Michelangelo Antonioni

Michelangelo Antonioni pochází z měšťanské rodiny. V Boloni vystudoval techniku, zajímal se o malířství a architekturu, což se později významně projevilo na propracovaných kompozicích jeho snímků. Zájem o film jej v roce 1939 přivedl do Říma, kde se stal přispěvatelem nezávislého čtrnáctideníku Cinema, vydávaným Centro Sperimentale di Cinematografia, na kterém vystudoval v roce 1941 režii. První praktické filmařské zkušenosti získával u Roberta Rosseliniho, Marcela Carného, Guiseppa de Santise a dalších tvůrců. Vlastní autorskou tvorbu zahájil převážně v duchu neorealismu sérií dokumentů se sociální tématikou. V oblast filmu hraného debutoval v roce 1950 filmem Kronika jedné lásky ? dramatem s motivem zločinu a milostného trojúhelníku. Po epizodickém filmu Poražení (1952), věnovanému delikventní mládeži ze tří různých evropských měst, a po portrétech současných žen ? individuálních (Dáma bez kamélií, 1953) i skupinových (Přítelkyně, 1955) ? zahrnujících mravní problémy zejména buržoazní sféry, se začal Antonioni věnovat ?nemocem citů?: emocionálním krizím, vytrácení cítění a spolu s tím i vzniku a odumírání vztahů mezi pohlavími. Zatímco v dramatu Výkřik (1957) prožívá bezvýchodné citové zranění muž z dělnické třídy, v následné ?tetralogii citů? se objektem empatického a bedlivého zkoumání stávají především prožitkově autentičtější ženy. Ve filmech Dobrodružství (1959), Zatmění (1961) a Červená pustina (1964 ? první Antonioniho barevný film s barvami-emocemi) je ztělesnila první režisérova manželka Monica Vittiová, pouze ve druhém filmu Noc (1960) ji vystřídala Jeanne Moreauová. K tématu citového tápání, hledání, selhání či zklamání se Antonioni později vrátil až téměř o dvě desetiletí později filmem Pátrání po jedné ženě (1982). Počínaje snímkem Zvětšenina (1966) se jeho zájem obrátil mimo Itálii a do jeho nedramatických ? pocitových a reflexívních ? filmů začal pronikat více vnější svět s jeho zápasy a vzruchy. V roce 1969 odjel do USA, aby ve filmu Zabriskie Point ztvárnil téma revolty mládeže proti zkorumpované konzumní společnosti. Následoval málo známý dokument o Číně nazvaný Čung-chua (1972) a film Povolání: reportér (1975; viz Projekt 100 ? Zima 1997), jehož titulní hrdina ? televizní novinář v podání Jacka Nicholsona ? získá v Čadu možnost přijmout novou totožnost, ale s ní i osud zemřelého muže. V roce 1995 byl režisér v důsledku mozkové mrtvice paralyzován, s pomocí manželky a německého kolegy Wima Wenderse však dokázal vytvořit filmovou verzi několika svých povídek pod titulem Za mraky (Antonioniho povídky a črty vyšly souborně v roce 1982, česky o sedm let později pod názvem Kuželník u Tiberu). Antonioniho filmy získaly řadu prestižních cen: například Noc Donatellova Davida za režii, Dobrodružství a Zatmění Zvláštní cenu poroty a FIPRESCI na MFF v Cannes, Červená pustina Cenu FIPRESCI na MFF v Benátkách a Zvětšenina Zlatou palmu v Cannes. V roce 1995 tvůrce získal zvláštního Oscara za celoživotní dílo. Projekt 100 - 2003