Akčnější, rychlejší a bez možnosti vydechnout. Tron: Ares má ale ve vysoké rychlosti problémy s řízením

Tron patří k těm nejzvláštnějším sci-fi sériím už tím, že jednotlivé filmy vznikají s odstupem celých desetiletí. Každý z dílů přitom sice tematicky navazuje a odkazuje na ten předchozí, zároveň ale jinak reaguje na vztah světa k technologii a kybernetice a svůj svět rozvíjí v závislosti na tom, v jaké době je natočen. První Tron znatelně ovlivnil filmový směr kyberpunku, druhý na něj navázal a třetí reflektuje vzorce všech děl, které se kyberpunkem nechaly ovlivnit. Rozdíly v chápání Trona jako série, která sci-fi utváří, a série, jež na něj reaguje, jsou přitom patrné právě v tom, jak pracuje se svým fikčním světem.

Oproti některým sci-fi franšízám, které časem předehnal technologický i historický vývoj a jejich tvůrci musejí nacházet způsoby, jak je obcházet, Tron naopak těží z toho, jak se svět okolo vyvíjí. Tento vývoj následně využívá v rozvíjení svého světa. První Tron, natočený v pionýrských osmdesátých letech, zacházel se Sítí, paralelním světem obývaným humanoidními počítačovými programy, jako s tradičním fantaskním světem, a hlavní hrdina Kevin Flynn (Jeff Bridges) nebyl v o moc jiné pozici než Flash Gordon či John Carter. Kybernetická síť byla něco neprozkoumaného a stále ve vývoji a premisa, že uvnitř počítače žijí digitální lidé, nezněla tak uhozeně. 

Druhý film, Tron: Legacy, odrážel opatrný, ale stále průkopnický vztah lidstva k umělé inteligenci a touze zhmotnit koncept AI jako skutečnost. Zároveň do příběhu zapracoval ryze frankensteinovské i náboženské motivy, takže oproti proto-kyberpunkové jedničce tematizoval jak kyberpunkové, tak transhumanistické vzorce. Zabýval se myšlenkou splynutí umělé inteligence a skutečného života a představoval Síť jako rovinu bytí, spjatou se zájmem o nové technologie a touhou objevovat nové možnosti, jaké kybernetika nabízí.

Tron: Ares je na místo toho pastišem různých vyprávěcích vzorců, na jejichž ustavení se významnou měrou podílel právě první Tron. Je natočen v současnosti, kdy je umělá inteligence relativně běžnou, leč stále úplně neprozkoumanou a obávanou součástí života, a skrze titulní postavu Area (Jared Leto) zkoumá možný vztah mezi umělou inteligencí a uživatelem. Přitom se zaměřuje na jiné vypravěčské modely než první dva díly. Už nejde o objevování světa živých programů, z toho tu nakonec uvidíme jen zlomek. Třetí Tron je o tom, jak jeden z těchto programů objevuje lidství, nicméně tvůrcům se tak úplně nedaří dát tomuto rozměru velký důraz. Přes nejlepší úmysl nahlédnout na mytologii Trona z nové perspektivy totiž novinka doplácí na určitou nesoudržnost a hlavně styl.

Kromě mnohem menšího zaměření na svět programů sází Tron: Ares na o něco tvrdší kontury. První Tron ohromoval specifickou animací, druhý vytvořil strojově sterilní prostředí ladící s elektronickou hudbou dua Daft Punk. Tron: Ares oproti tomu připomíná drsné industriální rockové album. Mizanscéna kombinuje barevné ladění tmavé a sytě červené a sází na údernou akci plnou tvrdých úderů a roztřískaných strojů. Dojem tvrdé muziky umocňuje soundtrack Nine Inch Nails, kteří v něm kombinují prvky rocku a elektra. Na pohled působí Tron: Ares drsněji a akčněji než první dva počiny. Je to ale jen dojem vycházející z barevného ladění, hudby a zběsilého střihu, jenž značně znepřehledňuje akci.

Akci zároveň pohání neustálá potřeba deadlinu. Uměle vytvoření vojáci, mezi něž patří Ares, vydrží ve skutečném světě pouhých 30 minut, takže pokaždé, když se Ares zhmotní v našem světě, má na splnění úkolu omezený čas. Nezřídka musí i ostatní figury jednat, dokud nezačne společenská akce, dokud nepřátelé nezjistí, že je třeba je odstranit, dokud se nezapne určitý systém nebo dokud si pro hrdiny nepřijde padouch. Vyprávění žene hrdiny neustále kupředu, nedovoluje jim zpomalit a drží je v neustálém stresu z toho, že prošvihnou deadline. Díky tomu si počin udržuje napětí a protagonisté jsou stále v akci. Důležitý osobní dialog mezi Areem a Eve (Greta Lee), hrdinkou v podobné pozici jako oba Flynnové v předchozích dvou snímcích, se odehrává během rychlé automobilové jízdy. 

Akce a rychlost jsou hlavní dominantou filmu. Není čas se zastavit a v klidu promýšlet, vše se musí dít za pochodu a charakteristiky postav se tak rozvíjejí během akce. Daří se to u postavy Eve, která se během akcí nabitého filmu mírně posune a změní některá rozhodnutí, o něco horší je to ale u titulního hrdiny. Kromě toho, že Jared Leto je v roli uměle vytvořeného válečníka trochu prkenný a nepříliš životný, je sám Ares dost nejednoznačně napsanou postavou. 

Místy se zdá, že nechápe sarkasmus a lidské interakce, v další scéně ale sám dělá sarkastickou poznámku a mluví v alegoriích. Pokud nám snímek v určitém bodě vyloženě neřekne, že se Ares vyvinul, nepoznáme to. Ares je v podobné pozici jako T-800 v Terminátorovi 2 nebo Luc Deveraux v Univerzálním vojákovi, na rozdíl od nich se ale tvůrcům ani Letovi u něj nedaří prodat dojem stroje, který se učí být člověkem. Mnohem zajímavěji se vyvíjí hlavní padouch Dillinger (Evan Peters). Během příběhu postupně překračuje hranice a odhazuje různé standardy a stává se čím dál méně člověkem, což dovede do doslovného konce. 

Tron: Ares přitom na jednu stranu nahlíží na svět Trona z jiné perspektivy, na druhou na něj odkazuje opakováním schémat. Vytváří působivý akční film, který rozvíjí mytologii Trona z hlediska historie kybernetiky tak jako předchozí snímky. Svým předchůdcům není příliš dlužen, i když se jim nevyrovná.

Podívejte se také na nejlepší sci-fi filmy podle Kinoboxu.