2001: Vesmírná odysea

Každý jistě zná filmové logo s řvoucím lvem, možná ne každý si ale stihne všimnout tří latinských slov vepsaných na stuhu, která šelmu obklopuje. „Ars Gratia Artis“, tedy „Umění pro umění“. Studio Metro-Goldwyn-Mayer si je jako svůj cíl vytyčilo přesně před 100 lety, během nichž je jak vrchovatě naplnilo, tak se proti nim zpronevěřilo tak moc, jak si jde představit. Vítejte v Hollywoodu. Značka dnes žije hlavně ze svého historického katalogu, kvůli němuž si ji větší konglomeráty přehazují jako vařící brambor první jakosti. Každý ví, že MGM je poklad, i když nikdo neví, co si s ním počít. Přesto tento projekt ani po 100 letech neskončil, což není samozřejmostí.

Když se někdo zmíní o sci-fi filmech, většina fanoušků má po ruce alespoň obecný kanonický přehled. Nejdůležitější je pravděpodobně Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey), nejslavnější Star Wars, nejfilosofičtější na západě Blade Runner a na východě Stalker. Ke sci-fi se minimálně jednou přikloní snad každá velká režisérská osobnost, neboť v nesnadné charakterizaci a ohraničení tohoto žánru spatřují možnosti pro nekonečně kreativní vyjadřování, ať už vizuální nebo příběhové. Ve většině případů sci-fi filmy vychází z jiných kulturních zdrojů včetně literatury a komiksu, v dnešní době často rozvíjí či remakují klasická díla a série. V tomto článku se ovšem zaměříme na osm finančně nejúspěšnějších sci-fi historie, jejichž námět pramení přímo z myslí filmařů a neopírá se o žádné přidružené médium nebo značku.

Do kin vtrhla druhá Duna (Dune: Part Two) a jestli nějaký její klad musejí uznat i zapřisáhlí odpůrci poetiky Denise Villeneuva, je jím strhující vizuální stránka. Ne nadarmo se hovoří o tom, že tento zážitek je třeba si dopřát v kině, a to ideálně na co největším plátně a s co nejlepším zvukem – více srovnatelných příležitostí letos zřejmě nebude.

Výroba pokračování se stává standardem i v případě sebeméně úspěšných titulů, avšak se silným a odlišným konceptem mohou mít sequely nepopiratelné kouzlo. U sérií aplikujících polonávazné vyprávění, kdy každá další část rozvíjí kompletně jiný příběh a klade před hrdiny nové cíle, se nezřídka jede podle rovnice „čím větší, tím lepší“. Tvůrci však čas od času vsadí na moment překvapení a na etablovanou látku naváží stylem, který zcela převrací žánrovou polohu a někdy i explicitně komentuje charakter předchozích dílů. To se týká i následujících deseti filmů, jež pokračovaly v konkrétně škatulkovaném příběhu velmi neotřele – ať už v ryze pozitivním, nebo spíš záporném smyslu.

Film Christophera Nolana Oppenheimer (2023) o vývojáři jaderné bomby sklidil třináct oscarových nominací, řadí se tudíž mezi vůbec nejúspěšnější díla, jaká kdy přilákala pozornost Akademie. Skoro miliardový divácký hit spojil náročnou a důležitou látku s režisérovou schopností vyprávět atraktivně a zábavně pro široké publikum, čímž částečně zrcadlí spoustu sci-fi projektů, které vzešly ze společenského klimatu vázaného na technologický vývoj po druhé světové válce. Strach z bomby tehdy nedokumentovali pouze vážení režiséři jako Akira Kurosawa nebo Stanley Kubrick v jejich dílech Žiji ve strachu (Ikimono no kiroku) a Dr. Divnoláska (Dr. Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb), nýbrž i tucty béčkových tvůrců sci-fi, jež vynález „Amerického Promethea“ Roberta Oppenheimera navždy ovlivnil.

Po takřka půlročních odkladech způsobených hollywoodskými stávkami herců a scenáristů a po čtrnácti letech od premiéry filmu Tron: Legacy padla první klapka očekávané sci-fi Tron: Ares, která završí trilogii dvaačtyřicet let po uvedení původního snímku. Tron jako první zkombinoval ručně kreslenou animaci s počítačovou 2D technologií a živou akcí, z hlediska trikové evoluce se tudíž řadí k milníkům jako 2001: Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey), Pyramida hrůzy (Young Sherlock Holmes) nebo Jurský park (Jurassic Park).

Letos oslavila 25 let od svého uvedení nejpopulárnější komedie nejpopulárnějšího Jugoslávce. Nechybělo však mnoho a pozdější televizní klasika Černá kočka, bílý kocour (1998, v originále Crna mačka, beli mačor, anglicky prostě Black Cat, White Cat) by vůbec nevznikla – Emir Kusturica totiž chtěl v 90. letech s filmařinou skončit.

Film Insterstellar Christophera Nolana vyvolává od svého uvedení do kin řadu otázek a dohadů stejně jako kdysi Počátek (Inception, 2010). I tehdy byl internet plný teorií, zda se káča dotočí nebo ne. U Interstellaru je ale situace trošku jiná a všechny převážně zajímá, zda má snímek nějaké vysvětlení. Rozhodli jsme se proto, že vám zkusíme na tuto otázku odpovědět a shrnout i všechny informace, které byste měli o tomto počinu znát.

Těžko říct, co očekávají lidé, kteří budou první týden s představou letní růžové romantické komedie masově chodit na film Barbie. Přinejmenším v USA to z předprodeje vypadá, že do pokladen přinesou kolem 80 až 100 milionů dolarů. Reklamní kampaň dalece zamlžuje, o čem snímek vlastně je a pro koho. Možná jde o největší trolling v dějinách Hollywoodu, krátce předtím, než se zhroutí celý systém letních blockbusterů.

Jízda vlakem či metrem je pro většinu z nás rutinní záležitostí, která má na delší vzdálenosti uspávací účinek. V kinematografii však jde o jeden z esenciálních akčních motivů už od roku 1903, kdy Edwin S. Porter natočil průlomový desetiminutový kraťas Velká železniční loupež. Jeden z prvních snímků, který využíval složité narativní a stylistické techniky, vyšlapal cestu specifickému subžánru, jehož obliba se jeví nevyčerpatelně. Obzvlášť s přihlédnutím k nedávným premiérám pátého Indiana Jonese a sedmé Mission: Impossible, v nichž hrají vlakové akční sekvence zásadní úlohu.