Úchvatně kýčovité romantické filmy, které v slzách dokazují, že láska je věčná – nejen na Valentýna

Melodramatem myslíme příběhy orientované na silné emoce, které ještě umocňuje expresivní styl včetně magického vizuálu s mnoha západy slunce či orchestrální, skoro až operetní hudba. Dobro od zla je v nich většinou jasně rozeznatelné a postavy jsou ve svých osobních situacích nositeli určitého emočního výrazu, který udává tón a význam vyprávění. Ne všechny vybrané tituly do této kategorie spadají, ale minimálně dva nejstarší filmy tuto škatulku do různé míry naplňují a v lecčems inspirují pozdější, už postklasicistní těžaře krokodýlích slz.

Avizovaný kýč je ve vztahu k umění problematickým parametrem, který obecně značí estetickou povrchnost a sentimentalitu, lacině útočící na empatii publika. Snaží se být líbivý a srozumitelný, což s filmy o lásce často souzní. Jenže my nechceme vybrané filmy osočovat z idealizace, přehnaného slazení či stereotypu. Kýč ostatně může být pozitivně nakažlivý a krásný, když se s ním umí pracovat a když citová odezva odpovídá hlubokému sdělení. Tyhle občas melodramatické kýče jsou nadčasové a dokazují, že nejen láska, ale i umění jí inspirované může přervat navěky.

Clark Gable byl nedostižným hollywoodským švihákem třicátých let, a jak bylo řečeno i v Simpsonových, jeho užití slova „zatraceně“ posílalo do kolen ženy všech věkových kategorií. V největším americkém filmu všech dob, který ani z pohledu tržeb s ohledem na inflaci už zřejmě nic nepřekoná, mu byla v dobách drsné občanské války osudovou partnerkou tehdy šestadvacetiletá Vivien Leigh. Spolu se kočkovali, milovali i přežívali ukázkové melodrama raného blockbusterového rázu, který vedle Čaroděje ze země Oz předvedl kýčovitou nádheru Technicoloru a do širokoúhlého formátu vměstnal rozmáchlé obrazy nebývalé hloubky i krásy.

Jih proti Severu během produkce přivítal hned tři věhlasné režiséry, jejichž styl nicméně nekolidoval, naopak se slil do impozantního portrétu velkého amerického třesku, kdy náhle nikdo neměl své místo jisté a za lepší zítřky museli bojovat i ti nejurozenější. Uprostřed toho, podobně jako v pozdějším kapitalistickém Gigantovi, vězí životem ostřelovaná milostná linie, která ale cukruje s místy cynickým nadhledem. Gable ostatně své šarmantní představení zakončí slavnou hláškou „Je mi to fuk“ a Leigh hraje dámu s hroší kůží, jejíž odlupování teprve vydá na úchvatně sentimentální a ikonické interakce.

Hledáte-li špičku rozměrné pyramidy klasických hollywoodských melodramat, u posledního filmu jejich zasloužilého matadora Douglase Sirka jste na správné adrese. Žít bez lásky znamená pouze přežívat, brodit se netečnou imitací života, jak se zpívá hned v úvodní titulkové skladbě proslulého kýče, který za dvě hodiny pojme většinu zásadních melodramatických témat. Ovdovělá Lora (Lana Turner) miluje svou dceru a ráda by podlehla i slušnému fotografovi Stevovi (John Gavin), ale tíživá finanční situace a pracovní ctižádost ji táhnou na odosobněná brodwayská prkna. Doma jí přitom pomáhá afroamerická služebná Annie (Juanita Moore), která má po otci bělošskou dceru Sarah Jane, v níž problémy s rasisticky vedenými vrstevníky probouzí nesnášenlivost směrem ke svému původu.

Sirk se stačí věnovat sociálním těžkostem samoživitelek, které jsou ještě tíživější u matek černé pleti, konfliktu mezi kariérou a láskou k racionálnímu muži a také generačním rozkolům, jež motivují nejen rasistické přežitky společnosti, ale také láska k jedinému muži (do Steva se totiž v rané dospělosti zamiluje i Lořina dcera Susie). Postavy si vyjma morální, zbožné a dobrosrdečné Annie nevybírají dobře a v případě Sarah Jane jednají tendenčně pro potřeby dramatu, které v závěrečném aktu vyrukuje s několika silnými, i když nevyhnutelně také sentimentálními interakcemi a zvraty. Pocitově se nejvýrazněji vztáhneme na vztah mezi matkou a dcerou, který už velmi brzy formuje tolik venkovních i niterních nástrah, že tohle svědectví na bázi účelně proplétaných stereotypů dokáže zasáhnout i moderního diváka.

Že jsou uslzené romantické kýče určené jen ženské sekci publika? Pche! Hollywood se tuhle pózu naučil mistrně přizpůsobovat široké veřejnosti a otiskoval do ní dobové poznatky prostřednictvím vášnivých pohledů slavných herců, často sexuálních symbolů. Koncem šedesátých let se Amerika po uši babrala v sociálních konfliktech způsobených segregací a hlavně zahraniční politikou. Bylo snadné druhé nenávidět a akademik Erich Segal díky soužití se studenty přišel s myšlenkou na žánrový film jako ze 40. let, který by vyjadřoval podstatu věčné a pravé lásky očima květinové mládeže.

Ve spolupráci s šéfem Paramountu Robertem Evansem, jenž nedlouho poté stál za Kmotrem, vzniklo Love Story. Projekt věnovaný vycházející hvězdě Ali McGraw obohatil hezoun Ryan O'Neal, jenž v roli synátora ze zámožné rodiny podlehne romanci s „neurozenou“ chudou dívkou. Jejich vztah je pohádkový snad vyjma toho, že chlapcův otec s takovou známostí absolutně nesouhlasí. Vše se ale tragicky a samozřejmě srdceryvně zvrátí, když dívka smrtelně onemocní.

Snímek přitom vůbec nestojí na velkém a dopředu netušeném zvratu, který naopak předešlou hned úvodní protagonistova slova. Producent Howard Minsky důvěřoval silným emocím, které tryskají ze vztahu předem zapovězenému samotnými okolnostmi, a měl pravdu. Love Story v režii Arthura Hillera bylo v kinech dlouho číslem jedna a stalo se tehdy šestým nejvýdělečnějším snímkem všech dob. A to i přesto, že v mnoha ohledech a emočních extrémech jde o nebetyčný kýč.

Skutečnou lásku nezastaví ani smrt jednoho z partnerů. Komediální bůh Jerry Zucker (Připoutejte se, prosím!) roku 1990 zfilmoval oscarový scénář Bruce Joela Rubina o idylickém mladém páru (Patrick Swayze a Demi Moore), který při večerním špacíru newyorskými ulicemi postihne nezvratná tragédie. Zabitému Samovi se otevře nebeská brána, ale pln starostí o rázem opuštěnou Molly setrvá na Zemi jako duch, jenž svou životní lásku dál provází a dokonce s ní naváže komunikaci prostřednictvím výstředního média v podání Whoopi Goldberg.

Právě Goldberg, zprvu vystrašená z toho, že její přesvědčivé šarlatánství skutečně vyústilo v kontakt s oním světem, obstarává i dostatek příjemného humoru. Duch je vůbec relativně pohodovým filmem, pokud překlenete brzkou tragédii a soustředíte se na nepřetržitě dojenou romantiku, kterou tvůrci každým coulem prosazují. Skladba Unchained Melody dostala nad propletenýma rukama milenců hňácajících keramiku druhý život a dotvořila jeden z nejcitovanějších momentů daného žánru. Také Duch tak trochu vychází z tradičních děl jako Harvey nebo Život je krásný, pohlcuje svým zdvojeným fikčním světem a přiměje prolévat slzy nad láskou, která se mezi oběma sférami přelévá i pomocí stylově zvládnuté režie. Samozřejmě z toho byl obří hit nominovaný na pět Oscarů (sošku vedle Rubina dostala i Goldberg), jímž Hollywood sladce vkročil do své zřejmě nejvíc sentimentální dekády.

Když se mají rádi dva senioři po padesáti letech manželství, je to opravdové. Ale o kolik se v ryzosti takového pocitového svazku liší láska před nástupem puberty? Moje první láska má náběh na klasické melodrama svou vztahovou a emoční komplexností. Jedenáctiletá Vada (Anna Chlumsky) žije po smrti matky s ovdovělým otcem (Dan Aykroyd), jenž vede pohřební ústav. Kamarádí s vrstevníkem Thomasem (Macaulay Culkin), ale první láskou zaplane k místnímu učiteli, navíc ji svírá pocit viny za matčinu smrt a bojí se, že sama brzy zemře. Její otec mezitím navazuje vztah s novou zaměstnankyní Shelly (Jamie Lee Curtis).

Retro příběh z počátku 70. let z pera scenáristky Laurice Elehwany má částečně biografické rysy, ale většinou běží stylem tvrdého sentimentu z perspektivy vzpomínajícího, jenž zpětně rekapituluje své citově nejformativnější období. První láska je zážitkem, na který se nezapomíná – a co teprve tehdy, když uvnitř vypučí až poté, co stále bezstarostnější letní romanci pročísne nepopsatelná tragédie. Poslední akt filmu opravdu není určený přespříliš citlivým divákům, a nebo naopak ano? Kýče bývají nezřídka smutné a tahle malá klasika to dokumentuje přímo ze slzavého citového údolí.

Slavný Osobní strážce, v němž bývalý prezidentský bodyguard Frank Farmer (Kevin Costner) ochraňuje veřejně ohrožovanou herečku a zpěvačku Rachel Marron (Whitney Houston), to u kritiků neměl jednoduché. Zaujal spíš výsměšné Zlaté maliny, které film posléze zařadily dokonce mezi stovku tamních „špatných filmů, které si lze vychutnat.“ To ale úplně nesouzní s názorem publika, které po celém světě utratilo 410 milionů dolarů – konkrétně zahraniční tržby byly pro Warner Bros. tehdy rekordní.

A není se čemu divit. Táhlý slaďák, jímž Houston provětrala výšiny, kam její hlas v pozdější fázi kariéry už nedokázal dospět, znají dnes všichni, kteří mají ponětí o rádiu nebo Spotify. Lawrence Kasdan (Dobyvatelé ztracené archy) napsal scénář už roku 1975, ale s kámošem Costnerem jej protlačili před kamery samozřejmě až v devadesátkách, kdy se i nákladným brakům takové meze nekladly. Osobní strážce je sladkou limonádou s příměsí nepravděpodobného vztahu jak z Prázdnin v Římě a samozřejmě akčními momenty, v nichž hrdinný Costner potvrzuje renomé tehdy snad největší hvězdy akčních výplachů (Robin Hood) i velkých dramat, která chytnou za srdíčko (Tanec s vlky). V tomto případě lze s trochou provinilosti zbaštit obojí a po skončení si také ve sprše zapět doják I Will Always Love You.

Rozmáchlé filmové kýče se zvraty jako z telenovely a malířským perem namísto kamery vznikaly primárně ve 40. a 50. letech, ale devadesátky je s vervou, velkými rozpočty a hereckými osobnostmi oživovaly. Neodolatelně sentimentální knižní adaptace Legenda o vášni vypráví o třech bratrech zamilovaných do jediné ženy, kteří prožívají první polovinu dvacátého století převážně na odlehlé farmě v kontaktu s mystikou původních obyvatel a samotné přírody. Spisovatel Jim Harrison koncipoval rozsáhlé vyprávění ve formě dopisů mezi příbuznými z rodiny Ludlowů, čímž se inspiroval korespondencí vlastních předků, nalezenou na půdě.

Režisér Edward Zwick (Poslední samuraj) tento princip dodržel i ve svém převyprávění celého života prostředního syna Tristana (Brad Pitt). Nezkrotný dobrodruh a lovec se srdcem v divočině zahoří zakázanou láskou k Susannah (Julia Ormond), snoubence mladšího bratra Samuela (Henry Thomas), již tajně obdivuje i nejstarší sourozenec Alfred (Aidan Quinn). Bratři nicméně počátkem roku 1915 vyrazí do velké evropské války bránit Anglii, aby dostáli principům cti. Samuel padne, Alfred usiluje o lásku Susannah i pozici v americkém kongresu. Tristan pak pátrá po naplnění i rovnováze své planoucí duše, spjaté spíš se zatoulaným grizzlym nežli s řádem dotírající zkorumpované společnosti.

Snímek se jako správné melodrama s prvky soap opery nese na jímavém soundtracku Jamese Hornera, překypuje záběry pořizovanými během magické hodiny v nádherné přírodě a vztahy jako z telenovely šroubuje především na vášnivý charakter Tristana, který se vzpírá civilnosti. Pitt předvádí vysoce expresivní výkon, kvůli čemuž s režisérem bojoval, ale výsledek je prvotřídní výpravný kýč s odzbrojujícím rámcem indiánské moudrosti.

Krásné je milovat, ale k tomu musíme nejprve být naživu. Jen přednější znalci dnes vzpomínají na poetickou nádheru Wima Wenderse Nebe nad Berlínem, v níž se sestoupivší anděl zamiloval do pozemské dívky a dobrovolně se zařadil mezi smrtelníky. Globálně věhlasnější je volná předělávka Město andělů v režii Brada Silberlinga, kvůli níž se Nicolas Cage naučil andělsky nemrkat a Meg Ryan vypadala andělsky jako vždy. Jejich romance mezi nebem a zemí, v níž se spolu s andělem Sethem učíme oceňovat konečnost všeho lidského a právě v ní nacházet životní jiskru, opravdu nejde pro jímavý záběr, citlivý hudební motiv a jakýkoli účelný kýč daleko.

Seth je sice andělem smrti, tedy stoickým převozníkem během cesty na věčnost, ale jeho pád z nebe rozhodně neznačí nic spojeného s Luciferem. Tahle lyrikou nezkalená hollywoodská limonáda jej představuje jako soucitnou bytost, kterou dokáže okouzlit a převést vstříc tělesně pomíjivým citům obyčejná lidská žena. Silberling se vyloženě rochní v až snové stylizaci, zdůrazňované například zesíleným odrazem světla, a těžkotonážní sentiment spěje k překvapivě neamerickému finále, které si ale říká o takové troubení do kapesníků, že by i africký slon splašeně vzal do zaječích. My tu věčně nebudeme, ale o to víc se na emoce a obyčejné neobyčejnosti musíme soustředit.

V zásadním megahitu Jamese Camerona jdou hluboko pod hladinu především dvě věci – legendární parník, který roku 1912 kvůli ledovci nedorazil do své newyorské destinace, a také vzácný drahokam Srdce oceánu. Jedno souvisí s druhým. Cameron se z nápadnějšího žánrového hlediska vrhnul na katastrofické drama jako z raných sedmdesátek, v němž se lidé z různých vrstev společnosti mohou pro druhé obětovat a bojují o přežití tváří v tvář kolosální zkáze. Jenže základem a prostředníkem pro objevování Titanicu, tedy hlavní tematické i dějové atrakce, je okamžitá a nehynoucí láska mezi dvěma lidmi z naprosto odlišných poměrů.

Jack (Leonardo DiCaprio) nadšeně cestuje v nejnižších palubách s vyhlídkou lepších amerických zítřků. Rose (Kate Winslet) trpí se snobským zámožným snoubencem Calem (Billy Zane) mezi vrchní smetánkou a nejradši by skočila do ledového moře. V té chvíli se potkají a Cameron, příliš kvalitní a sebejistý tvůrce na to, aby nenatočil ten nejdokonalejší devadesátkový výtažek jinak přežitých tradic, je propojí v melodramatu jak od Douglase Sirka. Jack je jako spásný anděl, Cal jako jeho morální protiklad a Rose se dál odmítá poddávat zcela neemancipovanému postavení žen, které se prostě dobře vdají a drží krok i jazyk za zuby.

A do toho se za zvuků teskné hudby Jamese Hornera potápí nepotopitelná loď, kterou během tří hodin díky milencům ze vzdálených sociálních příčlí poznáme skrznaskrz a jejíž neodvratný skon nás rovněž zasahuje jako pomalé umírání sympatické postavy. Vše prožíváme s ústřední dvojicí, která spolu chtěla směřovat ke hvězdám, ale její srdce oceánu zůstalo bít pouze v plačtivých vzpomínkách. Takhle se dělají masivní dojáky, jež pohnou s generacemi.

Michael Bay si dal třeskutou páku s realismem svými žánrovkami typu Skála a Armageddon a přirozeně se vrhnul na jednu z nejzásadnějších dějepisných událostí dvacátého století. Japonský útok na havajský přístav Pearl Harbor v prosinci 1941 zatáhl Spojené státy do druhé světové války a především dodal netušený rozměr jednomu romantickému trojlístku, jehož vztahová dynamika utváří většinu z takřka tříhodinové stopáže. Režisér výbušných akčňáků s protagonisty, kteří rajdují na jaderných hlavicích, se s neomezenými prostředky spustil do módu Jamese Camerona. A přestože každý ohleduplný cinefil si megalomanství Pearl Harbor a jeho kýčovitého pokusu o „character-driven“ zápletku musí cenit, výsledek byl hlavně u kritiky především posměšný.

Rozmáchlá výprava a návrat k melodramatům typu Odtud až na věčnost samozřejmě mají své fanoušky. Méně jich z pohledu charakteru své postavy Evelyn posbírala Kate Beckinsale, která před útokem randí s pilotem americké armády Rafem (Ben Affleck). Dokonalý milenec se ovšem přihlásí do služby v nacisty napadené Británii, kde zdánlivě padne. Evelyn rovněž padne, nýbrž do náruče Rafeho celoživotního kamaráda a dalšího pilota Dannyho (Josh Hartnett). Trapnou situaci po hrdinově neočekávaném návratu rozvíří spoušť z dopadajících japonských bomb a neshody kvůli lásce musí ustoupit nejryzejšímu americkému heroismu, který si ale vybírá svou uslzenou daň.

Pearl Harbor má všechno, co by měl velkolepý válečný brak nabídnout. Polibky u mořského pobřeží, přátelství, zradu, odpuštění, hrdinské projevy prezidenta (Jon Voight), historickou i osobní tragédii a patriotický sentimentální závěr, který se pokouší navodit stejně hluboké emoce jako Titanic. A k tomu nekonečně tesknou hudbu Hanse Zimmera, jenž své zadání opět pochopil až příliš dobře.

Ve druhé polovině devadesátek jste v Hollywoodu mohli těžko zakopnout o žádanější romantický námět. Osudovou a malinko toxickou romanci mezi nuzným Noahem a zámožnou Allie chtěl režírovat Steven Spielberg, po několika letech u projektu zakotvil Nick Cassavetes, jenž z Ryana Goslinga a Rachel McAdams udělal hvězdy a celou dospívající generaci s rozbouřenými hormony rozbrečel s jistotou nakrájené cibule.

Postarší rezident domova pro seniory (James Garner) předčítá své vrstevnici (Gena Rowlands) romantický příběh ze 40. let, v němž si Noah nejprve vynutí první rande s Allie. Nápadník z dělnické třídy nedělá radost dívčiným rodičům, kteří dokonce zadržují všechny jeho emotivní dopisy, když se s ním Allie po hádce rozejde a odjíždí do jiného města. K návratu ji po letech přiměje novinová fotografie Noaha před zrekonstruovaným domem. Znovu podlehnout svodům urputného muže zvládne i přesto, že ji čeká svatba s novým snoubencem Lonem (James Marsden), který je mnohem bohatší, citlivější i ohleduplnější než Noah. Vášeň a polibky v dešti bývají silnější než rozum, přičemž láska hory přenáší hlavně tehdy, když jejímu naplnění vlastně nic nepřeje. Ve filmu přitom rozkvétá mnoho let, jelikož tady se spoléhá na finální odhalení, které už sladším kýčem oplývat nemůže.

Emoční dopad jejich zprvu výbušné romance zintenzivňují krásné a nostalgické přírodní lokace, které skýtají poctivý formální kýč jako ze staré školy. A rovněž poskytují symboliku jako v případě záběrů na hejna ptáků, kteří se vždy vrací do hnízdišť stejně jako Allie k Noahovi. Tenhle zápisník měl být smáčený slzami a všichni zainteresovaní pro to učinili opravdu maximum.

Podívejte se také na žebříček nejlepších romantických filmů podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Kinobox