Život v hajzlu nabízí hláškující mafiány a velkou porci utrpení. Kombinuje odlišné filmové styly

Život v hajzlu je totiž adaptací románu Charlieho Hustona Dopaden při činu, jenž je první knihou autorovy trilogie o Hanku Thompsonovi, zkrachovalém baseballistovi, jenž se postupem knih změní z obyčejného týpka v protřelého kriminálníka. Huston k filmové adaptaci napsal také scénář a ten přes svou akční náturu ladí s příběhy, jaké na plátna kin dodává Aronofsky. Hlavní hrdina, zmíněný Hank Thompson (Austin Butler), je totiž podobně sebedestruktivní jako většina režisérových postav. Na začátku příběhu jej nacházíme v zajetí vlastní sebelítosti a alkoholismu, a třebaže se do svízelné situace nedostane vlastní vinou, činí rozhodnutí, která mu ji spíše komplikují.

Hank býval v mládí nadějnou baseballovou hvězdou, dokud jej ošklivá autonehoda nepřipravila o slibnou kariéru. V současnosti pracuje jako barman v newyorském pajzlu, stýká se s kamarádkou s výhodami Yvonne (Zoë Kravitz), volá si s matkou (Laura Dern), chlastá a propadá sebelítosti. Když ho jeho výstřední soused Russ (Matt Smith) požádá, aby mu na pár dní pohlídal kocoura, nabere jeho život dost nepříjemný směr – najednou má za krkem dva různé gangy, které po něm něco chtějí. A nepřestanou Hankovi ničit život, dokud to nedostanou, ať už Hank ví, o co jde nebo ne.

Život v hajzlu v zásadě dekonstruuje určitý typ černohumorných akčních kriminálek a ukazuje, jak moc není legrační, když dostanete „bejzbolkou" po hlavě nebo když vás zbije ruský gangster. V tom lepším případě se vzbudíte po dvou dnech v nemocnici bez ledviny. Film podobným způsobem podvrací různá žánrová klišé, která zároveň využívá k posunu vyprávění. 

Například ukazuje, že nakládačka od mafiánů není něco, z čeho se hrdina rychle oklepe, či že vlítnout mezi profesionální zabijáky s nadějí, že je všechny vystřílí jeden odhodlaný pistolník, je celkem blbost. Zobrazuje také, že co hrdinu obvykle motivuje k činu, jej ve skutečnosti může naprosto zlomit. Gangsteři hláškují jako v ritchieovkách a často jsou to i podobné karikatury, zejména pokud jde o dvojici židovských zabijáků (Liev Schreiber a Vincent D’Onofrio) nebo Matta Smitha coby pankáče. Zároveň jsou děsiví právě tím, jak fatální škodu mohou způsobit a jak moc nevtipné je jejich působení očima oběti. Jinak řečeno, Hank samotný vypadá, jakoby patřil do jiného filmu než zbytek postav, jako kdyby hrdinu Aronofského dramatu navštívily figury z komediální gangsterky.

Co je v nemalém množství kriminálních komedií využito jako prostředek k černému humoru, to Život v hajzlu využívá jako nástroj k dokonalému psychickému zničení hlavního hrdiny. Přitom ale kombinuje psychologický thriller, jemuž je Hank vystaven, a prvky komedie. Hank se standardně pohybuje mezi bizarními figurkami ve světě, který jej dalece přesahuje a v němž se nevyzná. Drsné události jej přitom nutí jednat a překonat vlastní sebedestruktivní tendence vlastní Aronofského postavám, což je ostatně další aspekt filmu.

Tím je zdánlivě tradiční cesta hrdiny, neboli, jak bývá v thrillerech obvyklé, vývoj hlavní postavy ze slabocha k drsňákovi, jenž by měl překonat vlastní traumata a odpustit si minulé chyby. Hankova cesta je však mnohem temnější a vede k přijetí vlastních nepříjemných stránek a možností, jak je využít, což mu ale nemusí nutně přinést štěstí. Hank se přitom vyvíjí tak, jak žánr potřebuje, během úprku před mafiány, pátrání po macguffinu a přemýšlení za pochodu. V důsledku toho je Život v hajzlu rychle vyprávěným filmem udržujícím svého protagonistu neustále v pohybu, střídajícího místa, vymýšlejícího nové plány a zaplétajícího se do různých násilných scén. 

Díky této struktuře a rázovitým figurkám z podsvětí si film uchovává poetiku akční komedie, kterou ale podvrací důraz na Hankovo narůstající utrpení. V jednu chvíli se smějeme dvěma zabijákům, mluvícím jidiš a následně efektivně likvidujícím ochranku klubu, jindy dostáváme plnými hrstmi pocítit Hankovo utrpení a tragické následky scény, která je natočena jako komický moment. Právě taková kombinace dvou rozdílných poetik, rychlé odlehčené kriminálky a těžkého psychologického dramatu, činí z Života v hajzlu pozoruhodný film o nepříjemné proměně hlavního hrdiny, s nímž sice v průběhu vyprávění soucítíme, přesto jej nemůžeme vnímat jako pozitivní postavu. Notně tomu pomáhá výkon Austina Butlera, který se filmem pohybuje se sympatickou sebejistotou. 

Podívejte se na žebříček nejočekávanějších filmů zbytku roku.