V zajetí démonů skučí celá rodina. Poslední rituály zdařile podtrhují civilní aspekty hororové franšízy

V zajetí démonů přivedl na stříbrná plátna režisér Saw James Wan v době, kdy obecenstvo v kinech s oblibou nadskakovalo například u Insidious (rovněž s Patrickem Wilsonem, nejzasloužilejším duchobijcem dneška). Horory o exorcismu v kultuře rezonují minimálně od blockbusterového Vymítače ďábla a málokdy upřímně usilovaly o autentičnost, kterou se přitom příběhy „dle skutečných událostí“ hrdě ohání (nejvíc se tomu zřejmě přiblížilo psychologické V moci ďábla). Conjuring už v originálním názvu avizuje „kouzlení“ či „zaklínání“ a oprošťuje se tím od lpění na faktografii Warrenových, jejichž sbírka prokletých předmětů v čele s panenkou Annabelle může být zlatým hřebem hororových podcastů.

Kolektivní psyché nám vštěpuje strach ze zlověstných kontur křivících každodenní realitu, které nabývají na ostrosti na prahu našich domovů, kde rozkládáme celou pohodlnou existenci, nebo se zařezávají přímo do lidského podvědomí, náchylného k uzamknutí živných traumat a bolestí. Zlo v Posledních rituálech je v tomto ohledu pořádně vypočítavé, neboť si v úvodní sekvenci zasedne rovnou na mladé Warrenovi a málem je připraví o čerstvě narozenou dcerku Judy (Mia Tomlison). Po letech se démon schovaný za starobylým zrcadlem vrhne na nešťastnou pensylvánskou rodinu, ale jako kdyby do svých tenat stále sváděl Judy, již sužují traumatické děsivé výjevy a zdá se být snadnou obětí.

Na žánrově dominantní hororové linii vás vůbec nic nepřekvapí, pokud jste viděli alespoň první dva díly Jamese Wana. Vyjma osobního flashbacku se kopíruje narativ jedničky a příběh delší dobu prodlévá u posednuté vícegenerační rodiny, které nepomůže dokonce ani naprosto racionální čin a vyhození zrcadla mezi odpad pro popeláře. Jenže právě úvod, v němž se pod pařáty probuzeného démona narodí Judy, tedy potomek senzibilky vybavené k detekci a zkrocení pekelných energií, je pro Poslední rituály kruciální.

Režisér Michael Chaves se tím s kolektivem staronových scenáristů vyhrazuje proti vlastní trojce (Na Ďáblův příkaz), která duchařské strašení osvěžila takřka soudní procedurou směřující od Eda a Lorraine k širší tematické perspektivě – vrah se totiž veřejně hájil tím, že jeho zločin byl dílem démona, který jej posedl. Warrenovi tentokrát nejsou detektivy a skoro ani neslouží veřejnosti. Nahlížíme je prostě jako na rodiče, jejichž dcera si domů přivádí nápadníka Tonyho (Ben Hardy), hořícího nejen láskou, ale také zvědavostí ohledně legendárních potíračů nadpřirozena, k jejichž rodině by se rád připojil. Snímek se tak na rozdíl od trojky kondenzuje kolem hrdinů a význam Posledních rituálů nabývá dílem civilního a zčásti skoro mytického charakteru.

Warrenovi vyrážejí sužované rodině na pomoc výhradně na popud dcery. Při příjezdu do smogem zamořené industriální Pensylvánie, která evokuje skoro gotické scenérie, se naopak jejich rodinná pospolitost roztříští. Před domem táboří novináři, jejichž zájem je víceméně tím jediným projevem „skutečného světa“. Tak trochu jako ve sci-fi klasice Skvělý zmenšující se muž okupují místo medializované osobní tragédie, jejíž aktéři se ale následně za zavřenými dveřmi musí nelichotivému osudu postavit sami.

Především pak Warrenovi s Judy a Tonym, jejichž Poslední rituály přesahují oprýskaný hororový rámec. Slavné literární postavy bezmála od Gilgameše se rituálně realizovaly a takříkajíc skládaly zkoušky, které je evolučně či existenciálně posouvaly. Zlo v tomto filmu má poněkud matný a neurčitý charakter a příhodně vychází ze zrcadla, které přivádí lidem duševní zkázu v tradicích Narcisovy posedlosti. To proto, že v odrazu skla skučí pokřivené tváře hrdinů, kteří si životem v hájemství zlých sil vypálili stigma a přenáší jej i na potomky. Vedle religiózního hororového zaříkávání tak sledujeme rituály generační, spojující rozdělovanou rodinu, přechodové, bující v nevinné Judy, a vlastně i přijímací, kdy Ben musí hlavně tchánovi dokázat, že si ruku své vyvolené opravdu zaslouží.

Minimálně v posledním případě na nás příběh šibalsky pomrkává a zapojuje humor, který už tak oblíbené aktéry ještě polidšťuje. Kouzlo čtvrtého Warrenovic filmu vyvěrá ryze z hororových alegorií a z podvědomí, nikoli z explicitního hororu, který je vyloženě tradiční. Tahání telefonní šňůry do tmavé komory či obrys nahrbené postavy v temném sklepě bezpečně znervózní, ale to všechno jsme už viděli dříve a není divu, že v posledních letech roste popularita tzv. prestižních hororů, ztvárňujících obavy, které plynou z etnických, genderových, drogových a dalších kolektivních úzkostí či závislostí. Poslední rituály se nicméně alespoň pokusily o hloubavější osobní přesah a vyčerpanost tohoto stylu zapuzování zla, které má co chvíli jiné schopnosti a zásadně se odmítá chopit opravdu důležitých postav, se projeví zejména v realizaci finále, nikoli v jeho sympatické podstatě.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.