Adolf Král, narozen 17. června 1922 v Brušperku na Ostravsku, zemřel 22. července 1986 v Ostravě, byl český neherec a divadelní ochotník, který se prosadil ve filmových rolích 50. a 60. let 20. století.
Divadelní začátky a cesta k filmu
Adolf Král se již od dětství zajímal o divadlo, kterému se věnoval jako ochotník. Celý život pracoval jako svářeč ve Vítkovických železárnách, kde se po dobu třiceti let aktivně zapojoval do činnosti ochotnického Závodního klubu. Byl především představitelem silných ušlechtilých hrdinů v divadelních hrách jako "Dobrý voják Švejk" nebo "Bílá nemoc". Za své divadelní kreace měl několikrát možnost obdržet Cenu za nejlepší mužský herecký výkon na nejstarší celostátní přehlídce amatérského divadla Jiráskův Hronov.
Filmový debut a vzestup kariéry
Díky svým ochotnickým zkušenostem a profesi svářeče si Adolfa Krále vybral při konkurzu režisér Jiří Weiss pro třetí titulní úlohu ve svém válečném dramatu Poslední výstřel (1950). V tomto snímku ztvárnil struskaře Roberta Kuču v příběhu odehrávajícím se v posledních dnech druhé světové války ve Vítkovických železárnách, kde sám pracoval. Díky svému charakteristickému typu dělníka se přesně hodil do dramaturgie 50. let.
Vrchol kariéry v 50. letech
Hned následující rok po svém debutu se Adolf Král objevil jako slovenský dělník v politickém filmu Akce B (1951) režiséra Josefa Macha, který pojednával o boji československých ozbrojených složek proti záškodnickým oddílům Ukrajinské povstalecké armády zvaných banderovci.
Rok 1952 byl pro Adolfa Krále mimořádně plodný, zahrál si hned ve třech snímcích: jako člen vedení závodu Otisk v Kadárově a Klosově filmu Únos (1952), jako příslušník SNB Pepík Pálka v Nástupu (1952) Otakara Vávry podle stejnojmenného románu Václava Řezáče a v hlavní roli havíře Karla Vondry v Krejčíkově dramatu Nad námi svítá (1952). V tomto snímku ztvárnil Král titulní postavu úspěšného, ale povýšeneckého havíře, který za své rekordy a nekolegiální chování sklízí nevraživost od spolupracovníků.
V roce 1954 ho ke spolupráci opět přizval Jiří Krejčík, v jehož filmu Frona (1954) Adolf Král dostal na starost epizodní postavu příslušníka SNB. Ve válečném snímku režiséra Ivo Tomana o I. československé tankové brigádě v Sovětském svazu Tanková brigáda (1955) připadl Adolfu Královi (opět epizodní) tankista.
V závěrečných dvou dílech Husitské trilogie Otakara Vávry Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956) ztělesnil postupně husitského bojovníka a kováře Tomáše z Hvozdna. V Helgeho snímku ze současnosti Škola otců (1957) byl otcem jednoho ze žáků učitele Jindřicha Pelikána (Karel Höger).
Pozdní filmová tvorba
Do konce padesátých let hrál ještě havíře Grygara v První partě (1959) režiséra Otakara Vávry podle stejnojmenného románu Karla Čapka, Váňu v Blumenfeldových Křižovatkách (1959) z ostravského prostředí a svědka v posledním snímku režiséra Miroslava Cikána Konec cesty (1959).
Na počátku šedesátých let se Adolf Král objevil jako inženýr Kajdoš v Rychlíku do Ostravy (1960) Jaroslava Macha s Františkem Vicenou, L. H. Strunou, Janem Skopečkem a Ladislavem Trojanem v titulních úlohách a jako příslušník StB Valenta v Pátém oddělení (1960) Jindřicha Poláka.
V následujících letech ztvárnil role pohraničníka Františka v pionýrské komedii československo-východoněmecké produkce Uprchlík (1961) Herrmanna Zschoche, řidiče autobusu ve Sklenářově komedii Kotrmelec (1961), vojáka Terenčíka v dramatu Tam za lesem (1962) Pavla Blumenfelda a hlubiče Cholevy v Hubáčkově filmu Začít znova (1963).
Svou filmovou kariéru Adolf Král uzavřel rolemi holiče v Blumenfeldově snímku Strakatí andělé (1964) a J. S. Bacha ve Svitáčkově a Roháčově muzikálu Kdyby tisíc klarinetů (1964).
Osobní život a odkaz
Se svou manželkou měl Adolf Král dvě dcery a dva syny. Hereckou činnost musel v pozdějších letech omezit kvůli špatnému zdravotnímu stavu. I když byl neškoleným hercem, stal se významným článkem divadelního Závodního klubu, díky němuž mohl kladně ovlivňovat kulturní veřejné dění. Adolf Král zemřel 22. července 1986 v Ostravě, více než měsíc po svých čtyřiašedesátých narozeninách. Divadlo a film zůstaly jeho celoživotní láskou až do konce života.