Leonardo DiCaprio je nový Big Lebowski. Jedna bitva za druhou patří mezi nejlepší filmy roku

Paul Thomas Anderson je ostatně známý tím, že rád riskuje a nikdy neustrne pouze v jednom žánru. Jedna bitva za druhou se však zdála být jeho největší sázkou na nejistotu. Režisér, jenž je proslulý svým nediváckým a velmi precizním přístupem a jehož komerčně nejúspěšnější snímek Až na krev utržil 76 milionů dolarů, totiž najednou dostal od Warnerů velmi štědrý rozpočet údajně přesahující 130 milionů na adaptaci satirického románu Thomase Pynchona se silným politickým a společenským zaměřením. Dokázal PTA zkombinovat filmařské ambice s vděčnými diváckými aspekty, jimiž by se více přiblížil mainstreamu? No, řekněme si, že z Jedné bitvy za druhou asi velký komerční hit nebude, jedna z největších filmových událostí však rozhodně ano.

Leonardo DiCaprio se v režisérově malinko netradiční novince představuje coby bývalý revolucionář, jenž žije pod falešným jménem Bob a vychovává šestnáctiletou dceru. Jeho revolucionářská skupina, která bojovala proti imigrační vládní politice a celému systému, se totiž právě před šestnácti lety rozpadla, stejně jako vztah s extrémistickou bojovnicí za svobodu Perfidií. Bob vyměnil lásku k odboji za lásku k chlastu a trávě, což ještě zvýšilo jeho paranoiu a vztahu s dcerou Willou to samozřejmě neprospívá.

Vše se ale změní ve chvíli, když se jim dostane na stopu nepřítel z minulosti, vojenský veterán a zapřisáhlý rasista bojující proti migrantům Lockjaw. Ten chce Willu za každou cenu unést a nebojí se kvůli tomu celé město uvrhnout do chaosu. Zhulený a zoufalý Bob si proto musí vzpomenout na své revolucionářské kořeny a udělat vše pro záchranu své dcery.

Románová předloha Vineland byla zasazena do Reaganovy éry a kromě silného satirického podtónu v ní byly hlavními tématy např. mediální vliv, politický útlak či boj se ztrátou vlastních ideálů. PTA většinu atributů zachoval, jen je přetransformoval do pestrobarevného žánrového mixu, který diváka během hutných 160 minut nikdy nepřestává překvapovat. Svou stylistikou zpočátku připomíná retro kriminálky, poté se přejde do až nečekaně mrazivého a aktuálního pohledu na současnou Ameriku, který je však efektivně prokládán jízlivě trefnou satirou, od níž se v jistých okamžicích přejde do až absurdní komedie, aby se vše následně změnilo ještě v nekompromisní thriller a rodinné drama.

Zdánlivě nesourodý mix žánrů se však Andersonovi podařilo spojit do komplexního celku, jenž dokonale drží pohromadě díky ústředním tématům a skvěle napsaným postavám. Ty jsou často na první pohled absurdní a svérázné, při bližším ohledání v nich ale divák snadno najde režisérovy typické charakteristiky včetně narušených rodinných vazeb, boje s odloučením či narůstajícím zoufalstvím. Jedna bitva za druhou je zkrátka snímek, co nepřestává překvapovat a nikdy nevíte, jaký styl vás čeká v následujících pěti minutách.

V mnoha pasážích snímek připomene humor bratrů Coenů a zejména kultovku Big Lebowski, jen s mnohem drsnějším a temnějším nádechem. Zhulený hlavní hrdina tu stráví většinu stopáže v županu, hádá se s lidmi po telefonu o tajných heslech, padá ze střechy a s minimem umu se snaží ze všech sil zachránit svou dceru. Leonardo DiCaprio je pak coby novodobý Dude neodolatelný a výtečně balancuje mezi vtipným ztroskotancem a zoufalým otcem plným emocí.

Ještě více pozornosti na sebe však strhává fenomenální Sean Penn, jehož záporák Lockjaw taktéž brilantně balancuje na hraně absurdní postavičky a chladnokrevného monstra, z jehož pohledu jde strach. Také zbytek obsazení si u Andersona samozřejmě nemohl utrhnout ostudu – výtečný Benicio del Toro je tu správně vyklidněný, Chase Infiniti je sympatickým mladým objevem a Teyana Taylor na sebe dokáže i na malém prostoru upoutat pozornost.

Největší hvězdou je však stejně samotný PTA a jeho nádherně nepředvídatelná režie. Tvůrce neustále střídá nálady, styly i rytmus vyprávění, z každé minuty je však cítit jeho propracovanost, hravost a jasná tvůrčí vize. Režisér si hraje s každým záběrem, pečlivě promýšlí snímání jednotlivých postav, zároveň ale překypuje neuvěřitelnou tvůrčí energií a evidentní láskou k řemeslu. V jednotlivých pasážích dokáže excelentně budovat napětí už jen díky samotné kameře či práci s hudbou, dechberoucí závěrečná honička je toho zářným příkladem. Následně vás ale vždy pobaví bizarním vtípkem či zajímavým detailem.

Na druhou stranu, i když se jedná o Andersonův zřejmě nejdiváčtější film, k masovému publiku si stále bude hledat cestu trochu obtížněji a dá se čekat, že ne každému jeho styl sedne. Na to je Jedna bitva za druhou až příliš žánrově neukotvená a právě ona nepředvídatelnost může řadě konvenčních diváků vadit. Filmoví nadšenci, a to nejen cinefilové, však budou z Andersonovy hříčky nadšeni. 160 minut je sice dle mého až moc a v závěrečné třetině se klidně mohlo více stříhat, zároveň na mě emoce v jistých pasážích nefungovaly tolik, jak asi tvůrce zamýšlel. To ovšem nemění nic na tom, že je Jedna bitva za druhou jedním z filmařsky nejpromyšlenějších a nejoriginálnějších počinů roku, o němž v nadcházející oscarové sezóně jistě hodně uslyšíme.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů tohoto roku podle databáze Kinoboxu.