„Nejvíc pyšný jsem na komornější scény," říká scenárista seriálu Moloch, Štefan Titka

Scenárista Štefan Titka stojí za seriály jako Mamon, Záhadné případy či Doktor Martin. Nově od něj tento týden uvidíme i seriál Moloch, v němž se investigativní novinář (Jan Révai) zaplete do spiknutí kolem prezidenta České republiky (Miroslav Donutil).

Každý projekt přináší nečekané výzvy, které během natáčení vyvstanou a Moloch nebyl výjimkou. Beru to ale tak, že to je součást kreativního procesu. Sice jsme neměli rozpočty jako velké americké produkce, ale přesto jsme díky důvěře Canal+ natočili naši minisérii přesně tak, jak jsme chtěli. Jako scenárista jsem se nikdy nemusel držet zkrátka, necítil jsem tlak něco zjednodušovat nebo někde ubírat, abychom ušetřili. Vždycky je to o tom najít ten správný způsob, jak daný příběh odvyprávět v rámci vašich možností. Příkladem toho je i sekvence výbuchu muničního skladu ve druhém díle, volně odkazující k Vrběticím, v našem fikčním světě Vilímovicím.

Seriál se lehce dotýká situací, které známe z reality, ale přímo z nich nevycházíme. Snažili jsme se spíš uchopit konkrétní emoci, která je s kauzou spjatá. Něco, co je víc univerzální než vyloženě specifické a odkazující ke konkrétní věci. Je to vlastně taková volná rekonstrukce emocí. Nevyprávíme příběh Vrbětic ani prezidenta Miloše Zemana nebo kohokoliv dalšího. Velmi volně se jimi inspirujeme, ale nikdy jsme neměli ambice zhmotňovat v našem světě reálné postavy. Všechno je fikce okořeněná závanem něčeho povědomého.

Společně s režisérem Lukášem Hanulákem a producentem Vratislavem Šlajerem jsme nakoukávali filmy, které jsme si vybavili, když se řekne politický thriller nebo které nám z nějakého důvodu naskočily v hlavě, když jsme o Molochu začínali přemýšlet. Já jsem si po letech pustil třeba Všechny prezidentovy muže a utvrdil se v tom, že je to po právu nestárnoucí klasika žánru. Hodně se v ní mluví, je tam spousta scén, kdy se mezi sebou jen dvě postavy dohadují nebo dělají rozhovor, ale i tak vás neustále scénář Williama Goldmana drží v pozoru a napjatého.

Moloch je sice ve výsledku velmi dynamická, moderně pojatá minisérie, ale největší radost mám možná právě z těch na první pohled nenápadných, komornějších scén, kdy spolu třeba dvě postavy mluví v autě a z té scény na vás dýchá napětí, tenze, nějaký vzrůstající pocit ohrožení z duelu dvou lidí v uzavřeném prostoru. Kdybych měl naopak zmínit nějakou inspiraci z druhého konce spektra, dynamický akční thriller, na který jsem si vzpomněl a po letech si ho připomenul, tak za všechny třeba International Toma Tykwera. Není to asi nejoriginálnější film žánru, ale miluju to, jak je nekompromisní ve vyprávění. Něco z toho jsme chtěli dostat i do Molochu.

Konzultovali jsme prakticky všechno, protože jsme se snažili o maximální věrohodnost. Měli jsme schůzky s různými odborníky i insidery. Kromě vámi zmíněných sfér jsme velmi důkladně rešeršovali také lékařské aspekty Molochu, ať už to byly projevy různých jedů a nervových látek nebo jen procedurální kroky, které by nastaly při příjmu prezidenta po atentátu v nemocnici. V tomto směru nám velmi vyšel vstříc například bývalý ředitel Ústřední vojenské nemocnice v Praze Miroslav Zavoral. Velkým přínosem pro nás byl ale hlavně investigativní novinář Ondřej Kundra z týdeníku Respekt, který poskytl nejen věrohodnost novinářské lince, ale jelikož se perfektně orientuje v tématech, kterým se Moloch věnuje, tak mohl komentovat právě i politické, špionážní a vojenské aspekty příběhu a vychytávat chyby nebo nepřesnosti.

Ano, takhle to v podstatě probíhá. V první verzi scénáře chci většinou dostat na papír to, jak to cítím a vidím já. Jak si myslím, že to bude dramaticky fungovat. Ono rámcově to většinou sedí už v prvních verzích, protože v tu chvíli pro mě nejsou důležité detaily ve smyslu použitých zbraní, označení nebo hodností, které můžu doplnit v dalších verzích, ale podstatná je pro mě hlavně atmosféra dané scény, informace, kterou má předat a emoce, které má vzbuzovat. To jsou ty detaily, které mě v danou chvíli zajímají nejvíc. Pak můžeme ty věci dál ladit, zpřesňovat, ubírat nebo přidávat, ale pokud nechytnu prvotní smysl scény, co mě na ní baví a o čem má být, tak jsou ty další věci podružné. U Molochu ale na druhou stranu byly i případy, kdy konzultace a rešerše přímo ovlivnily samotné zápletky a příběh. Byly natolik zajímavé, že jim nešlo odolat.

To ať si asi rozhodne divák po třetím díle sám. Sami jsme zvědaví, jaké vyznění si vyberou. Jestli pro ně i na konci padouši zůstanou padouchy a hrdinové hrdiny. Koncipovali jsme náš příběh a postavy ale od začátku záměrně tak, aby nebyly vždy jednoznačné a aby diváka neustále překvapovaly, takže ta vyznění se budou během sledování ideálně proměňovat.

Nezapomeňte u nás seriál Moloch také ohodnotit. Podívejte se také na nejlepší seriálové thrillery podle Kinoboxu.

Zdroj: Kinobox