Devadesátky (2022)

Pohled na jedny krušná léta z policejního pohledu se v rukou tvůrců stává co možná nejvěrněji zachycenou prací detektivů dané doby. Chvála je bez debat zasloužená, neboť seriál nejen vystihuje až skoro děsivě dobu z místa periferií, ale zároveň díky dobovým kulisám a kostýmům dokáže zachytit atmosféru devadesátek jako nikdy. Podíl na tom má zajisté i scénáristická ruka Josefa Mareše, který v té době skutečně sloužil a společně s Peterem Bebjakem servírují stejnou, ne-li tíživější kriminálku, kterou byly Případy 1. oddělení. Jenže tam, kde Případy dokázaly svým jednoduchým pojetím epizod diváka každým dílem překvapovat, si Devadesátky vystačí z pár případy na celou sérii a bohužel sahají po sice nejpopulárnější, ale zato velmi profláknuté kauze orlických vrahů, kterou už stačil zmapovat z jejich pohledu film Sametoví vrazi. Devadesátky sice nahlíží na případ z nové perspektivy, ale bohužel nikterak nově a překvapivě. Navíc lidé, kteří si o kauzách načetli předtím, zde budou trochu ochuzeni o moment překvapení, neboť kvůli skutečným reáliím nelze moc čím překvapit a zbyde tak "jen" poctivá kriminálka. To "jen" v uvozovkách není náhodou, protože v této rovině jde o velmi živou a až na pár výjimek poměrně věrnou rekonstrukci, včetně přesného obsazení důležitých figur a jejich výkonů (Igor Orozovič v roli Kopáče vystihl výslech tak přesvědčivě, že je skoro k nerozeznání od původní nahrávky). Naproti tomu nové ztvárnění figur z původního seriálu je až příliš vzdálené originálu a určitá výbušnost některých figur je mírně zarážející. V celku ale nelze skoro vůbec remcat, neboť seriál naplnil svůj potenciál stát se retro odhlédnutím na jednu drsnou dobu, kde "svoboda" pro určité jedince znamenala "možnost dělat nemorální zvěrstva za účelem zisku".

Devadesátky míří dál než minisérie Rédl, která se zaměřila na bezprostřední přechod z konce osmdesátých do začátku devadesátých let. Vše bylo viděné prizmatem tajných služeb (bývalých i těch stávajících) a více či méně bizarních postaviček. Devadesátky se ještě více drží dobových reálií, některé osoby a osůbky budou jistě divácky vděčné (Ivan Jonák v podání Michala Novotného, František Mrázek ztvárněný Albertem Čubou), ačkoliv těm historie znalejším poběží mráz po zádech při uvědomění si, že něco takového bylo tenkrát možné, běžné, tolerované, přehlížené, jaksi trpěné.

Ostatně bezmoc některých vyšetřovatelů je až hmatatelná a člověk jen čeká, kdy se na scéně objeví někdo na způsob Pacinova Serpica. Nechybí humor, cynismus a na jedničku zvládnutá autenticita počátku 90. let jak ve výpravě a kostýmech, tak v mluvě a přístupu účinkujících. Z herců mě nejvíc bavil Matouš Ruml coby psychopatický šofér mercedesu. Snad se z té škatulky bezradných a obcházených milenců vymaní a bude dostávat více podobných rolí.