Mezi rodinou a profesí. České režisérky či autorky to mají podle studie u filmu těžké

Studie, již vedla Tereza Czesany Dvořáková, vznikla ve spolupráci profesních organizací Asociace producentů v audiovizi (APA), Asociace režisérů a scenáristů (ARAS), Asociace filmových střihačů (AFS) a Rady animovaného filmu a mapovala podmínky rodičů a zastoupení žen v hraném filmu v letech 1993 až 2023. Na sběru dat se podílelo 123 respondentů, z toho 36 % tvořili muži a 64 % ženy. Podle této studie, která byla podpořená také Státním fondem audiovize, jsou rodiče pracující v audiovizi jen těžko schopní skloubit práci s péčí o děti. Trpí zejména pracovní kariéra žen – matek, které ztrácejí kontakt s oborem, protože otců, kteří v oboru audiovize pečují o děti, je pouze 5 %. Podle výzkumu byl celkový podíl žen v hlavních profesích v českém hraném filmu v daném období 16 %. 

Podle výsledků studie mezi lety 2013–2023 například scenáristky a producentky svůj obor reprezentovaly z 25 %, kameramanky ze 3 %, střihačky z 11 %, hudební skladatelky a zvukařky z 8 %. Největší, nadpoloviční podíl měly vedoucí výroby, tuto profesi zastávaly z 53 % ženy. U režie, scenáristiky či kamery přitom podíl žen v letech 2022–23 mírně vzrostl, v případě scenáristek se vyšplhal až na 30 %. To může mimo jiné souviset s pobídkou Státního fondu české kinematografie (dnes Státní fond audiovize) pro ženské filmové projekty z roku 2019. Podíl zvukařek se v roce 2023 naopak snížil, nicméně vedoucí výroby je ve sledovaném období stabilní profese. Pozice střihaček je dost specifická, v devadesátých letech byla tato profese zastoupena větším počtem žen. Ze studie vyplývá, že rozdíl je daný odchodem střihaček, etablovaných v době státního monopolu, do důchodu. Zároveň došlo ke snížení studentek střihu na FAMU a prestiž i metodika práce se výrazně proměnily.

Především je pro ženy těžké skloubit pracovní a rodinný život. Profesionálky, jež nastoupí na mateřskou a posléze rodičovskou dovolenou, často ztrácejí kontakt s oborem a vracejí se do světa, jenž se v jejich nepřítomnosti dost proměnil. Zároveň jim do cesty staví překážky tzv. „mužské” nastavení společnosti, náročné pracovní harmonogramy či nedostatečné finanční ohodnocení vedoucí při péči o dítě k finanční nejistotě. Kromě toho jsou obory vnímány jako nehodící se pro ženy, takže kromě nedostatku financí čelí automaticky předsudkům. Ty vnímají ženy už během studia, během něhož musejí dřít o to usilovněji.

„Kdybych nebyla žena, která se rozhodla mít děti, patrně bych k dnešnímu dni měla natočeno o nějaký ten film více,“ říká například režisérka filmu Rok vdovy Veronika Lišková. „Jediný možný půdorys fungování je pro mě takový, kdy mám paralelně k přípravě a realizaci svých filmů vždy minimálně jednu stabilnější práci. Nemohu být pravidelně pryč o víkendech a nocích. Mám nicméně to štěstí, že můj manžel je scenárista a velmi dobře chápe, co natáčení obnáší. Stejně jako já má paralelně k psaní pevnější práci. Občas je to extrémně náročné a s postupujícím věkem postupně cítím nutnost opravdu zvažovat, kolik si toho mohu nabrat, aby se to dalo zvládnout."

Filmařky se často setkaly s tím, že za stejnou práci byly ohodnoceny mnohem méně než muži, zato se dočkaly mnohem více sexistických poznámek a sexuálního obtěžování. Třebaže se zdá, že ženy u filmu čelí bezvýchodné situaci, navrhují autoři studie řešení, které člení do tří základních pilířů.

Prvním bodem je posílení postavení členů štábu. Podle autorů studie by filmařům i filmařkám zásadně prospělo zlepšení ekonomické situace a s tím souvisejících pracovních podmínek. Práce u českého filmu je podle filmařů i filmařek dlouhodobě ekonomicky neudržitelná a nezřídka se děje, že z odvětví odcházejí osobnosti nezávisle na talentu, pracovitosti i chuti do práce. Dosažení lepších podmínek vidí autoři studie ve snížení celovečerní filmové produkce a zvýšení rozpočtu projektů. Větší počet filmů podle studie znamená, že na každý zbyde méně financí a tím se dostatečně nezaplatí filmoví pracovníci. Méně snímků by naopak znamenalo, že pro jejich štáby zbyde víc peněz.

Druhou část řešení vidí tým Terezy Czesany Dvořákové v aktivitě veřejných institucí ve zvýšení podílu žen ve filmovém a audiovizuálním průmyslu. Z příčin výše zmíněných podíl žen ve filmu stagnuje, a tak je dle studie na místě dohoda Ministerstva kultury, Státního fondu audiovize, České televize, FAMU a dalších veřejných institucí. Z dohody by mělo vyplynout odstranění nerovnosti pracovních podmínek, což by zahrnovalo uznatelnost, dorovnání vícenákladů na slaďování rodinného a pracovního života, časově omezené, mírné ale účinné zvýhodnění podpory projektů, jež realizují ženy a soustředěnost na přijímání žen na umělecké obory. Součástí tohoto druhého pilíře je také zajištění bezpečného pracovního prostoru pro ženy pracující ve filmu, což znamená nezávislé posouzení a nahlašování sexuálního obtěžování či průběžný monitoring postavení žen, aby se předešlo nastavení takových pracovních podmínek, které vycházejí z předsudků. 

Třetím bodem je aktivita filmařské a audiovizuální komunity, tj. veřejných, nezávislých i soukromých subjetků. Cílem této jednotně koordinované komunity by podle studie měla být náborová platforma či organizace, která zajišťuje rovné postavení žen v profesních odvětvích.

Za vznikem úspěšných snímků žen režisérek stojí mimo jiné i program Evropské unie na podporu audiovizuálního odvětví Kreativní Evropa MEDIA.  Například podle Matěje Chlupáčka, v případě filmu Život k sežrání, pomohla podpora KE MEDIA k výrazné viditelnosti filmu. „Evropská podpora již ve vývoji nám pak pomohla nalákat další partnery i zahraniční fondy, což výrazně přispělo k financování celého projektu,” pochvaluje si spolupráci producent. „Práce na filmu trvala 13 let, mezitím mi dcera odrostla, ale jsem ráda, že jsem film dokončila a dovedla ho až do kin. Nejtěžší bylo na začátku přesvědčit spoustu lidí, že ta látka je vhodná pro animaci, i když to na první pohled třeba nevypadá,“ dodává pro KE MEDIA režisérka Dufková, pro níž je Život k sežrání prvním celovečerním filmem.

Dlouhodobá práce a podpora ze strany KE MEDIA se vyplatily, film se dočkal ocenění na festivalu Tallinn Black Nights, nominace na European Film Award za nejlepší animovaný i celovečerní film a dvou Českých lvů. Sama Dufková přitom diskriminaci stran pohlaví nepociťuje: „V animaci pracuje hodně žen, nemám pocit, že by muži v tomto oboru měli nějaké výhody,“ říká animátorka. „Cítím se asi stejně jako kdokoli, kdo shání na svůj projekt peníze a stále dokola přesvědčuje okolí, že ten projekt, kterému věří, má smysl a že ho zvládne udělat.“

Pro Veroniku Liškovou, režisérku dramatu Rok vdovy, znamenala práce na filmu první zkušenost s hraným počinem. Podpora KE MEDIA snímku pomohla překlenout přípravné fáze. „Toto období vnímám jako klíčové. Díky podpoře jsem mohla natočit ukázku a vyzkoušet si tak práci s různým typem scén a prověřit si současně volbu štábu. Také jsme mohli strávit delší dobu se scénářem, začít s důkladnějším castingem a obhlídkami. Z vývoje jsme rozhodně vyšli mnohem lépe připraveni na realizaci,“ říká Lišková. Výsledná realizace nakonec filmu vynesla nominaci na cenu pro nejlepší první a druhý film na Varšavském filmovém festivalu, Českého lva pro nejlepší herečku a dvě Ceny české filmové kritiky.

Mnoha ocenění se dočkal také dokument Ještě nejsem, kým chci být od Kláry Tasovské. Portrét fotografky Libuše Jarcovjákové získal mimo jiné Českého lva za nejlepší dokument, zároveň byl film uveden na Berlinale v sekci Panorama a obdržel ceny na festivalech Viennale, Torino Film Festivalu, NewFest: New York's LGBT Film Festivalu a dalších. I před Tasovskou stála překážka v podobě dilematu mezi rodinným a profesním životem. „Vyvstala přede mnou velká otázka, která je ale nejen u filmařské profese – jak být plnohodnotnou tvůrkyní a zároveň matkou. Je pravda, že v období rodičovské, ale i později, jsem se z časových i osobních důvodů uchýlila k jiným profesím u filmu, než byla režie – třeba k dramaturgii nebo střihu.“ 

Kromě tří zmíněných filmů pomohla podpora programu Kreativní Evropa MEDIA také filmům jako Každá minuta života, Moje slunce Mad, René či Karavan, jenž se letos představí na filmovém festivalu v Cannes. Jak je vidět z ocenění titulů, boj za důkladnější podporu filmařek má smysl. Pokud se v budoucnu podaří prosadit navrhovaná řešení, máme prakticky otevřenou cestu k dalším nadějným počinům. 

Zdroj: Kreativní Evropa MEDIA, Hedvika Petrželková

Zaujalo vás téma žen ve filmu? Podívejte se na nejlepší feministické filmy podle Kinoboxu.