Pasáž je spotřebním zbožím Netflixu bez duše. Předražená sci-fi ukazuje filmovou prázdnotu

Ideálnější konstelaci na hit a epický blockbuster byste přitom zpočátku hledali asi těžko. Snímek podle předlohy Simona Stålenhaga natočili bratři Anthony a Joe Russoovi, experti na povedené marvelovky, jejichž renomé však po tvůrčím vrcholu v podobě Avengers: Infinity War a Endgame začíná strmě klesat. Před kamerou měli navíc za úkol film prodat hláškující Chris Pratt a miláček Netflixu Millie Bobby Brown. Pasáž se pak může pochlubit neuvěřitelnou cenovkou – rozpočet se totiž podle všeho zastavil u částky 320 miliónů dolarů, což z ní dělá nejdražší film Netflixu, a zároveň jednu z největších produkcí vůbec. Jenže ani s těmito jmény a podmínkami nevznikla výjimečná sci-fi podívaná, ale naopak ukázka naprosté tvůrčí unylosti a odevzdanosti.

Příběh nás zavede do alternativních 90. let, v níž existují vyvinutí a myslící roboti, kteří mají většinou z jakéhosi záhadného důvodu podobu maskotů či roztomilých animovaných postaviček. Roboti ovšem byli po vzpouře, při níž bojovali za svá vlastní práva, vykázáni do zakázané zóny, kde mohli budovat vlastní civilizaci. A přesně sem se vydává dospívající hrdinka Michelle, kterou jednoho dne navštíví roztomilý žlutý plecháč, jenž v sobě zřejmě skrývá mysl jejího malého bratříčka, jehož už několik let považovala za mrtvého.

Zdá se, že stopu ke svému sourozenci by mohla najít právě v izolované zóně. Při její snaze jí začne pomáhat tamní pašerák se svým robotím parťákem, po krku jí naopak jdou drony mocné korporace, která díky své virtuální realitě záhadným způsobem vládne světu a potřebuje ke své existenci právě onoho žlutého robota.

Bratři Russoové tedy rozehrávají sci-fi mišmaš, který svými motivy i jasnými citacemi vykrádá všelijaké různé tituly a zároveň by chtěl ukázat svěží a působivý svět. Výsledek nicméně nefunguje absolutně v ničem. Snímek je opravdu slepencem všelijakých sci-fi, nefunkční linií s virtuální realitou a mocným korporátem se chtějí tvůrci evidentně přiblížit Ready Player One, svou prací s dobový referencemi, tentokrát v podobě devadesátek, zase hitovce Stranger Things, kterou samozřejmě upomíná i představitelka hlavní role. Odkazů na 90. léta je tu ovšem šíleně málo, většinou se týkají pouze soundtracku, či se s nimi zachází poměrně líně, což se dá ostatně říct i o zbytku filmu.

U Pasáže si několikrát řeknete, že „tuhle scénu už jste někde viděli,“ A zároveň už jste ji viděli zpracovanou mnohem lépe či napínavěji. Tvůrci nám však nepředkládají pouze vyprázdněnou kopírku osvědčených kousků, ale zejména zcela nezajímavý příběh, co se navíc odehrává v totálně nefunkčním světě, v němž fungování korporátu a jeho virtuální reality vlastně nedává moc smysl a sázka na roztomilé robůtky vyznívá zejména v akčních sekvencích, kdy mají ničit zlé drony, či při „velkých“ proslovech poměrně bizarně a úsměvně. Co na plat, že jednotlivé postavy mají často zajímavý design a trikové oddělení se viditelně snažilo, výsledek díky nedomrlému tvůrčímu nápadu působí podivně.

Režie bratrů Russoových by snad ani nemohla být rutinnější. Ospalejší a méně záživný blockbuster, v němž se prakticky ani nikdo nesnaží budovat napětí či smysluplný děj, aby divák pohledal. Dvojice se evidentně chce aspoň částečně přiblížit Spielbergovým rodinným počinům, co hrají na dojemnou strunu a zároveň dráždí dětskou fantazii. Na to ovšem autorům chybí propracovanější postavy, fungující vztahy, povedená retro-futuristická atmosféra a daleko sebevědomější tah na branku.

Postavy jsou tu jen vyprázdněnými schránkami, co mají zaplnit tradiční škatulky, čemuž nepomáhají ani herecké výkony. Millie Bobby Brown tu má do sympatické hrdinky a tahounky snímku opravdu daleko, Chris Pratt tu pak hraje v podstatě nechtěnou karikaturu na Star-Lorda a své ostatní postavy, a i když pár hlášek se svým robokámošem vykouzlí, zůstává jeho pašerák zcela jednorozměrnou figurkou bez jakéhokoliv vývoje. Totéž se dá ostatně říct o záporákovi v podání Stanleyho Tucciho, co jen znuděně chodí po kanclech.

Je pak až s podivem, že se tu neobjeví byť jediná scéna, která by dokázala diváka strhnout nápadem, humorem či snad akcí. Té je tu obecně až podezřele málo, ve filmu jsou všehovšudy dvě větší akční scény a o jejich epičnosti či blockbusterové velikosti by se dalo dlouho polemizovat. Opravdu bylo nutné spláchnout 320 milionů do filmu, jehož závěrečná akce se skládá z několika robotů bojujících na louce a v němž postavy většinu času chodí po vyprázdněných lokacích? Jen na povedených tricích a hezky nadesignovaných robotech je obří rozpočet znát, to je ovšem za tuto neuvěřitelnou cenovku opravdu trochu málo.

Pasáž je tedy typickým příkladem naprosto sterilního a nudného produktu, který působí dojmem, že se tu nikdo ani příliš nesnažil. Hlavní je, že díky obrázku Pratta, Brown a pár robotů na hlavní stránce platformy má Netflix už dopředu kliky jasné. Výsledek tomu bohužel odpovídá. Novinka je titulem bez sebemenší invence, tvůrčího zápalu či patřičného blockbusterového pozlátka. Tady se opravdu jen naplňují ty nejzákladnější žánrové vzorce, a to ještě tím nejnudnějším a z příběhového hlediska podivným způsobem. Pro bratry Russoovi se po šedivém Gray Manovi jedná o ještě razantnější pád, po němž bude mít i jejich zarytý fanoušek o jejich nadcházející návrat k Avengers přeci jen obavy.

Podívejte se také na žebříček nejlepších filmů, které jsou dostupné na Netflixu.