Jiří Slavíček

Jiří Slavíček (31. července 1901, Praha – 18. srpna 1957, Příbram) byl český filmový režisér, scenárista, střihač a pedagog. Narodil se v umělecké rodině jako syn významného českého malíře Antonína Slavíčka a jeho ženy Bohumily Brynychové. Jeho bratr Jan Slavíček (1900–1970) se podobně jako otec věnoval malířství. Vzdělání a začátky kariéry Jiří Slavíček původně vystudoval strojní inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze a získal titul inženýra. Rodinné umělecké sklony se však nakonec prosadily a Slavíček zatoužil stát se filmařem. V roce 1929 se vydal na studijní cestu do Hollywoodu, kde se důkladně seznámil s filmovou technikou a propracoval se až na post střihače. Během svého amerického pobytu přispíval do českých novin a časopisů recenzemi a informacemi o americké kinematografii. Po návratu do Československa v roce 1930 se stal střihačem v Barrandovských filmových ateliérech. Jako střihač se podílel na významných filmech jako Na sluneční straně (1933) a Marijka nevěrnice (1934) režiséra Vladislava Vančury, Milan Rastislav Štefánik (1935) Jana Svitáka či Golem (1936) francouzského režiséra Juliena Duviviera. Režijní kariéra K filmové režii se Slavíček dostal v roce 1937 ve spolupráci s hercem Čeňkem Šléglem při komediích Armádní dvojčata a Jarčin profesor s populární hereckou dvojicí Jindřich Plachta a Ladislav Pešek. Následující rok spolurežíroval s J. A. Holmanem válečné drama Zborov (1938) o významné bitvě za svobodu českého národa. Téhož roku již samostatně natočil drama Soud boží podle divadelní hry Jiřího Hory, komedii Vzhůru nohama podle Malostranských povídek Jana Nerudy a drama z vesnického prostředí Cestou křížovou podle románu Jindřicha Šimona Baara. V období protektorátu, kdy byla jeho tvůrčí činnost částečně omezena, natočil několik významných snímků. V roce 1939 zachytil život kočovných herců ve filmu Hvězda z poslední štace, následovalo drama Směry života (1940) podle divadelní hry F. X. Svobody. Za jeho nejlepší dílo z tohoto období je považována komedie Pantáta Bezoušek (1941) podle románu K. V. Raise, která nenápadně posilovala národní sebevědomí v těžkých časech okupace. Ve filmu excelovali Jaroslav Vojta, Ladislav Boháč, Zita Kabátová a Vlasta Matulová. Na konci protektorátu ještě spolurežíroval s Václavem Krškou poetickou komedii Kluci na řece (1944). Poválečná tvorba Po osvobození vytvořil Slavíček pozoruhodný fantastický horor Podobizna (1947) podle povídky Nikolaje V. Gogola, za který získal I. prémii za filmovou režii. Následovalo psychologické drama Dvaasedmdesátka (1948) podle divadelní hry Františka Langera, které bylo cenzurou zakázáno, kriminální drama Dnes o půl jedenácté (1949) a budovatelské drama Mordová rokle (1951) podle divadelní hry Miloslava Stehlíka. Svou filmovou kariéru uzavřel dětským filmem Konec strašidel (1952), který natočil ve spolupráci s Janem Matějovským. Pedagogická a organizační činnost Po roce 1945 se Jiří Slavíček zaměřil především na organizační a pedagogické působení. V listopadu 1945 se stal ředitelem státních ateliérů a laboratoří. Ke konci života působil jako pedagog na Vyšší filmové škole v Čimelicích, kde předával své bohaté zkušenosti z filmové branže mladým tvůrcům. Jiří Slavíček byl vnímán jako citlivý a vznětlivý umělec, který usiloval o poctivé filmové umění a snažil se vyhýbat filmovým klišé. Z patnácti jím režírovaných snímků bylo osm natočeno podle literárních předloh, což svědčí o jeho respektu k literárnímu dědictví. Přestože jeho filmy většinou nepřekročily dobový průměr, některé z nich, jako Podobizna nebo Pantáta Bezoušek, patří k zajímavým dílům české kinematografie.