Bídníci jsou největší muzikálový fenomén současnosti. Za 28 let existence je v 42 zemích a 21 jazykových mutacích vidělo přes šedesát miliónů nadšených diváků, včetně těch českých. Tahle „rodina“ se určitě rozšíří díky filmovému zpracování. Předpokladů k tomu je celá řada – oscarový tvůrce Královy řeči Tom Hooper, který projekt režíroval, výjimeční herci a nesmrtelné písničky, jež uslyšíte v aranžmá, v jakém jste je asi ještě neslyšeli.
Když bývalého galejníka Jeana Valjeana (Hugh Jackman) propustí na podmínku, netuší, že za zády bude mít jako věčný stín posedlého inspektora Javerta (Russell Crowe). Ten ctí zásadu, že zloděj zůstane vždy zlodějem a Valjean se zdá být jasným příkladem, zvlášť když pravidla podmínečného propuštění záhy poruší. Jenže Valjeanovi se daří unikat, začne žít pod změněnou identitou, stane se ctihodným občanem a dokonce starostou, jenže ani tehdy není před slídivým Javertem v bezpečí. Po smrti tovární dělnice Fantine (Anne Hathaway), kterou si klade za vinu, se ujme její dcerky Cosette. Společně s ní pak před Zákonem utíká do anonymity francouzské metropole. Tam na ně po pár letech relativního klidu čeká kromě Javerta i další nebezpečí – ulice bobtnající revolucí, kterou připravují mladí kluci. Jeden z nich, Marius (Eddie Redmayne), se při letmém setkání zamiluje do dospívající Cosette (Amanda Seyfried) a ta jeho city opětuje. Kvůli své dceři a jejímu štěstí se Valjean rozhodne riskovat, dokonce se vydá na barikády v předvečer rozhodujícího souboje mezi revolucionáři a armádou, aby z předem prohrané bitvy zachránil Mariuse. Na místě, kde historie napsala jednu ze svých krvavých kapitol, se zároveň odehraje finální souboj mezi ním a Javertem.
Fascinující slepá ulička, vytříbená nestřídmost, která kombinuje věci, které každý ví, že se nesmí kombinovat. I mně tu irituje mnoho věcí (předně ksicht Eddieho Redmayna v jeho nejotravnější roli), ale jinak mě ta dávka špíny, kýče, patosu a subverze absolutně vtahuje. Žádný jiný takový film každopádně není a pravděpodobně ještě dlouho nebude.
