Hudební skladatel Philip Glass slaví 80. narozeniny. Minimalisticky v dech beroucím nasazení

O tom, že by se Philip Glass vrátil do České republiky, informace nejsou. Vystoupil zde totiž nedávno. V listopadu 2016 se usadil za křídlo klavíru a ve svých 79 letech odehrál v pražské Arše strhující koncert v rámci komorní "one man show". Na konci si vysloužil nekončící ovace publika ve stoje. Můj kolega Vojta Filčev u toho byl. "Slyšet a vidět Philipa Glasse naživo je splnění dětského snu očima a ušima dospělého. Alespoň pro mě. A co víc, ono komorní podání v pražské Arše nijak nenarušilo obrazotvornost, kterou si kdysi člověk vytvořil s každou repetitivní vlnou Glassových skladeb. Vzpomněl jsem si na první promítání filmu Naqoyqatsi, na film Hodiny i na známé skladby klasické hudby, které pod Glassovou taktovkou jakoby jemně povolovaly nechtěně utažený korzet. Nijak urážlivě, pouze s čistou noblesou. Podobné pocity asi zažívala většina publika v sále, protože i závěrečný potlesk nebyl prvoplánový."

Philip Glass se do novodobých dějin hudby zapsal jako jeden z představitelů takzvané americké minimalistické školy. Zaujala ho repetitivní forma inspirovaná přístupem orientu. Nepatrnými změnami uvnitř struktury hudebního pásma dokázal vdechnout život novému žánru a v posluchačích vzbudil vlnu nevídané imaginace. Od konce 50. let experimentoval a navazoval důležité kontakty s lidmi různých uměleckých oborů a kultur. Takže se později mohl podílet na originálních divadelních představeních, operách nebo filmových projektech.

Na filmové půdě Glass zřejmě nejkomplexněji představil své dovednosti v pozoruhodné dokumentární eseji Koyaanisqatsi. Režisér Godfrey Reggio začal první snímek z připravované trilogie realizovat jako svou prvotinu. Příprava, natáčení a střih si vyžádaly skoro deset let. Časosběrný film byl realizovaný jako dílo beze slov, kde hraje vedle obrazu důležitou roli rytmus a minimalistická hudba Philipa Glasse. Idea projektu vzešla z kultury indiánského kmene Hopi, žijícího na území Arizony a ohroženého vyhynutím. Od starců tohoto kmene získal Reggio nejen povolení užít slova jeho jazyka pro názvy svých filmů, ale i inspiraci v podobě věšteckých zpěvů (zní v traileru výše). "Koyaanisqatsi" znamená "život vyvedený z rovnováhy", nebo také "způsob života, který volá po změně".

Apel snímku je jistě naléhavější než přístup tvorby Philipa Glasse, ale dal by se užít též na ni. Glass vlastně vystavěl jakýsi most mezi klasicky vzdělanými hudebníky a populární tvorbou. Pro skládání využíval kromě tradičních nástrojů a přístupů i na svou dobu převratná elektronická zařízení nebo postupy avantgardy. Jeho dílem se inspirovala nejedna budoucí hudební hvězda (například David Bowie).

Když pomineme Glassovu mimofilmovou tvorbu, vysloužil si za hudební doprovod ke kinematografickým dílům hned třikrát nominaci na Oscara (Kundun, Hodiny, Zápisky o skandálu). O tom, že jeho záběr je širší než široký, přesvědčil například soundtrackem ke kultovnímu thrillerovému hororu Candyman (1992).

Dnes je z autora uznávaný "bard", jím probádaná území a přístupy málokoho překvapí. Glass je zmiňován v klasických i elektronických encyklopediích. Již neposouvá hranice, ale pošťouchl o generace mladší skladatele k tomu, aby čerpali jak z tradic (ke kterým patří už i jeho repetitivní minimalismus), tak z nových možností a vlastní vynalézavosti. Glassův nabitý program k jeho osmdesátinám skládá poctu hudbě, která boří hranice pomyslných škatulek a postupů. Autor přítomný na scéně je toho živoucím důkazem.