Když se člověk stane štvanou zvěří. Brutální filmy, které ukazují krutost lidí i společnosti

Nový Běžící muž v režii Edgara Wrighta (Jednotka příliš rychlého nasazení) naplňuje zvolenou škatulku, neboť hrdina v podání Glena Powella má v zádech tucty anonymních hrdlořezů a navrch televizní papaláše, kteří uspokojují společenskou poptávku po krvi v živém přenosu. Forma těchto „smrtelných her“ se přitom otírá také o další subžánr s varovným dystopickým základem, který tolik rozebírat nebudeme – přečíst si o něm a o jeho zástupcích můžete třeba v níže přiloženém článku.

Zajímat nás budou převážně ty thrillery, v nichž jde kladným postavám po krku lidský antagonista, přičemž rozhodujícím vypravěčským vzorcem se stává motiv útěku. Prostředníkem mezi étosem smrtelných her a „útěkářským“ filmem o štvané zvěři může být jiná adaptace Stephena Kinga z letošního podzimu, rovněž dystopický Dlouhý pochod. Stovka mladíků v alternativní poválečné realitě USA se dobrovolně účastní pochodové akce s armádou v zádech, na jejímž konci zůstane naživu stát pouze jeden z nich – kdo zpomalí pod určenou rychlost na víc jak tři upozornění, schytá kulku do hlavy.

Tento princip v zásadě řídí většinu níže vybraných titulů, které se dají označit za survival díla a v nichž se prchající lidé musí neustále ohlížet, zda jim někdo nešlape na paty. Nebudeme počítat vyvražďovací horory typu Texaského masakru motorovou pilou, který by svým konceptem tuto kategorizaci snesl. Některé hixploitation thrillery nicméně titulní útěkářský motiv naplňují dokonale, i hororový mustr úprku před sériovými vrahy tedy dostane menší prostor. Vynecháme naopak Uprchlíka, jehož hrdina není štvaný zápornými aktéry a sám iniciuje vyšetřování a stíhání.

Právoplatný a dnes už takřka neznámý předchůdce filmů z kategorie nelítostných honů na člověka. Tvůrce o rok mladšího King Konga Ernest B. Schoedsack zavádí diváka na temný ostrov, kde vládne šílený hrabě Zaroff. Ten se baví tím, že osazenstvo ztroskotaných lodí nejprve pohostí, načež ho vypouští do okolní džungle a pořádá na něj lov na život a na smrt. Muška zaostří také na profesionálního lovce Roberta Rainsforda, který by měl být Zaroffovi a jeho smečce psů rovnocenným protivníkem. Hodinový snímek rychle uteče, a byť se na něm zub času místy podepsal (hlavně v přestřeleném herectví záporáka a velkých časových výpustkách), jedná se stále o poměrně strhující dobrodružství v atraktivním prostředí (některé scenérie jsou s těmi z King Konga zcela totožné), které splňuje vše, co si divák pod názvem a tématem představí. Jde primárně o lov a pocit vzrušení související se vzdorem té nejnebezpečnější škodné – člověka.

Snímek z africké divočiny sleduje strastiplnou cestu místního průvodce na útěku před původními obyvateli savany. Ti nejprve pozabíjí celou výpravu, právě s výjimkou průvodce, jehož si váží, a proto mu skupinka lovců dává malý náskok, než za ním s oštěpy vyrazí. Zkušený muž je však odhodlaný vyváznout a své soky postupně likviduje. Režírující Cornel Wilde, rovněž představitel hlavní role, sází na znázornění fyzického vyčerpání a lidskou spojitost s tamní nezkrotnou přírodou, s níž se musí uprchlík potýkat stejně jako s čím dál rozzuřenějšími pronásledovateli. Tempo v závěrečné třetině trochu kolísá, ale vyprávění zase zapojuje sympatický humánní přesah a dojímá závěrečným gestem, které zdůrazňuje přirozený respekt a řád krutých, ale spravedlivých domorodých tradic.

Opomenout si nezaslouží ani první výrazný celovečerní počin Stevena Spielberga, vyrobený pro stanici ABC v době, kdy zázračný talent pracoval například na seriálu Columbo. Hlavní hrdina se na cestě americkou pustinou stává bezdůvodně terčem útoků ze strany řidiče kamionu, což ústí ve strhující a místy vyloženě hororovou dálniční naháněnou. Ačkoli je jasné, že za volantem agresivního vozu musí sedět člověk, nikdy ho nespatříme. Režisér nám vnucuje myšlenku, že pravým antagonistou je právě zlověstně vyhlížející náklaďák. Ten na hrdinu trpělivě čeká i na odpočívadlech a svými překvapivými a zákeřnými manévry budí dojem neodbytného monstra, které lační po lidských životech. Film zdobí pro Spielberga typicky důmyslná práce s kamerou, náklonnost k lidskému hrdinovi a silně gradovaný závěr, jenž zdůrazňuje neopakovatelný a živoucí charakter ocelového záporáka.

Předchůdce Texaského masakru je prvním známým titulem, jenž definoval žánr hixploitation (střet civilizovaných lidí s jižanskými burany), a řadí se dodnes k nejpůsobivějším survival thrillerům vůbec. Respektovaný režisér John Boorman diktuje filmu pomalé tempo s důrazem na vykreslení postav a v podstatě nenápadné znepokojování publika, které je na šokující dějový zvrat upozorňováno a očekává ho s čím dál větší nervozitou. Konflikt s odpornými horaly nepostrádá uvěřitelnost v chování postav a graduje v napínavém útěku, během něhož si hrdinové uvědomují, že mají-li přežít, musí se vzchopit a bránit se. Důkladná psychologie a herecké výkony Jona Voighta a Burta Reynoldse pak dělají z Vysvobození jeden z nejhodnotnějších žánrových snímků sedmdesátých let.

Jeden z nejzásadnějších filmů seznamu je zároveň jedním z nejméně známých. Francouzské drama ze sedmdesátých let je spíše psychologickým terorem a věrně naturalistickým vyobrazením morálního selhání, které má své nesmazatelné následky. Znásilněná městská žena (ve strhujícím podání Mimsy Farmer) musí utíkat před místními myslivci, kteří se postaví jeden za druhého a hodlají hrozivé události toho dne vymazat z paměti všech. Vyprávění je o to znepokojivější, že zápornými aktéry jsou tentokráte obyčejní lidé, v nichž bují také lidskost, a zoufalý útěk nevinné ženy dosahuje pocitů bezvýchodnosti a autenticity, jaký tento druh příběhů ve světě filmu nepamatuje.

Válečný příspěvek je poplatný době vzniku, kdy doznívala tradice zejména druhoválečných velkofilmů s hvězdným mezinárodním obsazením. Britští Štvanci svádí domácí (James Mason, Christopher Lee, Malcolm McDowell), americké (Anthony Quinn) či francouzské (Michael Lonsdale) osobnosti do pyrenejských hor, přes které zachmuřený pastevec převádí nacisty stíhaného „nepřítele státu“ a jeho rodinu. Survival linie se neodehrává výlučně v divočině, hrdinové nicméně unikají z dosahu fanatického gestapáka, který je v podání přeborníka ve vyšinutosti McDowella skvělým žánrovým padouchem. Filmu přitom neschází výpravnost a akční scény, velezkušený režisér J. Lee Thompson (Děla z Navarone) nezapře své kořeny a troufne si i na několik psychopatických hororových momentů z ranku svého Mysu hrůzy.

John Rambo, jeden ze dvou slavných hrdinů s filmovým obličejem Sylvestera Stalloneho, si z vietnamské války přivezl trauma, odtažitost a povahu málomluvného zálesáka, za něhož hovoří právě ohromující dovednosti v oblasti technik přežití. Na nepochopeného muže si vyšlápne provinční šerif, jenž za ním vyšle zoufale nepřipravené policejní jednotky. Rozzuřený veterán v lesním exilu vládne a příval nebožtíků musí přijet zmírnit Rambův vietnamský velitel v podání Richarda Crenny, který vyhrocenou situaci obohatí o zdrcující chlapské emoce. Adaptace knihy Davida Morrella se od předlohy odchýlila, ale vznikla žánrová klasika, která má dodnes čtyři pokračování a brzy dostane prequel s novou hereckou tváří. Žádný díl už ale nepřijal schéma „štvané zvěře“ tak dominantně jako jednička.

Osmdesátá léta byla líhní drsných akčních hrdinů, kteří neměli problém s kamufláží a desítky ozbrojených nepřátel si mazali na chleba při snídani v nehostinné džungli. Rambův efekt se nezištně teleportoval i do těch nejkalnějších žánrových vod, v nichž s rozverností šestiletého kluka, jenž si užívá masakrování svých plastických vojáčků, kormidloval především legendární céčkař David A. Prior. Hrdina Michael Danton v podání Teda Priora má v kultovní Smrtelné kořisti vypracované břišáky, na sobě jen trenky z výprodeje Pala Habery a k jídlu mu stačí trochu nasliněná žížala, a přece svede různorodou likvidaci minimálně 30 nepřátelských vojáků, kteří loví vybrané civilisty jen pro zábavu. Entuziasmus týpků s kamerou, kteří svedou ještě pár levných praktických efektů, tu nezná mezí. Záporáci se předhání v drsnosti a jde jen o to, jak Ted Prior umlátí nejdrsnějšího záporáka k smrti jeho vlastní useknutou rukou. Tahle štvaná zvěř měla pekelně ostré drápky.

Dost možná nejznámější zástupce filmového honu na člověka patří dodnes k těm nejlepším titulům, které hvězdný béčkař Jean-Claude Van Damme natočil. Pod taktovkou asijského mága akčních spektáklů Johna Woo vznikl sice typicky naivní, ale poměrně napínavý a formálně funkční zářez do hercova rejstříku, který dokáže z lákavého námětu (boháči si platí svůj vlastní lov uneseného člověka) vytěžit uspokojivou porci zábavy (je to Van Damme, žádnou hlubokou psychologii a bolestivou fyzickou náturu scén nečekejte). Co ale filmu dodává ten správný náboj a temnou náplň, jsou skvělí záporáci v podání Arnolda Voslooa a především Lance Henriksena, kteří by utáhli i mnohem horší film.

V béčkových vodách se principu lidské lovené zvěře v devadesátkách dařilo, přičemž nizozemský ostrostřelec Rutger Hauer u toho byl vícekrát. Zatímco v únikové sci-fi Obojek byl hrdinou, v tradičněji pojaté Hře o přežití se postavil na morálně nežádoucí příčku „potravního řetězce.“ Kdyby solidně natočený akční thriller z krásné divočiny vznikl dnes, mnozí by asi psali o satiře gerontokratické smetánky supermacistů. Parta movitých bělochů si totiž platí hon na afroamerického bezdomovce, jehož naláká pod falešným příslibem zaměstnání. Odepsaný uprchlík má ale proklatě pevné vazby na svou morální integritu a v téhle poctivé žánrové „zábavě“ s výborně obsazenými padouchy (Charles S. Dutton, Gary Busey i oscarový Salieri F. Murray Abraham) ponouká i celkem nestárnoucí sdělení. Že je to vážně béčko jak vyšité, to už ke konceptu pasuje.

Jedno esenciální propojení smrtelných her a thrilleru o štvaných hrdinech vyčnívá tolik, že ho nelze přehlížet. V kultovním filmu režiséra Kinjiho Fukasaky se společnost hroutí, mládež nechce chodit do školy a jedna školní třída je za trest vybrána do každoročního experimentu s názvem Battle Royale, během něhož jsou dospívající studenti podrobeni hře na život a na smrt, z níž může vzejít jen jediný vítěz. Jedná se o originální oživení konceptu, v němž každý nahání každého, a hlava se nám zatočí ve víru extravagantní stylizace a krvavého násilí, kde pod samoúčelným povrchem kypí náročné existenciální úvahy o ztrátě lidství či kritika bezcitného vládnoucího systému. Význačnost filmu by potvrdil i Quentin Tarantino, který ho roku 2009 zařadil na svůj list výjimečných novodobých děl.

Francouzsko-rumunský příspěvek do oblíbeného schématu je typem filmu, který dlouho klame tělem. Manželský pár žije spokojeně v honosné vile uprostřed rozlehlých lesů, ale místo houbaření a krmení srnek podstupuje zápas na život a na smrt s neviditelným nepřítelem, který se zdá být všudypřítomný a čím dál agresivnější. Zručně natočený a výborně gradovaný snímek je zdařilým propojením duchařského konceptu, kdy se hrdinové ukrývají ve stísněných a tmavých prostorech uzavřeného domu, a naturalistického survival dobrodružství, kde nadpřirozeno pomalu a jistě vyklízí své pozice. Závěr píše skutečně strhující a mrazivou tečku.

Co dělat s nenapravitelnými asociálními pacholky? V britském násilném béčku je situují na nehostinný ostrov, kde navíc na start lovecké sezóny vyčkává psychopatický zabiják se smečkou vyhladovělých psů, jenž rád klade smrtící pastičky. Pustina nenabízí kvalitní dějový kontext, ale logiku jejího světa netřeba rozpitvávat. Stačí, že se hororoví fanoušci zabaví u sledování bolestného výletu skupiny nemorálních a zdaleka ne kladných postav, jež nicméně musí spolupracovat proti ještě zákeřnějšímu hajzlovi. A vůbec nejde dopředu odhadnout, kdo má ve scénáři vepsanou dřívější smrt a jak trýznivě umíráčky zazvoní. Britové do toho jdou syrověji a surověji než v Hollywoodu, přičemž intenzitou srší i dobře vybraní herci včetně věčného žánrového smolaře Seana Pertweeho (Horizont události, Psí vojáci).

Vcelku neznámý španělský thriller patří k tomu nejlepšímu na dané téma. Jeho hlavní hrdina zabloudí v sychravé divočině, kde musí utíkat před svištícími kulkami a spolupracovat s tajuplnou ženou, která ho předtím na benzínce rychle obšťastnila a okradla. Film ve své přímočarosti není kdovíjak originální, ale v krátké stopáži se mu daří udržovat napětí a trumfuje zásluhou své enigmatičnosti a neuchopitelnosti – dlouhou dobu vůbec netušíme, kdo a proč se zmatené protagonisty vlastně snaží zabít. Funguje i zpočátku nedůvěřivý vztah dvou pronásledovaných, a když dojde ke klíčovému odhalení, vyprávění neztrácí tempo a explicitní významy. Fyzické vyčerpání zajištěno.

Britové po přelomu tisíciletí podobně jako Francouzi celý svět přesvědčovali, že temné a násilné filmy zvládají lépe než američtí kolegové. Uměli do nich ostatně zakódovat, často velmi otevřeně, například delikventské manýry své vzbouřené mládeže. Tehdy debutující režisér James Watkins povolal dva výborné herce na výlet k jezeru, který se pro milenecký pár rychle změní v noční můru. Do rolí trýznitelů se převlékli dospívající spratkové, jejichž počínání vyvolává husí kůži a dostává kladné hrdiny do série velmi napínavých a režijně dobře zvládnutých situací. Smrtelná smyčka se postupně utahuje, nepříjemných zranění přibývá a vše ústí do finále, které nahromaděnou depresi a zoufalost ještě prohlubuje. Intenzivní i po letech.

V druhé části australské antropologické a také chirurgické série režisér Greg McLean (Krokodýl: Návrat do krvavé laguny) stvořil našlapaný a celkem nepředvídatelný koncept střetu s velmi nevlídným buranem, jehož jedinou zálibou je dělat výlety nadšených turistů jejich posledními. Dočkáme se tentokrát šťavnatého gore, hrůzného doupěte masového vraha a docela strhující naháněné v australské poušti, kde by i nejjedovatější člen tamní fauny znervózněl při pohledu na zuřivě se přibližující kamion s rozšklebeným magorem za volantem. Jedná se sice převážně o černočernou zábavu, které dominuje maniakální John Jarratt v řeznické roli, ale svou zvrhlou působivost si film díky kvalitní režii a nápaditému scénáři udrží až do samého konce.

Jeden by dávno řekl, že když obsadíte do hlavních rolí vytěžovanou trojici nevinná oběť – nekonečný les – chladnokrevný lovec, nemůžete z filmu vykřesat už nic ani zdánlivě originálního, a už vůbec ne kvalitního. Pravidlo svou výjimkou potvrdil John Hyams, jenž díky thrilleru Alone rázem natočil lepší film než jeho relativně slavný otec Peter (2010: Druhá vesmírná odysea) za nejméně tři dekády. Temný příběh o ovdovělé ženě, kterou v depresivní severské divočině tyranizuje a nahání slizký psychopat, je rozdělen do čtyř navazujících kapitol. Zvraty jsou během přímočarých 100 minut pečlivě rozvrstvené a každá kapitola funguje sama o sobě svou kompoziční výstavbou a gradací, jejíž odhalení příběh vždy posouvá o kus dál. Hrdince opravdu fandíte a maniaka s vzezřením programátorského joudy proklínáte, takže Alone je už z pocitového hlediska výborným příspěvkem do subžánru.

Především na Živý terč a na alegorie konzumního kapitalismu se ohlédla sympatická žánrová hříčka s Betty Gilpin a Hilary Swank, u níž se těžko určuje, jak moc velkým vtipem hodlá být. Lov startuje přímo nekontextovanou situací procitnuvších obětí, jež někdo zabíjí, a v neotřelém stylu pátrá po svém konečném protagonistovi. Hrdinka se samozřejmě dostává na kobylku neetické zábavě pro boháče a postupně slábne nepředvídatelnost na úkor drsnější, ale stále nadnesené satiry, která kope všemi směry. Hůře se tak ale něco výstižně strefuje a zůstane alespoň dostatek hravosti, s níž se už profláklý koncept trochu ozvláštňuje.

Zdroj: Kinobox