jak náročné bylo převzít projekt, který už předtím někdo režíroval?

Stále to náročné je, ale ta situace nastala a já bych Metodu Markovič rozhodně nerežíroval sám. Myslím si, že první série je mimořádná a že Pavel Soukup je mimořádný režisér, a že se tam sešlo strašně moc věcí jako výborný scénář, skvělé herecké obsazení, strašně dobré režijní uchopení, do toho mimořádná hudba a mimořádná kamera. Je tam strašně moc složek, které do sebe zaklaply. Nejen, že je to profesionální práce, ale šlo to cestou, která podle mě nebyla v české kinematografii příliš prozkoumána. Proto si myslím, že je to tak dobré.

Sám bych do toho nevstoupil, nejsem takový typ perfekcionistického režiséra jako Pavel Soukup, abych tohle utáhnul, a měl bych strach, že tu věc poškodím, kdybych to režíroval sám. Důvod, proč to dělám, je ten, že scénáře jsou mimořádné, je to mimořádně připraveno, ale taky proto, že to dělám s Honzou Vejnarem a v určitých věcech se doplňujeme. Ale je to samozřejmě velmi těžké a vzhledem k tomu, že jsme ve třetině natáčení, k tomu nemohu říct vůbec nic.

Baví mě střídat žánry, testuji různé věci, abych nespadl do rutiny. Ale kde se cítím nejlíp a co je mi nejpříjemnější, to jsou tragikomedie. Rodinné, často mezigenerační, často založené na jednoduché situaci a dialogu. Abych tohle mohl dělat, musel bych jich napsat docela dost a být schopen je realizovat i producentsky, což prostě nejde. Takže přiznávám, že televizní tvorbu dělám protože nechci zůstat v rutině a chci zkoušet nové věci, ale také protože mě to živí. Přišla v noci v lecčems byla nezávislou produkcí, a přiznám se, že bych si zase rád natočil rodinný portrét, něco jako Chata na prodej. Jeden takový film píšu, ale nevím, kdy ho dopíšu a kdy ho zprodukujeme. Jediné, co k tomu mohu zatím říct, je, že je to taková moje touha. Je to něco, co má v něčem atmosféru jako Chata na prodej. 

Podívejte se také na seznam nejlepších krimiseriálů podle databáze Kinobox.

Zdroj: Kinobox