Recenze: Největší showman - muzikálový kýč jak bič s představitelem Wolverina?

Film Největší showman stojí a padá s Jackmanem, stejně jako Barnumovo muzeum a později i cirkus byl závislý na charismatu, fantasii a megalomanii svého tvůrce. Film má ovšem děsnou smůlu v tom, že debutující režisér Michael Gracey mu nedokáže dát spád a scenáristé v čele s Jenny Bicks (seriál Sex ve městě) se rozhodli bůhvíproč osekat z Barnumova velmi rozmanitého života to nejzajímavější. Někdy asi v zájmu ušetření času, jindy, aby ho diváci mohli mít víc rádi. Jen málokdo totiž asi bude obdivovat postavu, která nechala kvůli výdělku sešít opici a rybu k sobě, aby jí mohla vystavovat jako údajnou mořskou panu. Nebo nechala lidi platit za nahlédnutí do útrob čerstvě zemřelé údajně nejstarší osoby na světě ("stošedesátiletá" kojná a služka Washingtona), kterou Barnum prakticky "vlastnil" a jako otroka využíval i v době, kdy už nebylo otroctví legální. A v dnešním klimatu by už asi divák neodpustil Barnumovi ůčast v pojízdném varieté dělajícím si z černochů terče leckdy krutých vtipů.

Což je ovšem škoda, protože kdyby se tvůrci drželi víc pravdy, mohli do filmu zahrnout i fakt, že právě díky tomuto varieté se Barnum nakonec posunul k toleranci (černochů) a ve stáří začal nejen tvrdit, že duše nemá žádnou barvu a bůh má rád všechny stejně, bez ohledu na to, jestli jsou běloch, arab nebo černoch, ale dokonce sám aktivně bojoval proti rasistickým zákonům a iniciativám té doby. Proč nic z toho nebylo ve filmu?

Proč tam naopak udělali vrchního zlouna z postavy, která v realitě byla zjevně na straně dobra?

Spoiler: Jenny Lindt, švédská zpěvačka, díky které si v realitě Barnum přijde na pěkné jmění, ale ve filmu bůhví proč kvůli ní zcela zkrachuje? Navíc po ta divném momentu náhlé ženské zlosti? 

Z Barnuma se ve filmu díky špatnému scénáři stala podivně nevyvážená figurka, která velkou část působí jako filantrop, co miluje "lidi bez rozdílu", jen aby občas příliš ukazovala své komplexy a sklony k výbuchům zlosti. A nakonec se pak zcela překvapivě a nevěrohodně zproněvěřila divákům do té doby ukazovaným ideálům, bez toho že by jeho jednání mělo nějakou větší soudržnost? O konci ani nemluvě. Scénář dával filmu velmi solidně na "prdel". Šikovným akrobatům tak vlastně podrthával hrazdu pod nohama. A z postav mimo cirkusu (například z anglické královny nebo švédské zpěvačky) dělal jen velmi ploché anekdotické nebo účelově zněužité figurky.

A dokonce snímek dosáhl toho, že jsem byla znechucena liberální propagandou. Což mne, jako liberála, docela překvapilo. Ale i já mám, zjevně, své hranice. Jednak se mi nelíbila agitka za to, že "musíme akceptovat a milovat všechny bez rozdílu, bez ohledu na to, jak vypadají" v situaci, kdy nám kamera ukazuje dvě zcela nesourodé skupiny. Jedince, kteří za svou odlišnost prokazatelně nemůžou (černoch, liliput, člověk s genetickou vadou kůže nebo mutací obličeje, obr, siamské dvojče), a lidi, kteří by bezpochyby mohli udělat něco pro to, aby vypadali "běžněji" nebo to alespoň v určité fázi svého života měli ve svých rukou (například muž potetovaný na většině těla). Ta odlišnost může teoreticky dost negativně ovlivňovat jejich zdraví, tudíž není žádoucí ji zcela normalizovat (největší tlušťoch světa, tlustá zpěvačka). Propagace toho, že není správné na někoho zanevřít proto, že vypadá jinak, mi nevadí, naopak ji podporuji. Ale například píseň This Is Me aneb oslava toho, že "nejlepší je takový stav, v kterém právě jsem a už se za to nebudu stydět a světe obdivuj mě", už mi moc blízká není. Neboť odporuje jakékoliv snaze o sebezlepšení či rozvoj. Nebo aspoň nenaznačuje, že by tam pro něj byl prostor. A tím nemyslím, že se vousatá zpevačka nutně musí doživotně holit. Je jistě chválihodné, když se člověk přijme takový, jaký je, ale nevidím důvod na tom stavět své renomé bok po boku s lidmi, kteří nemají šanci svou odlišnost změnit, i kdyby chtěli.

Největší showman je muzikál, a ta hudební čísla bohužel značně kvalitativně překonávají film samotný. Aniž by hudba byla tak fenomenální. Na soundtracku zazní 11 písniček, které napsali ti samí lidé, co psali texty k filmu La La Land (2016). Většina je jich sice dobrá, ale silně podbarvená kýčovou snahou o emoce, vynucené textem jako "vím, že jsme úžasní a je zde pro nás místo". Hudba je líbivá s nutným sociálním podtextem jako například ve skladbě Million Dreams, ale tím, že je doplněna o velkou barevnou výpravu a kvalitní choreografií, se dá snadno vydržet. Navíc je dobře zapamatovatelná a to nejen díky tomu, že je u ní člověk ještě tu a tam fascinován nějakou vizuální kuriozitou, kterou mu dění na plátně nabídne a kterou může divák v přápadě nudy jedině přivítat. Zvláště pak pokud je třeba příznivce žen s velkým poprsím a chce takové ženy vidět hodně odhalené s prsama vylézajícíma z korzetu, jak tančí hip hop. Ano, ta prsa tančí sama o sobě. Výsledek je rozhodně vizuálně poutavý, byť nezvyklý.

Do toho všeho tančení a zpívání a kozobití se ovšem vnucuje moralizující kýčová zkazka o člověku, co měl velké sny a ještě větši ambice, kvůli kterým neváhal několikrát ohrozit rodinu, zkrachovat, změnit svou osobnost, využívat ostatní a dělat chyby. Ale protože byl dobrý showman a přitom ještě pomáhal znevýhodněné sociální skupině, máme mu to všechno odpustit. A díky kouzlu Hugha Jackamana se to vlastně i daří. Film se samozřejmě vůbec nezabývá krutostí vůči zvířatům, kvůli kterým jsou cirkusy (snad) zavírány, které Barnum a spol jistě ve svém čase spáchal víc než dost.

Co se mi na filmu nelíbilo? Příliš liberální agitky. Málo z reálného života P.T. Barnuma, který, ať už byl jakýkoliv, bezpochyby prožil zajímavý život (od muzea, přes cirkus, pouliční varieté, až k zákonodárství a přednáškové činnosti). A přes pochybnou morálku měl zjevně pořádné charisma. Naprosto nesmyslně přidaná závěrečná linka se švédskou zpěvačkou.

Spoiler: její zhrzenost působí uměle, neřkuli, že film naprosto popírá fakt, že existovaly nějaké smlouvy a zpěvačka by se tímto krokem nejen zdiskreditovala, ale přišla i o značné jmění a v realitě se jen velmi obtížně ze smlouvy dostávala, aby se osamostatnila.

Nejlepší světová pěnice mi navíc nepřišla, že pěje natolik užasně, aby z ní byli všichni paf. Jakési podivně socialistické vydírání šéfa podřízenými ve stylu "protože si nás najal, musíš nás mít rád a doživotně o nás pečovat" mi také nebylo sympatické. Stejně jako charakterové změny snad ve všech hlavních rolích (Hugh Jackman, Rebecca Ferguson, Zach Efron). A postava Barnumovy ženy Charity (zbytečná Michelle Williams) byla ve filmu naprosto k ničemu, ačkoliv v realitě to byla určující osobnost jeho života.

Mini spoiler: stojící po jeho boku přes 40 let.

Co se mi na filmu líbilo? Tancování. Hughovi to opravdu jde, stejně jako akrobacie zpěvačce Zendaye. Make up a kostýmy obecně, ale obzvláště ty pro Rebeccu Ferguson. Vizuálně byl film poutavý a měl atmosféru. A ten příběh měl velký potenciál na to si diváka podmanit. Bohužel nebyl pořádně naplněn. A nezachrání to ani tančící Zac Efron, polonahá Zendaya na visuté hrazdě a Hugh Jackman ve své nejlepší formě. Ale namlouvací scéna mezi Efronem a Jackmanem se povedla. A to nejen pro své vřelé gay pod-tóny. 

Pro koho film je? Pro lidi, kteří neví nic o reálném P.T. Barnumovi a ani se o něm nic moc nechtějí dozvědět. Pro milovníky varieté, cirkusu, muzeua kuriozit a freak show. Pro plavce ve vlnách. Pro lidi s velkým snem. Pro fanoušky New Yorku devatenáctého století. Pro lidi, kteří si ujíždějí na popových amerických muzikálech. Pro děti. Pro jedince aspirující na povolání choreografa, maskéra nebo kostyméra. V této sféře ma snímek jistě co nabídnout. Pro nás ostatní tam ale nic moc jiného než ten "titty-hop" bohužel není.  A to ani když se nám úvodní píseň filmu snaží mnohokrát namluvit něco jiného, pomocí chytlavého popěvku "this is the greatest show".

Hodnocení: 43%