Tanec na okraji sopky
AI
67%
Snímek se pokouší vystihnout celkovou náturu země, jejíž obyvatelé snáší vlnu příkoří a neustále se potýkají s tím, že láska k vlasti může snadno přerůst v nenávist. Tanec na okraji sopky začíná a končí záběry z klasického libanonského filmu, v němž ženský monolog truchlivě líčí těžkosti i naděje tehdejší, občanskou válkou zdevastované země. Režisér Cyril Aris nachází paralelu s bejrútským incidentem, kdy výbuch takřka tří tisíc tun dusičnanu amonného připravil o život kolem dvou set lidí. A tisíce zanechal ve zborcených bytech bez elektřiny a se šrámy, které prohloubily jejich ambivalentní vztah k Libanonu.
Ambivalence je ostatně silnou stránkou filmu. Štáb pracující na Costa Brava, Lebanon čelí nepředstavitelným komplikacím včetně koronavirové pandemie, k nimž přistupuje se vztyčenou hlavou. V zákulisí panuje sounáležitost a humor nakažlivý také pro publikum a film je zčásti inspirativním povzdechem nad nástrahami samotné filmařiny. Vedle nadhledu má však i tragický rozměr, který vztahuje k osobním ztrátám členů štábu. Kameraman například přišel při výbuchu o jedno oko.
V součtu jde o podívanou preferující lidskost přítomných, která poněkud ztrácí naléhavost coby dokument o tragédii a o tom, jak ji lze svobodně reflektovat. Lépe bychom jí možná porozuměli, kdybychom Costa Brava, Lebanon viděli. Z natáčeného filmu, který se dočkal uvedení na benátském festivalu, však spatříme jen útržky a neznáme jeho náplň. Tanec na okraji sopky ostatně tvoří spíš série epizodických zamyšlení nad zajištěním bezpečnosti a svobody, nad rodinou či uměleckým vyjadřováním v zemi, kterou lidé navzdory hromaděné zášti stále milují. A pokud snad očekáváte rekonstrukci či archivní záběry samotné nehody, jste na špatné adrese.
Kdyby film lépe prodal náročnost natáčecího procesu a neomezoval se na povrchní přirovnávání k Apokalypse (již vzdáleně připomíná podmínkami produkce) nebo k Michelangelovi Antonionimu (jehož reflektují scény z klasického filmu a zoufání nad milovaným městem), mohlo jít o krásné formální zpestření festivalu. Takhle se paradoxně jedná o příjemný film o nepříjemných věcech.
65%
Na pozadí výbuchu v bejrútském přístavu či pandemie koronaviru se odehrává natáčení filmu, který se pod vlivem událostí proměnil podobně jako nálada v celém Libanonu. Během 85 minut se bohužel nedostaneme postavám pod kůži natolik, jak bychom potřebovali, ale místy jde o hodnotný pocitový portrét libanonské společnosti a jejích tužeb.
