Pykáme za chyby vlastní, nebo systémové? Gympl, Vejška a Džob tvoří osobitou generační výpověď

Vorel si svou poetiku vypiloval spoluprací s pražskou experimentální divadelní scénou. V raných dílech Pražská 5 a Kouř představil roztodivné postavy v komických muzikálových podobenstvích ze soumraku totality. V následujících letech se vymezoval proti městskému životnímu stylu v soukromí i na stříbrných plátnech, přičemž s Gymplem se pokusil o komerčnější projekt, s nímž se generace študáků s Nokií 3310 v kapse mohla ztotožnit.

Povedlo se. Exkurze na průměrné tuzemské gymnázium, jehož profesoři jsou evidentně pořád chytřejší (a proto se děti zdají být stále hloupější), si v nepatrné míře uzobla z amerických teenage komedií, kde ale převážně chlapeckým protagonistům jde hlavně o sex. Zdejšímu ústřednímu duu Kolman – Kocourek se samozřejmě také zapalují lýtka a Vorel zcela neopomíjí pomíjivost středoškolských vášnivých vzplanutí. Sex je nicméně cosi přirozeného a nezávadného, což se nedá napsat o většině okolních vlivů a o toxickém vzájemném působení různých generací, respektive kontrastujících přístupech jednotlivých členů učitelského sboru.

Vorel nepochybuje, že jedinec má v tomto životním stadiu jen minimální prostor k validní seberealizaci. V edukačním a výchovném klimatu, kde omezující a usměrňující školní řád jako kdyby trčel z každé dospělácké kapsy, se dle tvůrce nevyhnutelně a přirozeně vyskytují rebelské tendence. Studenti kouří přímo před školou, bojkotují hodiny učitelům, přesvědčeným o nadřazenosti a význačnosti právě svého oboru, a na záchodech kreslí výsměšná graffiti. Právě malůvky na veřejnosti pomáhají duševně unikat Petrovi, jehož nemajetná maminka (Zuzana Bydžovská) po ztrátě manžela loví z lednice vodku a jemuž nic kromě malování vlastně nedává v životě smysl.

Pořád je na tom ale lépe než zbohatlický a protežovaný synek Michal, jehož zajímá leda to, co dopálí autority. Tahle mládež by si za minulého režimu asi studentský řád nevysloužila, ale Vorel na ni prstem neukazuje a neobviňuje ji. Na každé problémové či zbloudilé dítě totiž vrhá stín rodinná historie a výchova, Vorel tak vykresluje směsici jednoznačně definovaných vedlejších aktérů z řad „systému“. Tomáš Hanák a Jan Kraus v rolích otců jsou naprosto otřesnými rodičovskými vzory, ať už pro demotivující a sarkastickou náturu prvního, nebo pro nezájem a slepé omlouvání syna u druhého.

Lepší to není ani s učiteli, mezi nimiž jsou zapšklí vyznavači starých časů, neempatičtí nerváci či naopak přehnaně liberální progresivisté, kterým puberťáci dají rozvolnění autority kousavě pocítit. Často jde o karikatury, i když většině film věnuje alespoň krátká polidšťovací okénka – především ředitelce v podání Evy Holubové, která by ráda celý zvěřinec protichůdných učitelských skřeků a dětské rebelie vedla důstojně, ale proti ní pracují jednak vyšší a zcela neelastické orgány, jednak vlastní lidské emoce. Čirým archetypem oproti tomu zůstávají třeba školník nadávající za přezůvky nebo zhulený spolužák Zrzoun, jehož mimoňské stavy souvisí s naprostou absencí rodičovského dohledu a v dalších dílech pokračují do karikování „free“ člověka bez jakýchkoli vštípených pravidel.

Pravidla se přitom do určité míry prostě musí dodržovat, zvlášť tehdy, když jejich porušení iniciuje zásah policie. Petr a záhy také Michal se bouří veřejným sprejováním, čímž se přidávají k odpadlické komunitě a také si budují vlastní „RHS“ identitu. Pohybují se však za hranou zákona a činí něco, co systém považuje za trestuhodné pochybení. Oni sami tím přitom paradoxně poukazují na selhání systému, který se o ně nezajímá.

Rodinné pozadí, procesy nadržování a prosazování a také návodnost pravidel se ještě znatelněji projevují ve Vejšce, kde si Michal s Petrem dál značkují veřejné prostranství navzdory hrozbě pro požadované status quo. Na vysokou dochází paradoxně flákač Michal, jehož tam ale protlačil starý Kolman. Petr zkouší štěstí s přijímačkami na grafickou školu a má svůj sen, který se ale těžko prosazuje. Mamka mu doma stále víc propadá alkoholismu a atraktivní přítelkyni Julii obletují starší chlapi, kteří jí otevírají dveře, zatímco na neprivilegovaného protagonistu shlíží spatra.

Na vysokých školách se mládež pomyslně třídí a poznává, jak moc jí brzká povinnost „vybrat si směr“ reálně posloužila. Vorel na stále ještě komických eskapádách dvou flákačů bez pevného zázemí deklamuje, že my sami si směr stejně většinou nevytyčíme. A pokud ano, párkrát v tom městském korupčním, odosobněném a podrazáckém chlívu šlápneme do pořádného lejna. Na hrdiny stále nedoléhá smysl pro povinnost a vymýšlí nejrůznější zábavné obchvaty, ať už Michal u zkoušek, nebo oba sprejeři pro své „dobročinné“ melouchy. Jejich ilegální vášeň je stále především vzpourou systému, v němž nenachází reálné benefity, ačkoli obrátit se od společnosti zády jim prokazatelně nemůže přinést zadostiučinění. Příkladem je opět mentálně vybagrovaný Zrzoun, jenž po vzdělávací pyramidě dávno nešplhá a nemá žádnou životní perspektivu.

Tu ale jakoby postrádali i oba protagonisté, jejichž vývoj se posléze ustálí na třídní protekci, respektive na sociálním vyhoření a umělecké existenční izolaci v případě Petra. Hrdiny znovu potkáváme po jedenácti letech v novince Džob, kde jim Vorel předepsal nápadně opoziční vývoj. Oba se definitivně vytrhli z područí rodičů, přestože Michal v bankovním poradenství pořád vyzobává kariérní drobky, které před něj dřív rozházel otec. S ním se už ale nebaví, protože opustil matku a pro své fungování už ho nepotřebuje. Má milující ženu a malé zdravé dítě, splácí hypotéku a jezdí luxusním firemním vozem. Přesto stejně jako Petr, umělec na volné noze žijící na kavalci z palet, hledá poztrácené životní iluze, jež dvojice projektuje do ilegálních pouličních graffiti.

Každý z navrátilců má pevně dané status quo a Vorel tentokrát manévruje na dráze seriózního sociálního dramatu v podstatě hollywoodského střihu. Michal zuby nehty naplňuje představu vyššího středostavovského života, ale následování pracovních systémových pravidel a žádoucích norem jej „pěkně sere.“ Stále tak jen nedospěle rebeluje a říká si o fatální malér, kterým může rozvrátit rodinu stejně jako starý Kolman tu svou. Petr má zdravější vyhlídky a příběh před ním rozprostírá možné vykoupení – svou „writerskou“ vášeň poprvé přenáší do legální obživy a také do služeb komunitě, když zaučuje mladou generaci milovníků graffiti.

Protagonisté už nemusí nikomu nic dokazovat – pouze sami sobě. A to bývá v dospívání nakonec vůbec nejsložitější a existenčně nejformativnější. Michal s Petrem mají varovný příklad opět v Zrzounovi, jenž se možná raduje z free existence, ale současně bydlí pod barrandovským mostem a zastupuje tu nejnižší společenskou vrstvu (ještěže nežije na Berounce, kde se mosty v teple roztahují až o sedmnáct metrů, respektive o metr sedmdesát).

Vorel už není kousavý směrem k systému, který příležitosti nakonec poskytuje, i když mohou být zcela bizarní a svým způsobem nechtěné. Cynicky a už skoro bez výstředního humoru naopak hodnotí své hrdiny, které nejvíc formují jejich vlastní rozhodnutí – a pokud je dříve někam tlačilo okolí, ve třiceti letech to už prostě neplatí. Vorlovské komické postavičky a vtipně řešené zvraty tu stále najdeme, ale postavy už nemají na systémové vzpoury kompetenci ani nárok a vyznění je daleko depresivnější – možná vás překvapí, jak moc.

Nechat se zatýkat je psina jen do určité míry (reálně ale vůbec) a v Džobu je existenční bloudění pozdních dospívajících na povrchních rapových textech najednou mnohem naléhavější a vážnější. Kdo by to byl řekl po kultovním Gymplu, který si vytvořil generaci fanoušků a věnoval jim vzácnou možnost vyrůstat u nenápadně reflexivní a nakonec i hloubavé a v mnohém výstižné trilogie. Bude přitom zajímavé pozorovat vývoj návštěvnosti Džobu v kinech, kde film zaznamenal velmi spektakulární otvírák. Pokud úvodní náctiletí návštěvníci nebudou šířit jen zklamání nad dospělým vybočením od dosud nahláškované pubertální komedie, Vorel si může teprve gratulovat.

zdroj: Kinobox

Prohlédněte si žebříček nejlepších teenagerských filmů na Kinoboxu.