Formanův debut Černý Petr nastavoval zrcadlo maloměšťákům už před 60 lety. Působí tak i dnes?

Počátkem 60. let se ustavila spolupráce mezi Milošem Formanem, Ivanem Passerem a Jaroslavem Papouškem. Toto dobře se doplňující tvůrčí trio během celé dekády představovalo tzv. veristickou linii československé nové vlny, inspirovanou italským neorealismem i francouzskými dokumenty označovanými jako cinéma verité. Na těchto základech Forman s Papouškem a Passerem postavil svůj nesmlouvavě realistický styl, jemuž byla dobovou i zahraniční kritikou leckdy vytýkána krutost vůči postavám.

Výsledkem prvních spoluprací Formana, Passera a Papouška byly středometrážní snímky Kdyby ty muziky nebyly a Konkurs. Z dnešního pohledu je vidět, že si zde filmaři především osahávali řemeslo a produkční proces, především druhý jmenovaný však několik zajímavých pasáží bezesporu má. Zde začalo také plodné Formanovo partnerství s kameramanem Miroslavem Ondříčkem, jenž později nasnímal i některé jeho americké filmy. To však neplatilo pro Černého Petra.

Jelikož se jednalo o celovečerní debut, podle tehdejších pravidel byl k začínajícímu režisérovi přiřazen zkušenější kameraman. Tím se stal Jan Němeček, později podepsaný třeba pod tituly jako Kdo chce zabít Jessii?, Nebeští jezdci či Ať žijí duchové. Forman byl tedy v dobrých rukou a stejně tak se nemusel obávat o scénář. Ten psal hlavně s Papouškem, jehož povídku se rozhodl zfilmovat.

Literární předloha se rovněž točila kolem mladíka jménem Petr, který má spory s otcem a rozhoduje se o budoucnosti, film však z povídky vycházel jen velmi volně. Především přesunul děj z roku 1947, tedy specifických poválečných poměrů s nastupující komunistickou mocí, do současnosti, tedy na začátek 60. let. Jednalo se o moudré rozhodnutí, jelikož díky tomu snímek netrpí přílišnou zatěžkaností politickými reáliemi a namísto toho může mapovat mentalitu soudobé mládeže.

Nejde říct, že by byl Petr v podání Ladislava Jakima typickým zástupcem dospívající generace. K podobně vzletným generalizacím se Forman a jeho spolupracovníci nechtěli uchylovat ani zde, ani v pozdějších filmech; spíše šlo o jeden z mnoha příběhů všední reality, kterou tehdejší mladí žili.

Petr je pasivním hrdinou, o nic velkého se nesnaží, nemá velikášské ambice a nelze jej považovat za mladicky dravého a konvencemi nesvázaného člověka. Ve svých šestnácti letech se upisuje k brigádě v samoobsluze, kde má nenápadně kontrolovat, zdali lidé nekradou. Vedoucímu obchodu, jenž jej opakovaně peskuje, i podobně dominantnímu otci (v kouzelném podání jednoho z nejvýraznějších novovlnných neherců Jana Vostrčila) však nijak nevzdoruje, nehodlá a nejspíš se ani nedokáže autoritám smysluplně vzepřít.

V práci je sice veden k tomu, aby dohlížel na zákazníky, což je nepopiratelný odkaz na vedení mladé generace k uvědomělosti a plnění socialistických hodnot, v činnosti však Petr spíše selhává – a to ne kvůli rozporu s ideály, ale prostě vinou letargie a neprůbojnosti. Ty se ostatně projevují i v Petrově řeči. Formanovy (a vlastně také Papouškovy a Passerovy) české filmy se proslavily mimo jiné důrazem na lidový jazyk se všemi jeho vycpávkami, floskulemi, repeticemi a rétorickou bezradností, jež prozrazuje provinčnost a neschopnost hlubšího zamyšlení. To platí i pro postavy Černého Petra v čele s protagonistou i jeho místy suverénním, jindy však zcela ztraceným otcem.

Obdobným komunikačním partnerem je pro Petra i jeho kamarád Čenda (Vladimír Pucholt), jehož etuda týkající se správného vyslovování pozdravu „Ahoj“ trefně ukazuje myšlenkově vyprázdněné lpění na sociálních interakcích. Petr ze všech těchto interakcí odchází poraženě, jako by odmítal pokrytecké hry svých vrstevníků či autorit hrát. Tyto komunikační zkušenosti mu navíc nepomáhají ve snaze zaujmout spolužačku Pavlu (Pavla Martínková), ačkoli v této oblasti se postupně ukazuje jako přece jen zdatnější. Jak jeho milostné, rodinné, pracovní i vrstevnické patálie dopadnou se však nakonec nedozvíme.

Forman se bezútěšným vyzněním včetně záměrně neuspokojivého a provokativního konce (ukazujícího věčnost a nevyřešitelnost generačních sporů) trefil do soudobých trendů v evropské kinematografii, souvisejících především s francouzskou novou vlnou. Dočkal se převážně pochvalných recenzí a dokonce vyhrál i prestižního Zlatého leoparda na festivalu v Locarnu, kde mimo jiné porazil snímky od Jeana-Luca Godarda či Michelangela Antonioniho.

K velké filmařské kariéře tedy měl nakročeno více než dobře, což v následujících letech s na Oscara nominovanými snímky Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko rozhodně naplnil. „Mladý režisér bude točit komedie, ale komedie, po nichž jakoby z nějakého nedopatření zůstane divákovi hořko v ústech,“ píše Jan Žalman ve své knize Umlčený film. A pozdější zámořské úspěchy snad ani nemá smysl zmiňovat…

Černého Petra si můžete přehrát na platformách Voyo či KVIFF.TV. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších českých filmů, v němž se Formanův debut jen těsně nevešel do první padesátky.

Zdroje: Filmový přehled; Žalman, J.: Umlčený film; Přádná, S.: Miloš Forman – Filmař mezi dvěma kontinenty