Nora K

Call Me by Your Name (2017) je takový obyčejně neobyčejný příběh. Nominovaný na 4 Oscary. Obyčejný v tom, že vypráví o první lásce; tak jako již nespočetné filmy před ním. Neobyčejný tím, že hlavním hrdinou je sedmnáctiletý Američan Elio Perlman (čerstvě na Oscara nominovaný Timothée Chalamet), který je z funkční milující rodiny, netrpí finančním nedostatkem, ani nedostatkem rodičovské lásky, ani není ošklivý nebo hloupý.

Já, Tonya (2017) je přibližně biografický film o americké krasobruslařce Tonye Harding, která se proslavila na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století nejen tím, že jako první/jediná Američanka a druhá žena na světě soutěžně skákala trojitého Axela, ale i svým potenciálním zapletením do velkého sportovního skandálu, který tenkrát významně zahýbal světem krasobruslení.

Na nový film Guillerma del Torra Tvář vody (2017) jsem se velmi těšila. Už z traileru bylo zjevné, že půjde o speciální kinematografický zážitek, se skvělou kamerou, výpravou i hereckými výkony. Doufala jsem, že příběh půjde nad rámec "němá ostrakizovaná dívka se zamiluje do němého ostrakizovaného obojživelníka", ale bohužel v tomto ohledu mne film trochu zklamal.

Nejnovější film Ridleyho Scotta, Všechny prachy světa (2017), byl dokončen a do kin uveden za poměrně dramatických událostí. Jen několik týdnů před premiérou se díky kauze #youtoo? přetáčely záběry, ve kterých do té doby vystupoval Kevin Spacey. Ridley Scott tak do role miliardáře J. Paula Gettyho získal Christophera Plummera, kterého ostatně chtěl pro tuto roli původně.

Den of Thieves (2018) je jedním z těch filmů, kde je možné si všimnout velkého bodového rozdílu v hodnocení fanoušků a kritiků. Fanoušci tomu dávají 8-9 z 10, zatímco kritici kolem trojky. Osobně chápu obě strany.

U Insidious: Poslední klíč (2017) se pravděpodobně nebudete moc bát. Osobně jsem se ani nelekala, kdy jsem měla. Na jednu stranu je to pro mě výhoda, protože nehrozilo, že si rozleju pití, nebo prudkým pohybem vyrazím zuby sousedovi, na druhou stranu se bojím ráda, takže trochu zklamání.

Za posledních cca 20 let jsem neviděla žádný nový autorský film Zdeňka Trošky. Nebyl to ani tak úmysl, jako spíš vedlejší účinek útrpného sledování pár scén z Kameňáků a Babovřesk při návštěvě starého rodiče na vesnici.

Přiznávám, že Garyho Oldmana mám jako herce velmi ráda už od dob Pravdivé romance (1993), Leona (1994), Pátého elementu (1993) přes všechny možné Batmany a Harry Pottery. Ale moje srdce si jaksi "navěky" získal svojí rolí Smileyho v adaptaci románu Johna le Carrého Jeden musí z kola ven (2011).

Pro Hugha Jackmana bylo údajně ztvárnění postavy showmana a de facto zakladatele cirkusů tak, jak je dnes (ne)známe, P.T. Barnuma, velkým snem. Dlouho se na to připravoval a fyzicky u tvorby filmu Největší showman (2017) prý trpěl víc než u natáčení Logan: Wolverine (2017). Hugh Jackman opět předvádí, že je skvělý tanečník (a zpěvák), ale to není nic nového. Kdo viděl jeho vystoupení na Oscarech před pár lety nebo Bídníky (2012), je si toho celkem dobře vědom.

Na (Ne)obyčejného kluka, snímek o fyzicky postiženém školákovi hledajícím svoji úlohu ve společnosti ostatních dětí, jsem se docela těšila. Ráda se koukám na Owena Wilsona na plátně, stejně tak oceňuji přítomnost Julie Roberts prakticky v jakémkoliv filmu. Malý Jacob Trembley, který zazářil ve filmu Room (neplést s The Room, předlohou pro zřejmě velmi povedený film The Disaster Artist), hrát také umí, takže do kina člověk mohl jít aspoň s pocitem, že ať už ho tam čeká cokoliv, bude to dobře zahrané.

V některých recenzích se zmiňuje, že tento snímek je žánrově jen těžko zařaditelný. Rotten Tomatoes ho uvádí jako horor/drama/mystery, IMDB coby horror/thriller a Wiki ho škatulkuje jako psychologický horor. Ale pro mě to bude jednoznačná hororová komedie. A zatraceně povedená.

Na film Coco (2017) se mi do kina moc nechtělo. Animované filmy mám sice ráda, stejně tak produkci Johna Lassetera a Pixaru obecně, ale z popisu děje (malý Miguel vyrůstá v rodině, kde je zakázaná hudba, a samozřejmě netouží po ničem jiném, než stát se hudebníkem), ani z traileru jsem nebyla nijak zvlášť natěšená. Jenže. Jenže!

Málokterému fanouškovi se poštěstí, aby se v jednom filmu sešli 2 z jeho 3 nejoblíbenějších herců vůbec. A film ještě k tomu napsal a režíroval jeho oblíbený režisér. Kdyby v The Meyerowitz Stories (new and selected) vedle Dustina Hoffmana a Adama Sandlera byl místo Bena Stillera Tom Cruise, už bych nepotřebovala Vánoce. Ale z té spolupráce měli radost i sami herci, protože ti hlavní pracovali pro Baumbacha dobrovolně, rádi a zadarmo.

Nový film, ve kterém hraje Jackie Chan, se jmenuje The Foreigner (2017) a je adaptací podle všeho velmi povedené knihy The Chinaman, kterou spisovatel Stephen Leather napsal na konci osmdesátých let minulého století. A v tom právě spočívá podle mě největší problém snímku. Není totiž podaný jako retro, ale současný, čímž je dost neaktuální.

Byla jsem požádána, abych pro jeden časopis napsala úvahu na téma kauzy Harveyho Weinsteina. Ta se v posledních týdnech tak grandiózně rozbujela, že nyní zasahuje cca polovinu Hollywoodu a postupně také spoustu lidí i mimo showbyznys a Ameriku. A jak tak nad tím přemýšlím, docházím k tomu, že člověk aby snad byl rád, že není slavný / mocný / bohatý / cokoliv zajímavého. Může tak lépe spát. Bez obav, že se probudí a v emailové schránce najde tucty dotazů od novinářů na to, jak mohl před těmi 10, 15, 20, 30 lety spáchat x/y/x²/√x.