Cizinci zase klepou na dveře domu, auta i márnice. Naháněná se zabijáky je poctivá a bezpředmětná

Hrdinka Maya prožila nejhorší noc v životě, při níž ve vražedném zapadákově přišla o snoubence a sama skončila v nemocnici s ošklivým bodným zraněním. Nad jejím lůžkem se nyní sklání vyšinutě vyhlížející šerif s tváří Richarda Brakea, jenž ji snad podezřívavě ubezpečuje, že zabijáky v maskách shánějící jakousi Tamaru dostihne. Opětovně doléhající paranoia je oprávněná, neboť v těchto končinách bez signálu jakoby všem šplouchalo na maják a Tamara je součástí lokálního tajemství, o němž se mlčí. Prvními návštěvníky zotavované měšťanky jsou navíc známí magoři se sekyrou, kudlou a kuší, kteří si evidentně rádi hrají na kočku a myš a uprchlou svědkyni plánují uštvat všemi dostupnými prostředky.

Lidé jsou v zásadě dobří, ale zlo je v nich hluboce zakořeněné a často se projevuje bez toho, aby na dotyčném pacholkovi někdo spáchal křivdu. Kdyby tomu tak nebylo, hororové filmy by mnohdy neměly o čem vyprávět – samozřejmě v případě, že vkročí na podobně vyšlapané teritorium jako Cizinci. Dřívější akční polobůh Renny Harlin (Smrtonosná past 2) ostatně do moderní trilogie převádí „home invasion“ kult Oni z roku 2008, v němž manželé na odlehlé chatě potřebovali vztahovou terapii a obdrželi ji od řezníků, kteří pocit sounáležitosti probouzí vskutku extrémními a frustrujícími metodami.

Harlin tento věcný příběh, který zdůrazňoval nahodilost i fatalitu zla, vyvěrajícího z neznámého prostředí a okupujícího i zdánlivě bezpečnou domácnost, v podstatě remakoval loňskou první kapitolou svých Cizinců. Maya v ní o vlásek unikla a nyní se už po pár minutách musí znovu dát na útěk v té vůbec nejesenciálnější zápletce slasherových filmů. Zabijáci v pytlovitých či panenkovských maskách jí nedopřejí svobodu zadarmo a dynamikou dění jsme skoro po celých 98 minut někde na úrovni slavné honičky z původního Texaského masakru, zakončené vpádem na nikoli pohostinnou benzinovou stanici.

Subjektivně jsme zcela napojeni na hrdinku, která od začátku zaujímá postavení final girl. Schovávačka v opuštěné noční nemocnici se překlene v lesní survival, jelikož potenciální pachatelé číhají snad všude a v rozlehlém hvozdu se navíc eliminují zásahy jiných postav, takže drtivě přímočarý snímek může nabýt alespoň celovečerních rozměrů. Padouši jsou opět neskutečně laxní a místy skoro nezúčastnění, což především v originálu Bryana Bertina mělo sofistikovanější dopad – napětí se tehdy šponovalo hlediskovými záběry ruční kamerou buď z perspektivy protagonistů, nebo na bázi lovec/oběť, a divák byl nucený rozebírat mizanscénu a nervózně pátrat po stalkerské siluetě.

Nynější Cizinci zjevně disponují teleportem a také telepatií, takže hrdinku vždy zastihnou přesně v okamžiku, kdy nemá daleko k záchraně. Popoběhnout jim ale většinou dělá problém (možná ve fušérských maskách nic nevidí, podobně jako raný Ku-klux-klan v Nespoutaném Djangovi) a zdá se, že Mayu vyloženě nechávají uniknout. Harlin se nás opět snaží frustrovat samotnou neproniknutelností labyrintu, v němž mladí lidé jako kdyby bojovali o život na každodenní bázi a prostě museli přijmout, že nikomu se nedá věřit.

Příběh se tím pádem ale v ničem neliší od prazákladních pilířů svého žánru a jeho triviálnost lze tolerovat hlavně proto, že je prostředním článkem trilogie. Tvůrci pomalu odtahují závoj halící zabijáky v enigmatickém stínu a je zde několik flashbacků s dětmi, které polopaticky vysvětlují kořeny letitého zla. Cizinci tím trochu připomínají moderní trilogii Halloween a vlastně není vyloučené, že ve třetí části se přizpůsobí její poetice, orientované víc na charakter titulní „oběti“ než na příběh temnotou prostoupeného regionu. Maya si ostatně prochází terorem, který po hodině už otupuje nejen publikum, ale možná i ji samotnou – a jestliže Harlin nějak rozvine její vyšinutý pohled, takřka prolamující čtvrtou stěnu, závěrečný třetí díl nakonec může být v něčem zajímavý.

Druhá kapitola má bohužel jako samostatné dílo ozvláštňujících motivů a situací málo. Rozhodně ale drží pozornost, i když za cenu občas velmi pokročilé „debilizace“ záporáků, a střídání lokalit evokující dílčí alternaci hororových subžánrů je nakonec uspokojivé. Fanoušky nakonec potěší zejména pasáž v lese, kdy Harlin zcela nečekaně vytáhne poctu australskému klenotu Razorback a předloží nám výtažek nejproslulejší scény Revenanta. Tahle postmoderna na více úrovních, která do opravdu neobjevného schématu zasazuje celkem vábivé klasy, nakonec dělá z filmu docela poctivou hororovou výplň. Takové archetypální a referenční zážitky vlastně pořád potřebujeme, pokud se jejich triviálním půvabem mají strhnout a motivovat ke zlepšení budoucí autoři náročnějších hororových kousků.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.