Blue Jasmine je z řady vážnějších filmů newyorského klasika. Pochopitelně v něm nechybí ani jeho břitký humor, ale zřejmě mistrovi s přibývajimi léty a zkušenostmi s hysterickými herečkami a nafoukanými primadonami došla trpělivost hořké pravdy halit do snesitelného obalu cynické legrace. Jeden z důvodů, proč u tohoto filmu všichni nejásají nadšením je také to že, a teď mluvím samozřejmě za sebe, že jsem si chtěl u jeho sledování občas prohnat hlavou kulku. Podobný pocit jsem měl shodou okolností u filmu jiného klasika, a to Federica Felliniho a jeho klasického dramatu Cabiriiny noci. Oba filmy toho maji společného víc, než by se mohlo zdát. V centru je výrazná ženská hrdinka, obě prochází těžkou sociální situací a obě jsou absolutně neschopné ji racionálně vyřešit. Každopádně mistr se Fellinim tentokrát neinspiroval. Přiznanou inspirací je tak Tramvaj do stanice Touha dramatika Tenesee Williamse.
