Pět nocí u Freddyho 2 funguje jen jako komedie. Stroje zde mají motivaci Freddyho Kruegera

Proč vůbec něco takového v kinech roku 2025 máme? Inu, Stranger Things na Netflixu vrcholí a s nimi popkulturní mánie napojená na osmdesátkovou estetickou nostalgii. Pět nocí u Freddyho vychází z celkem populárních videoher pro teenagery a první filmová adaptace před dvěma lety proměnila 20milionový rozpočet v takřka patnáctinásobné tržby (v dolarech samozřejmě). Režisérka Emma Tammi tak podle scénáře samotného Cawthona pokračuje ve sběru vánočních bonusů pro studio Blumhouse, které má v současnosti ještě jednu šílenou robotickou značku – panenku M3GAN, jejíž druhý díl v červnu aspiroval na ten nejšílenější komerční sequel v živé paměti.

Lidé to možná mnohdy ani nevědí, ale podprahově žerou dobové koncepty, jejichž součástí jsou zabudované žánrové motivy s kořeny… ideálně v 80. letech. Tehdy se sci-fi a hororový boom přiblížil entuziasmu, jaký opanoval zlatý věk padesátek, a vylíhla se spousta kultů, mezi nimiž občas povstaly nadčasové klasiky jako Terminátor nebo Noční můra v Elm Street. Druhých Pět nocí u Freddyho se tím směrem ohlíží příběhem dívky Charlotte, která roku 1982 zemře v pařátech vystupujícího robota přímo před netečnými rodiči a návštěvníky pizzerie. O dvě dekády později se její naštvaný duch vznáší nad opuštěnou hernou, posedne dotěrnou průzkumnici paranormálních jevů a s pomocí zmanipulované dívky Abby, o niž se pořád stará starší bratr Mike, osvobozuje uvězněnou animatroniku a vysílá ji mstít se na celém okolním světě.

Schéma robotického spiknutí se tedy přesouvá ze sériového vraha a zakladatele Freddyho franšízy Aftona na jednu z obětí, která v kritickou chvíli nenašla zastání u dospělých. Děti ostatně považují animatroniku ve zvířecích schránkách za mnohem živější a oduševnělejší než jejich distancovaní rodiče, takže dává smysl, že právě školáci jsou znovu jádrem záhady i klíčem k jejímu rozlousknutí. Zatímco v jedničce byl stěžejním hrdinou traumatizovaný dospělák Mike, jemuž v mládí unesli malého bratra a mindráky jej u Freddyho doběhly, dvojka víc používá jeho vrstevnici Vanessu. Dcera vraždícího Aftona osobně spojuje minulé a současné události a snaží se ochránit Abby, která šarmu oduševnělé robotiky podlehla u Freddyho i ve škole.

Stominutový snímek je do jisté chvíle ke konci druhého aktu relativně nezáživný a utopený ve zdlouhavém epilogu, který ustavuje zejména Vanessina traumata. Otec se jí párkrát zjeví na chodbě hlavně proto, aby se znovu využil obličej Matthewa Lillarda. Kultovní herec není součástí žánrové pocty sám a tvůrci na krátké cameo přemluvili také jeho kolegu z Vřískotu Skeeta Ulricha, čímž tak trochu šibalsky předjímali „velký hororový zvrat“ v závěru, kdy hlavní lidský záporák musí po vzoru slavné, čtvrtou stěnu bořící vyvražďovačky dostat překvapivou identitu.

Všechno se totiž musí odehrávat formou „legacy“ neboli odkazu, bez něhož by rodiny filmových padouchů dávno přišly o obživu. U Freddyho jsou odkazy vysloveně naživu a kromě lidských postav se promítají také do animatroniky, v níž se snoubí skoro existenční robotické paradoxy. Jen to vůbec nepůsobí vznešeně a sofistikovaně, nýbrž spíš parodicky. Neznalci při sledování těžko odvodí, o čem asi mohou úspěšné videohry být a co je hlavním principem, potažmo zábavním prvkem samotného hraní. Prolézání koridory s lapenými nešťastnými existencemi je tu součástí rutinního mezigeneračního dramatu, v němž se všichni chovají tak, aby zapadli do určité žánrové škatule. Nejvíc patrné je to u nepochopitelně zasedlého profesora robotiky v podání Waynea Knighta (Dennis Nedry z Jurského parku), jenž se po Abby vozí tak dlouho, až se jeden z robotů rozhodne přesvědčit, co má vlastně pan učitel v hlavě.

Tvůrci si naštěstí jalovost svého lidského příběhu uvědomují a mají k dispozici překroucený motiv Freddyho Kruegera, který po odehrání nudného dramatu nabírá komickou sílu guilty pleasure. Charlotte se nechce mstít ve snech, nýbrž zažehnout „robokalypsu“ a postupně trhat hlavy všem zlým dospělákům, kteří ji kdysi nechali na holičkách. Počítačovým heslem osvobození roboti vpochodují klidně i taxíkem do města mezi oslavující lidi v maskách a zahajují slasherovou rovinu, která se mohla vyrovnat i terminátořímu mashupu druhé M3GAN. Tvůrci se zlatého dolu hororové černé komedie bohužel zaleknou a příběh dohrají v mezích fušérské lidské psychologie a rodinných odkazů, což je promrhaná příležitost rozměrů metrové pizzy.

Film je přesto typickým moderním produktem Blumhouse, kde mají čich na dětské horory s virálními koncepty a také na nosné herecké obličeje, jejichž obsazení má nápadný popkulturní význam. Ten lze ovšem přisoudit úplně všem použitým prvkům a těžko si představit komerčnější prototyp žánru, který přitom v současnosti dokazuje, že obstojí jako autorské hřiště pro šikovné tvůrce s nezvykle foremnými bábovičkami. Tammi plácá dohromady vetché suroviny a horor spočívá zejména v dramatickém zesílení hudby a lekacích záběrech jako z druhořadých duchařin – od oné jisté chvíle tak opravdu zbyde jen nablblá komedie s příslibem toho, že příště už těžkopádní roboti tu apokalypsu konečně rozproudí. Dohromady s vážnými lidskými újmami jim to moc nejde.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.