Fénické spiknutí je typickým filmem Wese Andersona. Zvládne pobavit, ale i unavit

Tím jsou jako obvykle příbuzenské a obecně mezilidské vztahy, tentokrát v okolí bohatého průmyslníka a obchodníka se zbraněmi Zsa-zsa Kordy (Benicio Del Toro). Ten se zrovna chystá dokončit letitý projekt, nicméně jej poznáváme ve chvíli, kdy unikl již šestému atentátu. Tvrdý podnikatel si uvědomí, že smrti nemůže unikat věčně, a tak povolá svou odcizenou dceru Liesl (Mia Threapleton), aby z ní udělal univerzální dědičku svého majetku. Liesl, toho času novicka, nemá zájem o sblížení s otcem, nicméně je to pro ni konečně příležitost, jak se dozvědět pravdu o smrti své matky. Když náhlá sabotáž přinutí obě figury vydat se osobně po investorech, přidává se k týmu také bezelstný lektor biologe Björn (Michael Cera). Tím začíná bizarní cesta kolem světa, během níž se vyvíjejí a utužují rodinné vztahy.

Snímek je mimo jiné o odhalování skutečných emocí a úmyslů, což slouží jak rodinnému dramatu, tak dalším žánrovým prvkům, konkrétněji korporátního a špionážního thrilleru. Ukrývání skutečných myšlenek a úmyslů i emoční odtažitost jsou vyjádřeny specifickým vedením herců. Jsou to stoické, často netečné figury, které drží určitou pózu, i když podléhají emocím. Korda drží fazónu rozvážného podnikatele, Björn se projevuje coby nesmělý entomolog a Mia pronáší své repliky monotónním hlasem, aniž by měnila výraz. Přitom všichni zvládají projevovat emoce přes striktně nacvičené charakteristiky.

Určitý stoicismus se promítá i do aranžování mizanscény. Postavy bývají často rozestavěny po celém záběru, někdy skryty za jeho rámem, aby na ně kamera musela přerámovat, a záběry často vytvářejí spíše statické obrazy nebo divadelní scény. Tomu druhému by odpovídalo stylizované prostředí, vystavěné z kulis, jež ani neskrývají svou „umělost” a které se vyznačují křiklavými barvami. Většina humoru plyne z absurdních situací a dialogů, nicméně i inscenování záběru a pohyb kamery jsou často součástí vtipu, stejně jako styl vyprávění.

To je řízeno parametrickými prvky neboli určitým stylem, který mimo jiné staví rytmus vyprávění na opakování určitých motivů, situací či záběrů. Jak by se dalo čekat, opakující či navracející se motivy určuje cesta hrdinů od investora k investorovi. Pokaždé se opakuje určitý vtipný úkon či replika, ať už jde o Kordovo ujištění, že postavy jsou v letadle v bezpečí, což je často pustá lež, nebo nabízení ručních granátů coby darů. Při každé návštěvě, oddělené těmito úkony, o sobě postavy trochu víc prozradí a trochu se změní. Jinými slovy se cestou vyvíjejí, byť jsou nuceny zůstat ve stoických pózách a opakovat určitou rutinu spjatou s jejich chováním. Každá z návštěv představuje epizodu, která mapuje proměnu postav. Chvíle, kdy projevují emoce nebo se vyvíjejí, jsou zároveň momenty, kdy prolamují rutinu.

Díky tomu film ukazuje emoční dospívání jako překračování vlastního stínu nebo vybočování ze zaběhnutých kolejí. Přitom Anderson využívá svůj obvyklý cynický humor vytěžující určité společenské stereotypy. Korda provádí podvody a hovoří o vykořisťování s nenucenou nonšalantností, Lieszl zachovává značnou striktnost a Björn je doplňuje svou nevinností. Všichni tři herci si s rolemi poradili výborně. Ne každý suchý vtip ale padne na úrodnou půdu, což můžeme přičíst faktu, že skoro nic jiného než vtipné hlášky ve filmu neslyšíme.

I tak je ale Fénické spiknutí slušným rodinným dramatem, které nepotřebuje lákat na humor sám o sobě, když si pomáhá zajímavě natočeným snímkem s pečlivě zkonstruovanou mizanscénou a specifickou prací se svými figurami. Andersonovy hrátky se stylem už nicméně ke konci začnou být trochu únavné. Humorné situace totiž během příběhu negradují, nesou se ve stále stejné rovině, a to v posledním aktu začíná trochu nudit. Zároveň s posledním aktem trochu klesne tempo vyprávění. Film i tak ale zanechá převážně pozitivní dojem.

Podívejte se také na nejlepší komedie podle Kinoboxu.