22.11.2022, 18:00

Spielbergův vysněný film je místy úchvatný. To ale neznamená, že by mistrovi občas neprospělo slyšet „ne“

Spielbergův vysněný film je místy úchvatný. To ale neznamená, že by mistrovi občas neprospělo slyšet „ne“ 14 obrázků v galerii
Fabelmanovi | Foto: Universal Pictures
Zákon vypozorovaný z dějin kinematografie ukazuje, že u každého režijního velikána stoupá s přibývajícími lety pravděpodobnost, že natočí o svém dětství a vlastní iniciaci do světa filmu, prakticky ke sto procentům. A Steven Spielberg přeci je režijní nestor, určující osobnost americké mainstreamové kinematografie. Takže ano, je to tady!

Náctiletý Sammy Fabelman (doposud neznámý Gabriel LaBelle, který vypadá jako mladý De Niro) je obyčejný židovský kluk z dobře zaopatřené rodiny, kde matka i otec (byť ten s menší mírou entuziasmu) podporují jeho koníček / kariérní plán, tedy natáčení filmů. Během zhruba deseti let jeho mladého života na přelomu padesátých a šedesátých let jsme svědky toho, jak se seznamuje s kamerou, učí se ji používat a prostřednictvím amatérské režie nachází své místo ve světě.

Na pozadí toho všeho se pak odehrává zprvu nenápadné, brzy zesilující rodinné drama, vyvolané hlavně labilní povahou jeho matky (Michelle Williams) a jejím řekněme „přespříliš přátelským“ vztahem s kamarádem svého manžela Benniem (Seth Rogen).

Ve druhé půlce filmu, kdy se rodina kvůli otcově práci přestěhuje do Kalifornie, se Sammy navíc dostává do prostředí nové střední školy, kde ke svému šoku musí čelit hrubému antisemitismu, ale také prožívá první lásku a vypořádává se s vrcholící krizí vztahu svých rodičů. To vše většinou přes hledáček své ruční kamery.

Sám proti sobě

Je celkem příznačná volba, že Sammyho příběh opouštíme ve chvíli, kdy vstupuje do kinematografie jako instituce a dostává první práci v Hollywoodu. Během samotného děje točí amatérské filmy, na něž se chodí dívat publikum složené především z rodin jeho herců/kamarádů. Vlastně nevíme s jistotou, jestli je dobrý filmař, ale ani na tom příliš nezáleží. Zážitek, který z jeho díla plyne, je zatím ryzí naivní nadšení z toho vidět sebe nebo své blízké na plátně. Nostalgie se tu ždímá na maximum, že by se za to nemusel stydět Bio ráj, Hugo ani Amarcord. Je to nevinné a čisté, jak jen lze.

Mluvíme tu přitom o filmu Stevena Spielberga. Muže s nezměrným vlivem na filmařskou instituci, a to zdaleka ne jen v tom, jak filmy vypadají. Dalo by se dokonce diskutovat, zda je Spielbergův autorský vklad titěrný v porovnání s jeho vlivem na „industrii“, infrastrukturu a na celkový mechanismus filmové produkce. Spielberg si dokázal celý systém omotat kolem prstu. Nastavil ho tak, aby blockbustery, jaké točil do devadesátých let, měly nejsnadnější cestu do kin a v nich nejpříjemnější distribuci, jež jim umožnila vydělat co nejvíc peněz.

Často uváděný příklad je film kategorie PG-13, tedy přístupný od třinácti let. Spielberg s ním přišel, protože mu nevyhovoval dosavadní systém věkových kategorizací. V PG-13 si mohl dovolit víc násilí, klení a milostných aktů než v dětské škatulce, ale nebyla mu ještě přidělena nálepka „mládeži nepřístupné“. Od té doby se do této linie pokouší zařadit drtivá většina mainstreamových filmů. Tato vymoženost přitom není každým vítáná, podle kritiků vedou k nijakým středněproudým snímkům, kde jsou všechny hrany obroušené. Našli by se tací, kteří by dokonce řekli, že Spielberg, přestože má na kontě nemálo dobrých podívaných, zničil americký filmový mainstream jako takový tím, jaké principy tvorby standardizoval.

Fabelmanovi | Foto: Universal Pictures

Spielbergovi to ale může být všechno jedno, protože se dostal do fáze kariéry, kdy už pro něj nemá smysl chtít být respektovanější, bohatší a úspěšnější. Může realizovat nedivácké filmy, které se vymezují právě proti tomu systému, k jehož vybudování velkou měrou přispěl. Poslední roky si tedy dělá zářezy, jež jsou (snad s výjimkou Ready Player One) zcela spokojené s existencí na okraji zájmu. Možná posbírají nějaké ty ceny, ale nepřijde na ně příliš mnoho lidí a nevydělají hromadu peněz. Kompenzuje si to z producentské pozice hity na pokračování jako Transformers, Muži v černém či Jurský svět, kde jen dohlíží na ostatní.

Přemyšleno a nedomyšleno

Poloautobiografické filmy o dětství či dospívání tvůrci často nosí v hlavě půlku svého života a realizují je ve chvíli, kdy už jim nikdo neklade odpor. Vždyť kdo by si, probůh, dovolil vznášet námitky proti vysněnému projektu Martina Scorseseho, Francise Forda Coppoly nebo nyní Stevena Spielberga? Takové snímky se tedy vyznačují vrcholnou exhibicí mistrovy ruky, ale zároveň obsahují něco, co by se obvykle označilo za „začátečnické chyby“ a žádnému běžnému filmaři by u producenta neprošly. Jenže naši velikáni už nemají čas ani inklinaci řešit prkotiny. Tím jsou tyto filmy svým způsobem uchvacující a nenahraditelné.

To všechno platí o Fabelmanových. Spielberg je držel v hlavě minimálně dvacet let, ale realizaci odkládal, protože se bál reakce svých rodičů. Původně měl být totiž výsledek o kus víc biografický, Steven se však nakonec posunul k větší zástupnosti a univerzalitě.

Fabelmanovi | Foto: Universal Pictures

A protože o nich tak dlouho přemýšlel (je dokonce spolupodepsaný pod scénářem, což u něj není běžné, jde o jeho teprve čtvrtý text k celovečernímu filmu), najdeme v nich spoustu úžasných momentů. A to jak audiovizuálních nápadů, hříček s pravidly dobového natáčení a odkazů na klasiky, tak i emocionálně strhujících chvil.

Předně když přijde na křehký vztah Sammyho a jeho milující, ale poněkud ztracené matky, popřípadě na její vztah k vstřícnému a chápavému manželovi (Paul Dano). Cítí k němu silný přátelský vztah, ale již dávno si uvědomila, že ho nemiluje. V takových chvílích umí Fabelmanovi zabolet, i když vždy jen tím krásným, sladkobolným způsobem, který nebezpečně hraničí s kýčem. Spielbergův ostrozrak naštěstí nedovolí ten krůček navíc udělat.

V důsledku svého unikátního statusu ale Fabelmanovi trpí mixem nedomyšlenosti a přemyšlenosti. Nedomyšlenosti, protože Spielbergovi nikdo nekladl odpor a nemusel tedy hledat způsoby, jak něco udělat jinak a lépe. Nebyl ani veden k tomu své nápady kondenzovat a srazit formou zkratek, kombinací a škrtů z dvou a půl hodiny stopáže. Děj je přitom velmi řídký až banální. A když přichází část v Kalifornii na střední škole, kde je Sammy šikanovaný, působí to svou doslovností skoro jako parodie. A jakkoliv u filmu o lásce k filmům jde u každého klišé říct, že to je schválně, na celkové úmorné čitelnosti a předvídatelnosti to mnoho nemění.

Co do přemyšlenosti se pak postavy pouští do podivně dobře artikulovaných monologů a dialogů, které neodpovídají jejich doposud sledované intelektuální kapacitě a často ani věku. Spielberg coby mainstreamový režisér se asi ještě zcela nevzdal potřeby vše vysvětlit a pojmenovat, aby to pochopili i ti v poslední řadě, takže Fabelmanovi si pro sebe nenechají žádné tajemství, nic v nich není nedořečené ani skryté zrakům. Spielbergovy postřehy k dvojímu ostří, jímž je láska k filmu, jsou samozřejmě zajímavé a vychází z osobní bohaté zkušenosti, ale musí je opravdu nechat vždy někoho odříkat?

Fabelmanovi | Foto: Universal Pictures

Ke konci filmu se Sam dostane před svůj idol, režiséra Johna Forda, který mu nevrle udělí radu, že horizont má být v záběru buď nahoře, nebo dole, ale nikdy uprostřed, protože to je „kurevská nuda“. Takže okamžitě víme, co bude posledním záběrem filmu. Je to očividné a čeká nás hezká odměna za pozornost. Ale ten poslední záběr přichází hned v následující scéně! Stevene, přiznej se, že ty si myslíš, že jsme úplný trubky? Tos ten návod nemohl dát o hodinu dřív, aby se cítili odměnění ti, co si to pamatují?

A to jde vztáhnout na celý film. Fabelmanovi v sobě nemají překvapení, nemají druhý plán, nemají nic než to, co všechny postavy zřetelně nahlas říkají. Je to jako koncept, kde je vše na svém místě, ale má problém ožít. Horizont zůstává uprostřed, kromě jediného momentu, kdy je změna ohlášená a vysvětlená bezprostředně dopředu.

Kdyby se Fabelmanovi zbavili kombinace nedomyšlenosti a přemyšlenosti, vynikly by ony úžasné momenty a Spielbergovo neoddiskutovatelné know-how. Film oplývá nekomplikovaně sebedojímavou a nostalgickou atmosférou, jakou si mohou dovolit jen zasněné vzpomínky uznávaných režisérů. To vše je utopené v nánosech zbytečně dlouhých a doslovných scén. Na druhou stranu právě v této podobě do puntíku spadají do své specifické kategorie pozdních melancholických filmů velkých autorů. Pro někoho to bude vzrušující zážitek už tím, jak blízko si vedle Spielberga při sledování bude připadat.

hodnocení: 65 %


Kinolog: Marilyn Monroe týraná po své smrti. A s ní na Netflixu šíleným filmem i publikum

Snímek Blonde má dlouhých 160 minut. Většina diváků a divaček ho prý vypíná po 10 až 20 minutách. Je opravdu tak hrozný? To, že vadí „běžnému publiku“, se dalo předpokládat. Proč ho ale odmítají i ti náročnější a kultivovanější?

Ankety
Který z uvedených muzikálů máte nejraději?
Zpívání v dešti
Hello, Dolly!
My Fair Lady
West Side Story
Kabaret
All That Jazz
Rocky Horror Picture Show
Bídníci
Moulin Rouge!
Fantom opery
jiný
Nemám rád/a muzikály.
Nejnovější články:
Načíst další články