Jan Hřebejk: Zahradnictví je největší projekt mého života

Kromě toho, že je to největší projekt mého života, tak je to rodinná sága, kdy Petr Jarchovský sepsal, do značné míry věrně, osudy své rozvětvené rodiny. Jedná se o tři samostatné příběhy odehrávající se v rozmezí od roku 1939 až po rok 1959, kdy každý z těch příběhů má těžiště v jiné části té rodiny. Samozřejmě zde nalezneme postavy, které je propojují. Jednak je to Petrův dědeček, kterého hraje Martin Finger ve všech třech filmech. A tady je zajímavé, že Petra inspiroval již k napsání postavy Jindřicha Krause v Pelíšcích, kterého tehdy ztvárnil Jiří Kodet. Další důležitou postavou je Daniela, Petrova maminka, která se v Pelíšcích nevyskytuje. Myslím si, že to byla i jedna z Petrových inspirací, kdy chtěl touto formou splatit určitý dluh své mamince.

Ano, zajímavostí je, že každý z těch filmů je v trochu jiném žánru. Pohybujeme se od válečného melodramatu přes drama z přelomu let 1947 a 1948 kolem únorového převratu až po komedii z konce 50. let. Myslím si, že v tom válečném a poválečném příběhu je hodně humoru. Dokonce bych řekl, že nejgrotesknější scéna je v Dezertérovi, v tom nejvážnějším dramatu. Zároveň je i hodně smutných a dojemných momentů v třetí, komediální části. Je to vlastně takový návrat k Musíme si pomáhat a pak k Pelíškům. Věřím, že všechny zkušenosti, které jsme za pětadvacet let nasbírali, nás přivedly k tomuto projektu.

Snažil jsem se pro ty postavy, o kterých mi Petr vyprávěl asi od patnácti let, a některé jsem i osobě znal, najít co nejlepší herce. Nejsložitější bylo obsadit děti, které se v Zahradnictví objevují ve třech generacích. Nejdříve jako předškolní, potom desetileté a nakonec jako dospělé. A nejenom hlavní role, ale i ty trošku menší, které jsou ale stěžejní, hrají nejlepší herci, které znám. S řadou z nich jsem spolupracoval. S některými se třeba i dlouhé roky znám, ale nikdy jsme spolu nedělali. Například s Karlem Dobrým nebo Davidem Novotným.

Ne. Podstatné bylo, aby se sobě podobaly děti, které ji ztvárňují postupně ve všech třech dílech, a aby to zároveň byly výborné herečky, protože děti hrají hlavní role ve všech těch příbězích. Takže i šestiletá holčička, desetiletá i dvacetiletá musely být prostě perfektní, a ještě si musely být podobné. To byl největší oříšek.

Ty lokace, které film předepisoval, neexistují a nedaly se sehnat. Museli jsme s architektem Janem Kadlecem stvořit jak domy, tak byty. Byty jsme stavěli v ateliéru, protože tam je toho hraní tolik, že kdybychom je měli zařizovat a stavět v reálu, tak točíme dvojnásobně dlouhou dobu. I kdybychom například takový dům našli, tak by byl zarostlý stromy nebo v dezolátním stavu a zrekonstruovaný a zmodernizovaný. Takže hlavní lokace jsme museli stvořit na začátku.

S Petrem se znám hrozně dlouho, takže řadu těch příběhů jsem znal. Myslím si, že impulsem pro Petra, aby začal se psaním, bylo, že jeho táta onemocněl. Chopil se možnosti a výzvy ještě jednou vyzpovídat svoje rodiče, co se týče jejich seznámení a života. Jeho tatínek, který dnes už bohužel nežije, a máma jsou výborní vypravěči. Petr je znovu vyzpovídal a ty příběhy určitým způsobem přeskupil. Například třetí film, komedie Nápadník, je skoro doslova ze života tak, jak si to Petr zapisoval. Samozřejmě to ale určitým způsobem dotvářel. Naopak první příběh je ze značné části fabulace. On si s tím pohrával, ale všechno jsme to konzultovali. Nejprve napsal první příběh. Až potom se dohodli s producentem Viktorem Taušem na základě synopsí, které jsem taky znal, že začne psát scénáře, a nakonec z toho vznikl tvar, který je ojedinělý v tom, že se jedná o tři samostatné filmy odlišné i trochu žánrově a dobou, ve které se odehrávají, ale navazují na sebe. V každém z příběhů dominuje jiná postava a jiné téma.