Šíleně smutná princezna

Režisér Bořivoj Zeman si vydobyl nadčasovou pověst filmového pohádkáře díky snímkům Pyšná princezna (1952) a Byl jednou jeden král… (1954). Svůj vysoký kredit obhájil i v roce 1968, kdy se ujal realizace scénáře Františka Vlčka, s nímž spolupracoval už na veselohře z odborářské zotavovny Anděl na horách (1955) nebo na fantaskní parodii Fantom Morrisvillu (1966). Nadčasová všestrannost Zemanova talentu vynikla právě v pohádce, která je ryzím odrazem pocitů svobody spojeným s „pražským jarem“ (premiéru měl snímek v červnu 1968). Dobové nálady tak zrcadlí stejně zřetelně jako předchozí autorovy pohádky, jež byly výkladní skříní stalinizované československé kinematografie. Tehdy šestapadesátiletý režisér využil popularity dvou popových hvězd – Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře, které obsadil do rolí věčně se škorpícího mileneckého páru. Přímým tahem na bránu je i skutečnost, že hlavní hrdinové mají i stejná křestní jména jako jejich představitelé: princezna Helena a princ Václav jsou potomky sousedních královských rodů, které jejich otcové – králové Dobromysl (Bohuš Záhorský) a Jindřich (Jaroslav Marvan) – kdysi dávno zasnoubili. Vzpurní mladí lidé, kteří se neznají, se nehodlají domluvenému sňatku podrobit. Zamilují se však do sebe shodou okolností, když si navzájem zapřou svou totožnost (podobně jako Krasomila a Miroslav v Pyšné princezně). Tvrdohlavá Helena se rozhodne na otci Dobromyslovi vynutit sňatek s milovaným mladíkem a začne si hrát na smutnou princeznu. Spoléhá na to, že něžně milující rodič ji nakonec dá za ženu jejímu „neurozenému zachránci“, aniž tuší, že jde o syna krále Jindřicha. Komplikaci představují rádcové obou králů Ypsilon a Iks, kteří sňatku královských dětí nepřejí a rozpoutají válku. Vše se však k dobrému obrátí díky zdravému rozumu a pomoci laskavé chůvy… Moderní švih dodali pohádce výtvarník Neprakta a autor hudby a písní – tehdy dvacetiletý rocker Jan Hammer ml. (NFA)