Druhá M3GAN je nejujetější sequel dekády. Terminátoři ctí Stevena Seagala a horor se nekoná

První díl naplnil komerční požadavky studia Blumhouse jako přesně odlitá forma na bábovičky. Osiřelá dívka ve výchově tety Gemmy (Allison Williams) citově strádá, proto jí geniální opatrovnice vyrobí panenku se zabudovanou umělou inteligencí a jediným naprogramovaným úkolem – chránit malou Cady (Violet McGraw) stůj co stůj. Tento parametr ale nefunguje na lidském morálním principu a M3GAN se vzbouří nejprve proti venkovním hrozbám, následně i proti svým vývojářům.

Kdo pak ochrání chudáčka Cady? Napínavá sci-fi o překročení tří Asimovových zákonů robotiky formovala vcelku komorní rodinné drama, kde boj s nejvyspělejší humanoidní zbraní zbyl podobně jako ve Vetřelcích na malé holčičce a její ochránkyni přijímající mateřské pudy. Zodpovědnost vůči blízkým lidem (a lidstvu obecně) v opozici k vlastním technologickým inovacím rozvádí také dvojka, která se volně přechyluje ke druhému Terminátorovi a horor opouští na úkor špionážní sci-fi ve stylu Mission: Impossible.

Prozkoušený tým z jedničky, režisér Gerard Johnstone a scenáristka Akela Cooper, ihned vytyčují kosmopolitní měřítko představením nové vojenské chlouby Ameriky – robotky AMELIE (Ivanna Sachno), absolvující misi na Blízkém východě pod operačním dohledem Pentagonu. Duchovní nástupce M3GAN se vymkne kontrole a začíná likvidovat všechny, kteří měli s původním výtvorem něco společného. Gemma, Cady a nejbližší spolupracovníci unikají s pomocí zálohované M3GAN, která se tajně infiltrovala do hrdinčina života. Kající se robot tentokrát kope za lidstvo, dostává ještě odolnější, vyšší a výkonnější tělo a rozplétá plán AMELIE na vypuštění dekády střežené umělé inteligence, která by si s lidstvem poradila jako faraon s pracovní etikou otroků.

Vzpomínáte na časy, kdy Sarah Connor se synem vštěpovali pro změnu ochranářskému Arnoldovi hrubé základy morálky, podle níž prostě není v pohodě zabíjet nevinné lidi ani tehdy, když se dává všanc osud světa tváří v tvář umělé inteligenci Skynet? Steven Seagal tehdy v Pacifiku procvičoval ležérní lámání rukou a průmyslu dominovaly také otevřené parodie kanonických žánrových děl včetně Žhavých výstřelů. Nová M3GAN zčásti působí přesně jako hybrid tehdejší scenáristické extáze, kde Cady dochází na „neagresivní“ seagalovské aikido, všichni se modlí, aby je buddy parťačka M3GAN mezi řečí (a také zpíváním!) neprobodla, přímo se citují slavné filmy a hrana mezi parodií a seriózním komerčním produktem se rozpouští i některými castingovými volbami.

Těžko si v kinech představit ukázkovější případ „random movie“, který svou nahodilostí během často úmorných dvou hodin opakovaně svádí k otázce, zda si z nás tvůrci prostě nechtěli udělat dobrý den. Přepálenost všech složek včetně interakcí postav a jejich diferenciace dle žánrových archetypů i globální satiry přitom nejvíc napovídá, že sledujeme přiznaný brak z doby, kdy konspirační moudrost světa polykají sociální sítě. Nachází se zde postava technologického mogula v podání komediálního klasika Jemainea Clementa (Co děláme v temnotách), která si AI pouští nervovými vlákny do hlavy a třímá nad civilizací takovou moc, že ji tvůrci rovnou mohli pojmenovat Elon Musk (nebo aspoň Elon Tusk po vzoru mroží verze z Ricka a Mortyho). A samozřejmě je to hňup, jehož děsně rajcuje, když mu vyzývavě oblečená AMELIE vrazí pořádnou facku.

Futurismus obepíná svět filmu o něco nápadněji než naši realitu a jeho designéři bruslí na tenkém ledě mezi utopií a dystopií. Hororový scénář jedničky ústí do zákona, který dětem odepře elektronická zařízení, špionážní scénář dvojky ukazuje prstem na lidi a jejich přirozenost, která se různě otiskuje i do číselných datových schránek AI. Zatímco AMELII řídí tajný syndikát, kvůli němuž by se Ethan Hunt musel vrhat ze skal rovnou do větracích šachet, M3GAN reaguje na rodinné vazby a apelovanou morálku (respektive se podrobuje čipu, který jí brání pobíjet civilisty).

Terminátoří souboj dvou opozičních AI sil nastává až po zdlouhavé expozici plné vysvětlujících dialogů, během níž se ovšem úplně nedozvíme, proč ta M3GAN vlastně takhle přepnula a co jejího robotického ducha přesně motivuje. Film neuspořádaně skáče mezi různými tématy a stylem postaveným na detailech lidských tváří v interiérech maskuje skutečnost, že nízký rozpočet vůbec neodpovídá masivním rozměrům příběhu. Ten skutečně v mnohém imituje především sedmou Mission: Impossible a odvíjí se podél tří dílčích misí, v nichž se protagonisté stále aktivněji podílejí na střetu utopické a dystopické formy AI.

V takové partii se každá inovace rovná revoluci. Lidé nemohou zůstat lidmi, a chtějí-li přežít, musí vpustit AI do svého těla (pokud se tam AI nevpustí sama). Umělá inteligence, zde oproti Poslednímu zúčtování omezená na fyzické tělesné schránky, se zase potřebuje upgradovat do formy zhmotněného armageddonu – pokud jí lidé, vybavení odkazem Stevena Seagala, nestačí i v úzké hybridní spolupráci s poslušnou AI nakopat zadek. Poslední akt je šíleným akčňákem s hrozbou apokalypsy, který neustále stupňuje satirizovaný evoluční cyklus a soustavně nafukuje absurditu jednotlivých, pocitově nahodilých zvratů.

Druhá M3GAN nakonec vyznívá mnohem nekompaktněji, než jaká ve skutečnosti je. Udělat z malého sci-fi hororu s virálním konceptem to nejzmagořilejší pokračování v živé paměti s sebou ostatně nese mnoho percepčních těžkostí, s nimiž si Johnston moc neporadil. Snímek je nonstop upovídaný, a když už se rozhodne pro dynamiku, záhy nás z té polopatické zběsilé rytmizace rozbolí hlava. Únava už krátce po slibném začátku přebíjí zábavu, což v tomto případě svědčí o nezvládnutém, jakkoli sympaticky troufalém a bujarém zadání.

Podívejte se na žebříček nejlepších sci-fi podle databáze Kinoboxu.