Letošní štědrovečerní princezna z Ulice Sára Korbelová o tom, jak se dospívá před kamerami

Každý rok si je pouštím a těším se na ně. Bližší vztah mám spíš k těm starším jako Princ a večernice, Jak se budí princezny a Šíleně smutná princezna, na nichž jsem vyrůstala. Pohádky mám tedy spojené s princi a princeznami, vodníky, čerty a podobnými českými figurkami. Je zajímavé, že poslední roky filmaři hledají nové, modernější přístupy. Výsledek se mi někdy líbí, někdy nelíbí, ale přijde mi skvělé se v žánru posouvat. Naše pohádka, přijde mi, má přesto blíž právě k těm tradičním.

Mám samozřejmě zkreslený úhel pohledu, vždyť jsme na ní všichni odvedli pořádný kus práce. Líbilo se mi ale vše od scénáře až po kostýmy. Teď je snímek ve střižně, tak uvidíme.

Dorazila pozvánka na casting. Souviselo to nejspíš s tím, že jsem se ucházela o roli v loňské pohádce, takže mě měli v paměti. I proto nešlo o konkurz, kterého se účastní desítky lidí, šlo zřejmě jen o potvrzení nějakého jejich předvýběru. Možná jsem byla dokonce jedinou kandidátkou, to si však nejsem jistá.

Nejdřív jsem k tomu přistupovala pragmaticky, šlo o práci. Jak na sobě však máte ty princeznovské šaty, je těžké trochu nepropadnout dávné dětské fantazii. Moje oblíbená disneyovka byla vždy Kráska a zvíře a moje princezna nosí zlaté šaty osázené růžemi, což mi hodně připomínalo kostým Belly. Jiné šaty byly inspirované svatbou Audrey Hepburn, kterou obdivuju. A natáčelo se na zámku Sychrov, u nějž máme chalupu, takže jsem tam během vyrůstání strávila hodně času. Všechna ta nostalgie jako by existovala mně na tělo. Dokonce jsem si odbyla i jednu akčnější scénu a pracovala s kaskadéry, což je pro mě také srdeční záležitost. I když jsem měla přidělenou kaskadérku, nakonec jsem vše natočila sama.

Váš dědeček byl slavný kaskadér Karel Engel.

Ano. Mrzí mě, že zemřel v roce 2018, zhruba na začátku mé herecké kariéry, a nemohl mě tedy vidět ve většině mých rolí. Myslím, že mě nestihl ani v Ulici, pouze se dozvěděl, že tam budu účinkovat. Herectví na mě a mé sourozence přeskočilo ob generaci – rodiče jsou úplně mimo umělecký byznys, pracují v medicíně, zato my tři do něj nezávisle na sobě skočili. I když kaskadérka nejsem, jsem hrdá, když něco zvládnu sama. Bez pomoci jsem se ale neobešla teď na jaře, když jsem si odbyla roli v americkém hororovém seriálu, který se natáčel u nás. Víc ale zatím neřeknu.

Mně se líbí každá taková příležitost – vše, co jste jmenoval, je svým specifickým způsobem podnětné. Jediné důležité je zhlédnout se v konkrétní roli, vše ostatní už je jen prostředek, jak jí dát život. Hlavně pak nezůstat v jednom boxu, nenechat se zaškatulkovat. Princezna v pohádce je samozřejmě něco hodně jiného než třeba role lesby ve studentském filmu, oboje mám za sebou a v obojím vidím smysl.

Co vaše práce na Ulici ? To musí být už vzhledem k tolika letům s jednou postavou výjimečná situace.

Kristýnu ztvárňuji tak dlouho, že už jsem se s ní v nějaké míře sžila a věřím, že jí vnitřně rozumím. Někdy při čtení scénáře cítím, že takhle by to přece neřekla! A prosadím si změnu repliky. Člověk si ale musí umět udržet i odstup, aby se s postavou neztotožnil příliš a nezapomněl, že to je jiná osoba, která se neřídí podle mých představ a za jejíž chování nezodpovídám.

Každá postava, kterou jsem kdy hrála, v sobě má kousek mě. A já se na oplátku ve chvíli natáčení snažím dostat do jejího mindsetu. Profesionální herec ale musí umět odehrát roli a zase skočit zpět. Neměl by přenášet dost závažné konflikty a problémy postavy k sobě domů. Někdy to je těžší než jindy, je však potřeba na to vždy myslet a včas vypnout.

V případě Kristýny bych řekla, že paradoxně to, jak dlouho ji hraju a jak dobře ji znám, mi umožňuje relativně snadno oblékat a svlékat její kabát. Mám možná menší problém oddělit se od jejích problémů, než kdybych je měla všechny naráz ztvárnit u úplně nové postavy.

Větší problém rozlišovat mezi skutečný člověkem a fikční bytostí má veřejnost. Kolegové z Ordinace, kteří hrají doktory, často vypráví, že jich fanoušci a fanynky chtějí lékařské rady. I když si musí uvědomovat, že nejde o profesionály medicíny, podvědomě té iluzi stejně propadnou. V nějaké míře to zažíváme všichni. Když se setkám s diváky, určitě by nahlas řekli, že chápu, že nejsem Kristýna, já ale stejně cítím, že se ke mně chovají, jako bych jí byla. Nikomu to nevyčítám a chápu to, jen je to úsměvné.

Teď mě zrovna po nějakých třech letech čeká první léto, kdy můžu alespoň na týden vypadnout a odpočinout si. Opravdu intenzivní natáčení mě pak čeká až v lednu. Zatím nemůžu prozradit, o co se jedná, ale hodně lidí bude nadšených. Unikátním aspektem herectví je, že se práce kumuluje do enormně intenzivních období, kdy se několik týdnů v kuse prakticky nezastavíte a stěží vyspíte, a pak následuje měsíc, kdy máte jen nízké vytížení.

Nejintenzivnější program jsem zažila v době, kdy se natáčel Sex O’Clock. Musela jsem střídat Prahu a Zlín a několikrát se stalo, že jsem z nočního natáčení na jednom místě jela na denní natáčení na druhém, takže jsem byla celý den na nohou a vyspat jsem se mohla jen během cesty v autě. To jde ale vydržet jen v krátkých obdobích.

Herectví je můj dream job a mám štěstí, že se jím opravdu uživím. Mám čas i na divadlo, kde se opravdu vyžiju, i když z toho není tolik jako třeba z komerční televizní tvorby. Zatím platím jen sama za sebe, takže to finančně zvládám. Otázkou však je, co se stane, až budu mít rodinu.

První impulz přišel, když mi bylo jedenáct. Mamka svolila, zapsala mě do různých agentur a já vyrážela na castingy. Začala jsem jako komparzistka a rychle zjistila, že to prostředí miluju. Skoro ve stejnou dobu získal menší roli v Divadle na Vinohradech můj mladší brácha Eliáš a já na něj chvíli děsně žárlila. Nicméně jsem to překousla a chodila se na něj aspoň dívat, jak zkouší, což mi umožnilo trochu se v tom prostředí rozkoukat. Ještě víc jsem se utvrdila v tom, že tohle chci dělat. Všimli si mě tam, zaučili mě a od té doby tam účinkuju. Ve čtrnácti jsem pak dostala první televizní roli v Ohnivém kuřeti a začala mít štěstí v castinzích, no a v šestnácti přišla Ulice.

Naši byli velmi striktní ohledně toho, že herectví můžu dělat jen tehdy, když si udržím dobré známky. Jako se jiným dětem hrozí domácím vězením nebo stržením kapesného, nade mnou viselo, že nebudu moct hrát. Nebylo vždy snadné to zkoordinovat. Byly dny, kdy jsem ve 4:30 vstávala na natáčení, pak do školy a pak do divadla. Díky bohu jsem chodila na libeňský PORG, tedy do školy se skvělou pověstí, kde vzniká kolektiv, v němž cítíte podporu.

Chodí tam i někteří vrcholoví sportovci, protože se škola umí přizpůsobit jejich specifickým časovým potřebám. Já však na žádné výjimky nárok neměla, musela jsem to zvládnout. Naštěstí jsem se aspoň necítila jako „ta divná“, na to jsem byla obklopená moc dobrými lidmi. Nevýhodou bylo, že na PORG s jeho pověstí elitní školy přišli ti nejlepší z nejlepších a dřívější premianti se najednou museli smířit s tím, že už nijak zvlášť nevynikají. Pro mě šlo o docela těžkou zkušenost, musela jsem vynakládat mnohem víc snahy zdánlivě bez odpovídajících výsledků. To ale při příchodu na gympl není nic unikátního a zpětně si myslím, že mě to naučilo pokoře.

Umíte si jistě představit, že to u nás doma v tu chvíli nebylo dvakrát příjemné. Naši samozřejmě trvali na tom, že potřebuju titul. Na filmové vědě jsem skončila první pod čarou a rodiče nepřipustili, abych si dala rok pauzu, šla jsem tedy na literární akademii. Jenže to v tu dobu prostě nešlo utáhnout, byla jsem tam za semestr asi pětkrát.

Jejich starost naprosto chápu, jenže můj obor se zkrátka řídí jinou logikou než medicína. Když mám nyní kariérní příležitosti, chci je rozvíjet. Když jsem tedy přečkala první, pochopitelně vyhrocenou reakci, došli jsme k tomu, že mi naši snad opravdu dostatečně důvěřují. Tou dobou jsem navíc začala bydlet sama, čímž jsem jim dokázala i svou rostoucí samostatnost a zodpovědnost, takže teď už je to v pohodě.

Určitě jsem sebevědomější, ztratila jsem trému před kamerou. Také už nemám potřebu se za každou cenu zavděčit, která vás jako dítě žene kupředu. Pořád se koukáte po dospělých, jestli jsou s vámi spokojení. Jde vlastně o jedinou věc, která vás může uklidnit, protože nemáte dost zkušeností ohodnotit situaci sám. Dnes už přemýšlím i nad tím, jak daný výkon potěší mě samotnou, a nebojím se o různých scénách diskutovat. Dokážu sama vyjádřit, co považuju za svůj cíl, a právě to je, myslím, největší rozdíl. Role, během níž jsem v tomhle ohledu dospěla, je pro mě Sex O’Clock.

Ne, tak jsem o tom neuvažovala. Rebelovat vůči svému dosavadnímu veřejnému obrazu jsem zatím neměla potřebu. Tenhle projekt mě zajímal už předtím, než se rozjely castingy. Otázkou pro mě bylo jen to, jestli to jde stihnout. S Emou každopádně soucítím a velmi jsem se v ní našla, takže šlo o skvělý zážitek.

Přemýšlím vždy o tom, jak novou rolí doplnit ty předchozí, není třeba nic přepisovat. Jsem poměrně optimistická v tom, že dnes žijeme v době příležitostí, které dřív neexistovaly. Dnes je relativně snadné skončit v zahraniční produkci, zvlášť když se jich mnoho točí u nás, různé brány nejsou tak uzamčené, jak byly dřív.