Články o Armagedon

Rády ničí památky. Katastrofické filmy jsou nejméně půl století esenciálním žánrem hollywoodské zábavy, do které lze zakódovat všemožná environmentální, genderová a vztahová podobenství. Nejzanícenějším a v několika případech i nejrafinovanějším tvůrcem různých apokalyptických scénářů, v nichž nicméně lidskost a lidstvo nachází alespoň naději (nemluvě o nadhledu), je sedmdesátiletý oslavenec Roland Emmerich. Přibližme si tři obrovské žánrové hity i tři rozporuplnější nebo zcela odepsaná katastrofická díla německého rodáka, jenž si jde i dlouho po odzvonění devadesátek paličatě za svým.

Když se lidé baví o hollywoodských sci-fi, musí mít na paměti, že ačkoli se žánr nazývá science fiction, většina filmů se daleko víc soustředí na druhou část konceptu, tedy fikci. Sem tam nicméně vznikne dílo, které všechny Armagedony a Pády Měsíce pozitivně zahanbí. Tak jako Marťan (The Martian) v režii Ridleyho Scotta, jenž vstoupil do kin přesně před 10 lety. Záchrana Matta Damona ztroskotaného na Marsu podle knihy Andyho Weira se opírala o poznatky NASA a dodnes se považuje za možná nejrealističtější vesmírný snímek vůbec.

Zemi před několika lety udeřil zkázonosný meteorit způsobem, který zasadil knockout většině forem života. Hrstka lidí včetně Gerarda Butlera a jeho rodiny nicméně přežila v grónském bunkru a po pěti letech, co se jejich neprávem přehlížené filmové dobrodružství Greenland: Poslední úkryt (Greenland) uzavřelo, vylézá na zdecimovaný povrch v pokračování Greenland 2: Migration. Šikovný režisér Ric Roman Waugh tentokrát svou verzi apokalypsy pošle od 8. ledna i do tuzemských kin a soudě dle prvního traileru tam tenhle středně drahý blockbuster neudělá ostudu.

Bruce Willis, legendární akční hrdina, jenž mimo jiné nastražil pět Smrtonosných pastí, absolvuje v sedmdesáti letech jiný a skutečný boj. S diagnostikovanou frontotemporální demencí zapomíná mluvit, psát, číst a rozumět řeči, tudíž úplně jinou optikou se nahlíží i na jeho pozdní špatně hodnocené filmy. Manželka Emma Heming Willis píše o svých zkušenostech s těžkou životní výzvou knihu, v níž také popisuje, jak hrdina Pulp Fiction zvládal poslední projekty v raném stadiu nemoci, původně považované za afázii.

Nahráváte-li jako herec ke svému filmovému hitu DVD komentář, rozhodně se od vás neočekává, že začnete horlivě vyjmenovávat všechny logické lapsy a fyzikální nesmysly, jichž se tvůrci dopustili. Ben Affleck ale přesně tímhle stylem shodil kultovní sci-fi Armageddon z roku 1998, v níž on a parta charakterních herců v čele s Brucem Willisem vyráží do vesmíru rozprášit zkázonosný meteor. Proslule stupidní film Michaela Baye to od Afflecka ironicky schytal a držitel dvou Oscarů svou kritiku pyšně obhájil i v novém rozhovoru pro GQ.

Čerstvý sedmdesátník Bruce Willis si už v žádném filmu nezahraje. Také pozdní fázi předčasně završené kariéry mu poznamenalo progresivní neurologické onemocnění, známé jako frontotemporální demence, která zhoršila jeho komunikační schopnosti a u pacientů ovlivňuje i celkovou osobnost. Hrdina Smrtonosné pasti či Pulp Fiction, jenž se těší z železné rodinné podpory, se větší hollywoodskou legendou nicméně mohl stát jen těžko. Zažil raketové vzestupy i dočasné pády a zejména v poslední fázi, kdy dlouho aktivně pracoval s utajovaným zdravotním handicapem, ukázal svou hereckou velikosti a vlastně i plný pracovní rozsah.

Hollywood milujeme pro vyprávění velkých příběhů, jejichž aranžmá už v počátcích kinematografie ovlivnilo většinu světových trhů. Dějiny tohoto klasického vyprávění jsou dýchajícím organismem, který se proměňuje na základě svých zkušeností, ale zůstává věrný tradicím i hluboko ve své postklasicistní éře. Pokud chceme vysledovat opakující se rysy a přidružené významy, můžeme se zaměřit třeba na katastrofický žánr, který příkladně naplňuje základní formální funkce těchto příběhů. Možná jste si ostatně všimli, že všudypřítomná destrukce v dílech Rolanda Emmericha a dalších tvůrců většinou směřuje také k jednomu důležitému osobnímu cíli postav, konkrétně k rehabilitaci ohroženého heterosexuálního páru a obnovení protagonistova statusu quo.

Michael Bay je osobitým tvůrcem akčního filmu, jehož fanoušci často dostávají to nejlepší z popkulturní zábavy. Jeho tvorbu vystihují stylizované záběry, postavy, jejichž úkolem je hlavně vypadat dobře, a inscenování ikonických obrazů, které přerušuje zběsile nastříhaná akce. Bayovy filmy možná nejsou dokonalé, každopádně odvádějí dobrou práci v tom, že vypadají dobře. Jeho oblíbený styl je s námi od devadesátých let, v nichž natočil většinu svých ikonických děl. Jeho poslední snímky typu Ambulance či Transformers: Poslední rytíř sice dávají tušit, že nejlepší léta má král devadesátkové akce za sebou, minimálně pět jeho filmů si ale zaslouží pravidelně připomínat.

Kdo miluje, má moc. Blížící se svatý Valentýn je možná v dnešním komerčním klimatu jen vnucovanou kulisou k utrácení a prezentaci svého šťastného soukromí na sociálních sítích, ale síla nejhlubšího lidského citu se vymyká pouhému kalendářnímu gestu. Zamilovaným mnohdy některá vyznání a skutky nepřipadají až tak kýčovité, jak se mohou jevit odtažitějším divákům. I kinematografie „červené knihovny“ ostatně ráda tlačí na pilu v emocích a romantické příběhy předkládá se záměrem rozplakat i Ebenezera Scrooge a jemu podobné. Určitě se to týká těchto třinácti filmů, v nichž tvůrci až melodramaticky vypráví o lásce v různých epochách, společenských vrstvách i žánrech, jež uslzenou a skrznaskrz poctivou romanci dotváří. A my jim stejně nemůžeme odolat.

Astrofyzik Neil deGrasse Tyson je ve svém oboru kapacita, na jejíž názory občas dají i poučení filmaři. James Cameron například pro vydání na domácí nosiče digitálně sáhl do svého Titanicu a na Tysonův apel pozměnil noční oblohu, jejíž souhvězdí v kinech zkrátka neodpovídala tomu, co lidé mohli spatřit roku 1912 v severním Atlantiku na potápějící se lodi. Tenhle vědec je zarputilým nerdem, jenž si ale umí vychutnat i vědecky mizerné filmy. Poslední snímek Rolanda Emmericha Pád Měsíce (Moonfall) na něj byl ale příliš.