Normalizační kult Chalupářů žije s pamětníky. Jejich propaganda má kus autenticity

Seriál Františka Filipa z roku 1975 je skoro platónským ideálem normalizační produkce. Během pouhých jedenácti epizod a zhruba osmi a půl hodiny stopáže před nás vystaví vše, co tvorbě sedmdesátých let typicky vytýkáme. Ale i to, čím je tak podmanivá.

Civí na nás absolutní hodnotové, politické a obecně dějinné prázdno a z nich vyplývající nekonečná bezstarostnost. Skoro sáhnout se dá i na frustraci herectva a štábu, kteří mají úplně jiné ambice než tu okounět, ale z politických důvodů musí točit nenáročnou komedii programově „o ničem“. Nicméně na Chalupářích, všemu navzdory, pracovali někteří z nejlepších herců své generace (Gabriela Vránová, Jiří Schmitzer, Ilja Prachař, Hana Maciuchová, Luba Skořepová, Václav Sloup, Věra Tichánková), což se zkrátka musí projevit pozitivně.

Právě ansámbl je zdaleka největším kladem celého díla, Postavy jsou mnohem charismatičtější a sympatičtější, než si zaslouží, protože je ztvárňují skvělí herci a herečky. A to přestože zde až patologicky není co hrát. Po první epizodě si myslíme, že budeme sledovat cestu nesnesitelného dědka v podání kouzelného Jiřího Sováka k nápravě. Čekáme, že se po přestěhování na vesnici a střetu s ležérním Bohoušem Císařem v podání Josefa Kemra krůček po krůčku stane lepším člověkem.

Tento konflikt je však prakticky pryč někdy ve čtvrtém dílu, kdy je už jeho Evžen Huml zcela aklimatizovaný. Svou někdejší zapšklost hodil za hlavu, aniž by se musel někomu omluvit nebo vůbec sám sobě přiznat chybu. Dokonce se stává autoritou a vůdčí figurou celé vesnice. Od té chvíle je nosnou linkou jen vágní potenciál milostného trojúhelníku s Jiřinou Bohdalovou.

Zbytek seriálu především vykládá epizodní zápletky, jež bychom čekali někdy v páté či šesté řadě poté, co už scenáristi vypotřebovali všechny přirozené náměty a vaří z vody. Skupina připravuje divadelní hru, jede na výlet do Prahy, chystá místní atrakci v podobě kapry přeplněného rybníka. Děj někdy doslova působí, jako by seriálu chyběl scénář a herci na místě vymýšleli mnohaminutové úmorné dialogy zcela bez smyslu a pointy na téma švestkové knedlíky či udělení čestného uznání jednomu z hrdinů. Nic vtipného nezazní, postavy se najednou chovají jako šestileté děti neschopné základního myšlenkového pochodu, kamera bezradně staticky stojí na místě a scéna pokračuje do zemdlení.

Tahle úpěnlivá bezradnost má přesto v sobě opravdovost. Vždyť takový je nakonec život – ani my si s přáteli nevykládáme vtipy sestrojené s břitkou přesností stand-up komika. Mluvíme, aby se neřeklo, smějeme se ze slušnosti a radost cítíme prostě z přítomnosti blízkého člověka. Chalupáři nejsou v žádném ohledu realistické dílo, na to jsou aranžovaní moc jako komedie. To však neznamená, že nenašli cestu k velmi specifické autenticitě.

Úzkou vesnickou komunitu si nemůžeme vybírat, nemůžeme ji měnit ani vychovávat. Nezbývá než ji přijmout, jaká je, a naučit se v ní žít. Když je náš soused z vedlejšího domu rasista a zároveň fanoušek stejného fotbalového týmu jako my, vší silou při komunikaci ulpíváme na druhém tématu a vyhýbáme se prvnímu. Na rozhořčování se není nic pozitivního, vede především ke znepřátelení si fyzicky nejbližšího člověka mimo bezprostřední rodinu. Možná by to bylo morální, ne však praktické. Tak   strkáme hlavu do písku a udržujeme povrchní vztahy založené na laciné bodrosti.

Chalupáři jsou nasáklí stejným principem. Styk s tímto seriálem je stejně plochý, každý okamžik a každá postava jsou stejně uzavřené před jakoukoli návaznou myšlenkou. Sledování tak připomíná životní zkušenost obzvlášť z předinternetových a předmobilních dob uzavřených vesnických komunit a spíná se tlačítko nostalgie. Diváci a divačky bez ohledu na specifické okolnosti děje identifikují vlastní emoce, s nimiž se můžou ztotožnit.

Mladšímu člověku může být přitom při sledování až podivné, že má tento seriál pověst pohodového a uvolňujícího. Drtivá většina humoru je založená na tom, že na sebe postavy agresivně křičí kvůli nepodstatným malichernostem. Na seriál s pověstí odpočinkového díla je děj ve skutečnosti podivně hektický a stresující. Všichni si jen přidělávají problémy, které záměrně eskalují prostě proto, že v tomto světě nemají nic lepšího na práci. Jsou to však konflikty bez konfliktů – problémy lidí, co nemají žádné problémy.

Protože normalizovaný aparát plnohodnotně pokrývá všechny myslitelné potřeby, nikdo se tu nikdy nedostává do existenční či existenciální tísně. Tady vystrkuje růžky propaganda. Asi největší náznak kritického názoru systémového ražení, jejž za celou dobu vidíme, je vykreslení panelákového bytu jako nepříjemného a stísněného. Vzhledem k tomu, že hrdina má našetřeno tolik, aby promptně zakoupil vesnické stavení, ho to však zvlášť nepálí. Nejhorší, co se tak komukoliv za celou dobu stane, je promeškaná šance Sováka vyznat Bohdalové lásku dřív, než odejde za jiným. S tím, že se nakonec oba přátelé shodnou, že ta žába za starosti stejně nestojí.

Chvílemi jako by v sobě Chalupáři měli kus formanovské poťouchlosti v zobrazování lidské malosti. V jedné z epizod se malému romskému dítěti ztratí koloběžka, načež jsou jeho rodiče obvinění z krádeže prasete. Nakonec se ukáže, že ji vzala dcera místního předsedy národního výboru a prase odvedl právě romský chlapec, když špatně pochopil, čím by svému tátovi udělal radost. Rovnováha tu nastává ve chvíli, kdy si připustíme, že kradou všichni. Stejně jako ve vztahu záletného Menšíka se karma vyrovná tehdy, když začne on žárlit na svou ženu stejně, jako ona před tím žárlila na něj.

Tyto situace však tvůrci neukazují jako varovné. Konečný ideál není stav, v němž si lidé navzájem věří a souzní. Dochází přesně k opačnému extrému – nikdo nemůže nikomu nic vyčítat, protože každý je stejně špatný. Přesně jak káže normalizační étos, zakrývány jsou jakékoli chyby systému a veškeré nedostatky každodennosti se přičítají individuální hamižnosti a sobeckosti jednotlivců.

Jedná se o velmi deformovanou verzi biblického „kdo je bez viny, nechť hodí kamenem“, která z lidí snímá nutnost usilovat o zlepšení sebe, druhých i společnosti. Vracíme se k tomu, že modus operandi Chalupářů je smiřovat se se světem, jaký je, namísto jakýchkoli aspirací. A když už Evžen Huml projeví zájem o něco, co ho přesahuje, jedná se o banální turistickou atrakci rybníka přeplněného kapry – opět cosi zcela bezobsažného a odrážejícího bezstarostnost jeho života.

Chalupáři nejsou zvlášť „špatný“ seriál v rámci svého žánru, snad až na jejich bezelstný šovinismus a sexismus. Z děje sice vyplývá, že by se muži měli chovat ke svým ženám hezky, zcela však chybí ženský úhel pohledu před i za kamerou, není tudíž jasné, co to vlastně znamená. V popkultuře je však rozhodně místo pro nenáročné komedie, které si idealizují či přehlížejí lidské malichernosti a hází starosti za hlavu. Výtkou vůči normalizaci ostatně není ani tak to, že během ní vznikala podobně vyprahlá díla, ale že až na výjimky nevznikala jiná, která by je doplňovala.

Takovým pořadům se pak málokdy kriticky věnujeme, protože jsou z principu spotřební a nepokoušejí se plnit nároky, kvůli nimž nejčastěji vznikají publicistické reflexe. Chalupářům jejich výjimečnost dodává až nesmrtelnost – seriál, který měl dávno odvát čas, odmítá odejít, a tím nás nutí se s ním vypořádat. Především se tedy musíme pozastavit nad tím, proč se ho nepodařilo nahradit, když je v mnoha ohledech tak přímočarý a jednoduchý.

Mohou za to jistě skvělí herci i to, že dnes zkrátka televize nemá stejnou roli a nikdy již nestrhne zdejší publikum podobně jako dřív. Chalupáři jsou pevně spojeni se svou generací a érou – mladší lidé se stejně pevně nebudou fixovat už na žádný seriál a starší se nemohou najednou ztotožnit s jiným. To s Chalupáři zestárli, jsou zkrátka „jejich“. Novější díla mohou být prakticky stejně (ne)kvalitní, proti této jednoduché zkušenosti ale nic nezmohou.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých a československých seriálů podle databáze Kinoboxu.