Opulentní Babylon v kinech sice propadl, ale Margot Robbie a Brad Pitt táhnou skvělou zábavu plnou drog a nenaplněných snů

Během minulé dekády přišel americký režisér Damien Chazelle se třemi zdařilými filmy, které ukázaly obrovský talent i historický přehled stále mladého filmaře. V těchto dnech totiž rodák z Rhode Islandu slaví teprve 38. narozeniny a ve snímcích Whiplash, La La Land a První člověk ovládl filmovou řeč jako málokterý jiný tvůrce. Není proto divu, že na jeho monumentální Babylon byla zvědavá divácká obec i odborná veřejnost – výsledkem je však jeho dosud nejhůře přijaté dílo.

Zámořské recenze mu vyčítají hlavně přehuštěnost nedotaženými tématy a až úmorné audiovizuální hody maskující banalitu příběhu. Chazelleho však může ještě více mrzet doslova tragická návštěvnost v amerických kinech. Snímek měl premiéru těsně před Vánoci a během prvního měsíce vydělal kolem 15 milionů dolarů, což se ani zdaleka nepřibližuje osmdesátimilionovému rozpočtu; a to ani nepočítáme náklady na propagaci. Pro studio Paramount se tedy jedná o masivní propadák, což se však vzhledem k rozmáchlé stopáži i osobitému tématu dalo očekávat.

Chazelle se totiž vrací do období na přelomu 20. a 30. let, kdy filmový průmysl procházel jednou ze svých historicky nejvýraznějších změn. Roku 1927 vznikl Jazzový zpěvák, první celovečerní zvukový film. Na první pohled jednoznačně pozitivní technologický vývoj však přinesl i několik problémů. Řada hvězd němého filmu se na nové pořádky nedokázala etablovat a dříve nepodstatné hlasové nedostatky jako špatná artikulace, slyšitelný přízvuk či nepříjemná barva hlasu rázem znamenaly konec slibně rozjeté kariéry.

Netrpěly však pouze hvězdy, ale i publikum. Viditelně totiž došlo k úpadku vizuálního vyprávění, neboť scenáristé se rázem mohli mnohem více spoléhat na slova než na tváře hereckých představitelů, což společně s těžkopádností rané zvukové techniky vedlo k tomu, že vycizelovaný filmařský jazyk druhé poloviny 20. let zpátečnicky ustoupil divadelnímu pojetí, v němž měli herci a herečky omezené možnosti pohybu.

Jedná se o specifickou kapitolu z dějin kinematografie, což většinu publika zřejmě vůbec nezajímá. Chazelle však dokáže poutavě odvyprávět téměř cokoli, takže zevrubná znalost filmové historie není nutná, vše potřebné se dozvíme. Upozornění na tyto historické libůstky však Chazelle vyvažuje karnevalovou estetikou spojenou s Hollywoodem 20. let (tzv. roaring twenties).

V tomto duchu se nese první více než půlhodina představující ústřední postavy na pozadí vrcholně dekadentního večírku. Když v jedné z prvních scén čelí skupina mexických dělníků nekončícím přívalům fekálií z rektu slona, jehož má dopravit na večírek losangeleské smetánky, dozvídáme se tím hned dvě věci – jednak že si Chazelle rozhodně nebude brát servítky a představí nám zábavu s nekompromisním ratingem R, jednak že za vrstvou hollywoodského pozlátka se vždy nachází množství přehlížených pracantů, na něž si historie nevzpomene.

Patří mezi ně i Manuel (Diego Calva), pracující v továrně na sny jako pomyslná děvečka pro všechno, pokukující po kariéře producenta. Během pokleslého večírku fiktivního filmového studia Kinoscope se seznámí s ambiciózní Nellie (Margot Robbie), která přijela do Hollywoodu s jasným úmyslem stát se hvězdou stříbrného plátna. Oběma může k naplnění cílů pomoci Jack (Brad Pitt), etablovaný a všemi zbožňovaný herec němých filmů.

Během úvodního večírku se setkáme i s řadou vedlejších postav, jako je čínská kabaretní zpěvačka Fay (Li Jun Li), černošský trumpetista Sidney (Jovan Adepo) či senzacechtivá novinářka Elinor (Jean Smart), prim ale hraje vyobrazení nezřízené bujarosti roku 1926. Černobílé němé filmy jsou na vrcholu popularity, ale večírky pro horních deset tisíc překypují barvami a hlukem. Chazelle a jeho pravidelní spolupracovníci (kameraman Linus Sandgren, skladatel Justin Hurwitz a střihač Tom Cross) kombinují přepálený nevkus Vlka z Wall Street s pompézností Velkého Gatsbyho a náporem na smysly v duchu Moulin Rouge!, což vás buď zcela okouzlí, anebo otráví.

První třetina více než tříhodinového opusu se tedy nese v duchu seznamování se s postavami, které samy o sobě nejsou nikterak originální. Charakterové oblouky ambiciózního mladíka, který se vypracuje od píky, dále talentované, leč naivní hvězdičky semleté nekompromisním průmyslem a konečně vyhasínajícího seladona, pro něhož není v nových pořádcích místo, jsou totiž spíše naplněním mnohokrát opakovaných stereotypů.

Není to ale až takový problém, jelikož celé dílo lze číst jako poctu filmařské profesi. Bez neviditelných a zapomenutých hrdinů a hrdinek by se totiž celé soukolí rozpadlo, na což Chazelle dojemně upozorňuje. Film tedy nelze označit klišovitou floskulí „milostný dopis kinematografii“, spíše je vyzdvihovaná snaha jednotlivců podílet se na něčem nadčasovém. Jak na začátku i na konci říká Manuel, preferující americký tvar svého jména Manny: „Chci se stát součástí něčeho většího.“

Zaznamenání na filmovém pásu člověku skutečně zpřístupní určitou nesmrtelnost, která je díky vizuální složce působivější než třeba text. Ne náhodou připodobňuje novinářka Elinor zástupce své profese ke švábům, jež se schovávají před září reflektorů vyhrazené filmovým hvězdám. S hledáním nesmrtelnosti prostřednictvím médií může souviset i ztráta osobní identity a potlačení sebe sama ve prospěch nezastavitelného průmyslového soukolí, jak se přesvědčí i Manny.

Po živelném úvodu a komediálně podaném vzestupu hlavních postav mezi hollywoodskou první ligu přicházejí zmíněné trable s přechodem na zvukový film a v kontrastu s rozjuchaným začátkem přichází nevyhnutelný pád na dno. Atmosféra postupně nabírá temnější odstíny a publiku je jasné, že na rozdíl od vypulírovaných hollywoodských happy endů nemůže tenhle příběh skončit úplně dobře. Chazelle se ukazuje jako zdatný filmař i díky tomu, že dokáže udržet diváckou pozornost střídáním rychlejších a pomalejších pasáží, humorných i tíživých okamžiků. Pocitově má tedy snímek o dobrou hodinu méně, což o většině současné produkce rozhodně říct nelze.

Chazelle jakožto milovník zlaté éry Hollywoodu většinu postav vymodeloval podle reálných předobrazů, takže znalci a znalkyně filmové historie mohou v Jackovi poznat věhlasného milovníka němého filmu Johna Gilberta, v trumpetistovi Sidneym známého muzikanta Dukea Ellingtona, ve zpěvačce Fay zase první čínskou hvězdu Annu May Wong a konečně nešťastná herečka Nellie jekombinacíClary Bow, Joan Crawford a dalších mytizovaných krasavic. V menších roličkách pak lze zahlédnout jména jako Tobey Maguire, Eric Roberts, Flea, Olivia Wilde či Samara Weaving.

Aby těch odkazů nebylo málo, Hurwitzova opět primárně jazzová hudba navíc slyšitelně využívá melodií z La La Landu, což vytváří jasné paralely mezi tragickými láskami Mannyho s Nellie z aktuálního snímku a Sebastiana s Miou z šest let staré pocty klasickým muzikálům. Ke konci snímku Chazelle popustí otěže patosu a nabídne trochu vychtěnou koláž ze slavných filmů, jinak však dílo na svou zjevnou vykonstruovanost nijak neupozorňuje.

Upřímně řečeno, nespokojeným kritickým názorům, že i na neskromnou stopáž je nakousnutých motivů až příliš, se vlastně nelze divit. Komplexní téma o adekvátním zapojení sebe sama do nepřehledného celku se mísí s nestřídmými audiovizuálními hody, několika změnami nálad a stručnými lekcemi z filmové historie.

Dokonce i zmíněné vrcholy novodobé extravagance jako Moulin Rouge! či La La Land se vyznačovaly sevřenějším vyprávěním a méně výraznými žánrovými přechody, takže jejich příběhy z dramatického hlediska fungovaly lépe. Spíše je proto na místě srovnání s podobně freneticky opulentním Velkým Gatsbym. V jeho posledním aktu nás Baz Luhrmann nutil do soucitu s postavami, které do té doby téměř nepředstavil, tuhle chybu však Chazelle nezopakoval už jen díky tomu, že jeho figury jsou notoricky známé, tudíž se jim snáze dostaneme pod kůži.

Navzdory nezkrotitelnosti takto rozháraného tvaru je však radost trávit v Chazellově Babylonu ony více než tři hodiny, neboť bez ohledu na řadu dílčích problémů je dotek geniálního, celuloidem stále fascinovaného filmaře patrný z každé minuty. A takový zážitek umí nabídnout málokdo.

Málokterý zločin v dějinách láká tolik pozornosti jako atentát na prezidenta JFK, jenž se odehrál 22. listopadu 1963. Režisér Oliver Stone o tom již v roce 1991 natočil hraný film. Od té doby přibylo mnoho nových informací…