Nejdepresivnější film všech dob slaví 25 let. Requiem za sen zajistilo divákům noční můry

Je to zážitek, na který se jen tak nezapomíná, i když by ho mnozí možná rádi vymazali z hlavy. Legendárnímu snímku se totiž podařilo to, o co se většina protidrogových videí a kampaní už dekády jen marně pokouší – ukázal následky závislosti na drogách v tom nejbrutálnějším a nejsugestivnějším světle, jaké si divák na počátku tisíciletí snad ani nemohl představit a mnoho lidí si muselo po skončení projekce zajít pro rozveselení do rozkvetlého parku či dát aspoň pět šálků kafe. Tísnivý pocit beznaděje ze sebe ale nejspíš ani tak nesetřásli. Až tak výrazným a nezapomenutelným počinem Requiem za sen je, i když cesta nekompromisní Aronofskyho vize na plátna nebyla lehká.

Requiem za sen vychází z románu Huberta Selbyho Jr., který taktéž pojednává o závislostech všeho druhu a jejich vlivu na psychiku člověka. Aronofsky se do látky zamiloval už na škole a dlouhou dobu se jednalo o jeho vysněný projekt. Kniha z konce 70. let ho oslnila svou intenzitou i nekompromisním pojetím světa. Předlohu popsal jako nepopsatelný zážitek i kvůli otázkám, které nastavuje. Oslněn byl zejména příběhovou linkou Sary, která je perfektním protipólem k tradiční drogové lince jejího syna Harryho a Marion a vnuká lidem otázku, co všechno je vlastně droga. Když mu tedy jeho parťák, scenárista a producent Eric Watson, dal návrh na zfilmování knihy, Aronofsky moc dlouho neváhal.

Pro byl také samotný Selby, jenž o filmové adaptaci sám dlouho přemýšlel a měl dokonce sepsaný scénář. Aronofsky a Watson zakoupili na knihu práva za tehdy ještě poměrně tučnou tisícovku dolarů a talentovaný režisér se dokonce se Selbym shodl na vzájemné vizi a směřování snímku. Když si totiž vzájemně ukázali své scénáře, zjistili, že se z 80 % shodují. I přesto ale nebylo úplně lehké dostat projekt před kamery. Aronofskyho režijní debut Pí byl sice opěvován kritiky a dočkal se kultovního statusu, jednalo se však o komerční pohromu a sám režisér finančně strádal. Producenti a filmová studia se tedy poměrně dlouho zdráhala drogový projekt patřičně podpořit. Když už si nakonec tvůrci s producentským zázemím plácli, musel Aronofsky přistoupit k jistým kompromisům.

Režisér např. chtěl mít ve snímku ještě podstatně mladší herce a postavy, aby znázornil negativní působení drogové závislosti co nejvíce zničujícím způsobem. Producenti ale nesouhlasili s tím, že už by se jednalo pro publikum o příliš tíživý zážitek. Nutno říct, že vzhledem k už tak depresivnímu výsledku měli asi pravdu. Navíc se zřejmě chtěli opřít o maličko zkušenější a divácky prověřené obsazení. Aronofsky nakonec jejich podmínky neochotně přijal a udělal dobře.

Vedle nastupujících mladých talentů v čele s Jaredem Letem, komikem Marlonem Wayansem a Jennifer Connelly se tak postavila filmová veteránka Ellen Burstyn, která možná ani netušila, že má nakročeno k životní roli své kariéry. Ústřední čtveřice se do hereckých příprav pustila naplno a sám Aronofsky jim toto období nepříjemně okořenil. Leto se pokoušel do role vžít maximálně tím, že žil na ulicích New Yorku mezi drogově závislými a kvůli roli zhubl 13 kilogramů. Režisér chtěl jeho zbídačený stav drogově závislého ještě více zobrazit tím, že jemu a Wayansovi zakázal během natáčení jakýkoliv cukr či sexuální hrátky, aby jejich touha po drogách vypadala co nejvíce realisticky. Také Burstyn se sblížila s ženami trpícími podobnou závislostí jako její postava a Connelly si pronajala podobný byt, v jakém žila její Marion, a v kompletní izolaci se ponořila do svých myšlenek.

Totální a vyčerpávající herecké ponoření do role přineslo ovoce. Jared Leto a Jennifer Connelly si připsali jedny z nejvýraznějších rolí svých kariér, Marlon Wayans ukázal, že není pouze přitroublým komediantem ze Scary Movie a v případě pohlcujícího výkonu Ellen Burstyn stále mnozí nechápou, jak je možné, že nezískala Oscara. Největší hvězdou se zde však stejně stal samotný Darren Aronofsky, který se tak zapsal mezi velká jména současného Hollywoodu.

Requiem za sen je film, v němž slovo intenzita našlo zcela nový význam. Jedná se o filmařsky uhrančivou a neustále deprimující psychologickou podívanou plnou vjemů, která vezme diváky na výlet absolutní beznadějí a zoufalstvím, v níž se jednotlivé postavy kvůli svým povahám a zacyklení ve spirále závislosti ocitají. Aronofsky dokáže „jen“ pomocí detailních záběrů, dravého a agresivního střihu či práce s nezapomenutelnou hudbou od Clinta Mansella dokonale prodat psychologické stavy a utrpení postav, které se díky sugestivnímu a maximálně vtahujícímu zpracování přenese i na diváka. Jedná se o počin, u něhož tak nějak víte, že to s postavami nedopadne dobře. I přesto vás několikrát překvapí, jak nemilosrdně s nimi scénář jedná a jaké další životní K. O. jim Aronofsky zvládne zasadit.

Requiem je film, co vás na začátku pohltí a po konci závěrečných titulků jen nekompromisně vyplivne, zbaveného všech veselých a pozitivních pocitů na život. Za svůj styl na hranici manýrismu sice režisér našel i řadu kritiků, kteří snímek považují takřka za „torture porno,“ v němž se tvůrci jen vyžívají v prázdném a samoúčelném trýznění svých postav i publika. O prázdnotě však v tomto případě snad ani nemůže být řeč. Requiem za sen zůstává i po čtvrtstoletí jednou z nejhlasitějších, nejdepresivnějších a formálně nejvypiplanějších odpovědí na téma lidské závislosti, u níž by snad mělo být i nařízeno povinné promítání na školách. Jedná se o počin, který vás dostane na několik hodin na totální bod mrazu, i přesto by to měl každý podstoupit. A o tento status legendární deprese nepřijde ani v následujících letech.

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: IndiWire, Hollywod Reporter, Film School Rejects, Wikipedia