Emotivní i odporné Vrať mi ji hororem roku nebude. Koncept a provedení ale vyčnívají

V Mluv se mnou se parta teenagerů „sjížděla“ intenzivním tripem kamsi za řeku Styx, balzamovaná a evidentně prokletá ruka jim sloužila jako transportér do dimenze plné umrlců a simulovala jim nárazový drogový rauš. Skvěle hodnocený horor s rozpočtem pod pět milionů dolarů vydělal dvaadevadesát milionů a u A24 si objednali dvojku. Talentovaní tvůrci ale předtím stačili zkompletovat Vrať mi ji, kde se věnují ještě syrovějším projevům lidské destrukce – neředěnému zármutku matky, která přišla o dítě a jejíž stav hraničí s čirým šílenstvím.

Tou matkou je výstřední Laura (Sally Hawkins), která pod svá křídla na osamělé usedlosti obehnané bílým kruhem bere osiřelé nevlastní sourozence Piper (Sora Wong) a Andyho (Billy Barratt). Všechny spojuje smutek ze ztráty někoho blízkého – Laura ztratila utonulou dceru a Piper s Andym v koupelně našli otce bez známek života v sekvenci, která pocitově připomene úvod depresivního Slunovratu. Mladší a takřka nevidomá Piper rozeznává jen obrysy a spoléhá na opatrovnictví brzy osmnáctiletého bratra, s nímž má u dočasné pěstounky vydržet jen pár měsíců. Truchlící Laura, v jejímž domě žije ještě němý a podivínský adoptovaný chlapec Oliver (Jonah Wren Phillips), má ale s dívkou docela jiné plány.

Přijít o potomka musí být nejhorší zkušenost a nejnáročnější životní zkouška, kterou matky prochází mnohem déle a intenzivněji než muži. Mateřské vazby mohou být až děsivé, s čímž Philippou tematicky účelně zachází. „Někteří lidé věří, že duch v těle zůstane i několik měsíců po smrti,“ prohlašuje Laura, která za zamčenými dveřmi na videokazetě sleduje znepokojivé rituály vzkříšení. Roztěkaná, i když chladně plánující žena se ani nesnaží svou vnitřní bolest a postranní úmysly skrývat. Sourozenci jsou jí vydaní napospas a všemi smysly vybavený Andy musí hledat skulinky k útěku, zatímco kolem obchází stále znetvořenější, děsivější i politováníhodnější Oliver.

Jelikož se Laura chystá obcovat se silami zla a hýčkaná Piper nevidí varovné signály, Andy se staví do pozice spásného hrdiny. Filmaři ho vybavili pádnou rodinnou motivací a navíc ho namočili do situace, která z něj účinně dělá objekt sympatií, kdežto z Laury iracionální hororovou mrchu. Náhradní matka si očividně připravuje veškerou půdu pro Andyho zdiskreditování před Piper i před sociální službou. Před očima až nepříjemně informovaných diváků ho pro změnu ponižuje, probouzí v něm zoufalství a současně z vypravěčského hlediska kamufluje konkrétní záměry s Piper i poslání duševně vybagrovaného Olivera.

Philippou tak obratně zachází s motivem nenávisti, která je tu žánrově distribuovaná a rozumově nepodchytitelná. Probouzí ji Laura, která je díky tomu v očích publika jednoznačným zloduchem a hrozbou, a to i pro Andyho, jenž má s nejzápornější emocí navíc osobní rodinné zkušenosti, o nichž ale sociálka nic neví a jakékoli nové nenávistné projevy pokládá za další náctiletou rebelii. V čem spočívá hlavní kamufláž? Nepřekvapivě v tom, že Vrať mi ji je ve skutečnosti morbidním a žánrově vystavěným příběhem o síle lásky – zejména mateřské a sourozenecké, které do sebe v průběhu jiskřivě narážejí.

Soupeřící perspektivy Andyho a Laury se postupně srovnávají a publikum dostává úplný obrázek dost brzy na to, aby mohlo kladné straně fandit během třeskuté finální konfrontace. Philippou k tomuto srovnání využívají tak trochu oslí můstek v podobě jediné venkovní postavy, v jejíž linii poznáváme hlavně dvě vypravěčské inspirace – jednak Hallorenna v Osvícení, jednak učitelku v nedávné povedené Pavučině. Režiséři by rádi atakovali sofistikovanost Kubrickova labyrintu, v němž matka se synem čelí tyranii svého mužského opatrovníka v hotelu sužovaném staletým dějinným zármutkem. V závěru se ale blíží spíš druhému zmíněnému hororu, v němž malý chlapec žil pod přísnou taktovkou podezřelých rodičů a zjišťoval krutou pravdu o chybějícím rezidentovi domu.

Zásah „třetí“ osoby působí v téhle komunikační metrice jako klišé, které má zamotat napínavé rozhodování o osudu Piper a také usadit nevyřízené záležitosti na širší ploše fikčního světa. Tam ale film zkrátka logicky nepřesvědčuje a zůstává nejdůmyslnější v hororové partii mezi Laurou a dětmi, které si k sobě opět musí najít poztrácenou důvěru. Sourozenecká i mateřská linie se uzavírají zvlášť a naštěstí opět stylem, který divákům nejde pohodlně naproti. Ve správnou chvíli naopak umí šokovat, z čehož se stává specialita lehce úchylných režisérů – při jedné scéně uprostřed filmu si možná zakryjete oči a její intenzita, navýšená kladením dějotvorných otázek, vám napne zvědavost po zbytek projekce.

Finále pro změnu uzemní nikoli tím, co se stane, ale jak to zamává s dosavadním pohledem na zápletku a na postavy. Neustále opakované kruhové symboly uzavřenosti života, do něhož prostě nelze koncentrovat další lidskou duši na základě násilí a nenávisti, tuhle koncepčně promyšlenou produkci přece jenom trochu převyšují. Philippou se ale podruhé za sebou důmyslně a velmi atmosféricky vyjádřili k nevyhnutelné smrti, jejíž záhadnost vůbec nemusí vězet v její konečnosti. To spíš v emocích těch, kteří s ní v mysli bez přestání paktují.