„Natáčení na Ukrajině pro mě bylo velmi speciální,“ říká Eliza Rycembel, hvězda seriálu Moloch

Zaprvé, bylo pro mě velmi snadné na tento projekt kývnout, protože scénář byl velmi dobře napsaný a příběh byl zajímavý. Nejvíce mě ale upřímně zaujala má postava, protože tahle osoba nejsem já. A je vždy skvělé vytvořit charakter, který není běžný a není vám podobný.

Probíhalo to tak, že se mě polská režisérka Polina zeptala, zda bych se nechtěla zúčastnit online konkurzu. Řekla mi, že bych měla vědět, že to bude v češtině, kterou já logicky nemluvím. A já jí řekla: „Dobře, proč ne.“ Natočila jsem nahrávku, což bylo velmi zábavné, protože je vtipné mluvit foneticky v daném jazyce. Producenti a režisér mě poté pozvali na konkurz do Prahy, kde jsem se setkala s dalšími herci. Měli jsme kamerové zkoušky a pak se mě zeptali, jestli tu postavu opravdu chci hrát. Já řekla: „Ano, opravdu s vámi chci spolupracovat.“ Což byl začátek naší cesty.

Bylo pro mě velmi zajímavé, jak lidé s úzkostí, jakou má Julia, mohou v dnešní společnosti fungovat. Neumím si představit, jak těžké může být pro takové lidi na sobě pracovat. Julia má za sebou z Polska temnou minulost, byla obětí násilí, což je pro ni velmi důležité. Pak jsem o ní přemýšlela jako o online pátračce a říkala jsem si, jak je možné, že dokáže takto pracovat, když je takový introvert trpící úzkostmi. Pak ale dojde ke změně, když je nucena spolupracovat s další postavou, kterou je Martin, a musí vyjít ze své komfortní zóny. Tahle proměna pro mě byla velmi zajímavá.

Samozřejmě, protože o online detektivech jsem nevěděla vůbec nic. Věděla jsem, že existují lidé, co takové věci dělají, ale myslela jsem si, že to jsou policisté. Nevěděla jsem, že to jsou i obyčejní lidé, kteří se zároveň zabývají online investigativou. To je ale pro mě vždy nejlepší moment ke spolupráci s režisérem během preprodukce. Když můžete být tou postavou a čtete si scénář, potom přemýšlíte o své postavě, pak si scénář přečtete znovu a soustředíte se na to, co o vás říkají další figury. A pak se sejdete s režisérem, který s vámi sdílí svou vizi. A to je začátek toho pravého procesu. V té chvíli mi řekl, ať se podívám na snímek KIMI. To je film se Zoë Kravitz, jejíž postava je také online detektiv a rovněž trpí úzkostmi, což byla pro mě velká inspirace. A pak mi režisér řekl o online vyšetřovatelích, o agenturách, jež se tímto odvětvím zabývají a ukázal mi videa, jak tato práce ve skutečnosti probíhá. Někdy bylo těžké to sledovat, protože spousta videí byla plná násilí. Nedokážu si představit něco takového dělat. Takhle jsem se na roli připravovala – filmy a videa byly největší součástí mé inspirace. A také Lukáš (Lukáš Hanulák , režisér seriálu – pozn. red.).

Záleží na mnoha věcech. Někdy chci zkrátka pracovat s dotyčným režisérem, někdy je to kvůli skvělému scénáři a příběhu, což byl i případ Molochu. Měl scény a situace, které byly fakt skvěle napsané, takže pro mě bylo jasné, že musím říct ano. A občas prostě jen musíte pracovat. Ale pro mě je vždy důležité vybírat si projekty, které jsou dle mého názoru dobré, nebo při nich mohu pracovat sama na sobě.

Ano, vždycky. Přemýšlím o hraní jako o dětské hře – je to jen hra. Někdy samozřejmě musíme plakat. Já o tom ale ráda uvažuji psychologicky, jako o věci, která je velmi emocionální a citlivá, ale na druhou stranu to pořád není skutečný život. Snažíme se předstírat, že je to reálný život, a po 20 nebo 25 dní to tak je, ale myslím, že pomáhá uvažovat nad tím, že je to jen hra.

Nedávno jste si zahrála také v seriálu Východní křídlo , které je taktéž politickým thrillerem. Co vás na tomto žánru tolik přitahuje?

To víte, vždy hraji v těchto věcech, jen vždy v jiné zemi. Ne, bylo to velice úsměvné, protože když jsem poprvé četla Moloch, věděla jsem, že tu jsou podobné projekty. Díky mému charakteru ve Východním křídle, který je absolutně odlišný, jsem však věděla, že to nejsou stejné seriály. Myslím si, že Východní křídlo i Moloch jsou odpovědí společnosti na různé otázky. Mnoho lidí chce sledovat tento typ sérií, lidé mají navíc rádi thrillery. Publikum to má rádo, protože to není jen realita, ale také fikce. Je to fikce, která je poháněna skutečnými příběhy.

Samozřejmě, že jde svým způsobem o zrcadlení reality, ale myslím, že lidi rádi koukají na tento žánr, protože se chtějí cítit komfortněji při vědomí, že je to jen fikce. Je to přece celé tak nereálné, že to nemůže být pravda. A opravdu si myslím, že ne všechny věci v těchto seriálech jsou pravdivé. Teda doufám. Já na podobné seriály ráda koukám a je zábava na nich pracovat. A Moloch je samozřejmě skvělý projekt a užívala jsem si natáčení v Praze a České republice. Vážně bych se chtěla naučit česky.

O této otázce jsem sama přemýšlela, protože mi bylo jasné, že se mě na to dříve či později někdo zeptá. Za mě se na to velmi těžko odpovídá, protože se jednalo o můj první projekt v Česku. V Polsku máte velké produkce, které jsou opravdu úžasné a všichni o vás pečují, ale někdy naopak pracujete na menších počinech, což je úplně jiný styl natáčení. A takovou zkušenost z České republiky ještě nemám. U Molochu se o mě lidé velmi starali, cítila jsem pohodlně a bezpečně a měla jsem českou učitelku, která byla velmi trpělivá. Učila mě, jak foneticky správně říct mé dialogy v češtině, což zpočátku bylo příšerné, ale den po dni jsem se zlepšovala. Samozřejmě tu jsou jisté podobnosti během natáčení, já jako herečka jsem se měla fantasticky. Měla jsem co jíst, měla jsem skvělé ubytování i úžasné lidi okolo sebe, s nimiž se báječně spolupracovalo, což je pro mě hodně důležité.

Myslím, že jsem se stala závislou na smaženém sýru. A také mě bavili upřímní lidé. Vždy je skvělé pracovat s lidmi, kteří jsou ponořeni do natáčení, mají se ale vzájemně rádi a vy se necítíte jako herec. Byla jsem s lidmi, kteří mě nikdy nenutili si myslet, že je něco špatně. Takže tenhle štáb mě bavil nejvíc. Navíc si myslím, že Praha je nádherné město.

Byli jsme tam zhruba sedm dní a většinu času jsme cestovali vlakem. Cestování bylo velmi dlouhé a v mobilu jsme měli aplikaci, která nám ukazovala různá upozornění. První upozornění bylo pro mě velmi děsivé stejně jako pro všechny okolo, protože nás informovalo, že musíme vyhledat úkryt. Měli jsme ale skvělý ukrajinský štáb. Myslím, že byli klidnější než my a svůj klid nám předali. Po dvou dnech už ve mně tato varování nevyvolávala úzkost. Stále to bylo nepříjemné, ale nacházet se v přítomnosti Ukrajinců, být svědkem toho, jak žijí, jak tam aktuálně vypadá jejich život, bylo pro mě velmi speciální a jsem velice vděčná za tuto cestu.

Podívejte se na žebříček nejlepších hereček podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Kinobox