Prezidentovi nemůžete věřit. Moloch ukazuje, že i u nás může vzniknout svižný thriller

V Česku se blíží prezidentské volby a kandidátem na hlavu státu je dosavadní prezident Toman. Ten má mnoho podporovatelů, ale zároveň budí kontroverze kvůli svým proruským výrokům a faktu, že jeden z jeho blízkých spolupracovníků je namočen v ostře sledované kauze týkající se ruských agentů na naší půdě. Pravdu o prezidentovi by rád odhalil investigativní novinář Martin Braun, jenž na Tomana vyšťoural kompromitující materiály a chce je zveřejnit při televizní debatě. Jenže právě v ten okamžik se prezident ČR stane terčem atentátu, který sice přežije, ale začíná tím řada nečekaných událostí. Do nich se kromě Brauna zaplétá také online vyšetřovatelka Julia. Oba se snaží zjistit pravdu o zapojení ruských agentů do českých aktivit i Tomanovy minulosti. Sám prezident mezitím rozbíhá vysokou politickou hru.

Stejně jako v případě zmiňovaného Mamonu, i tentokrát za projektem stojí scenárista Štefan Titka a producent Vratislav Šlajer, kteří za poslední dekádu se svým týmem vyprodukovali hity jako Záhadné případy, Doktor Martin či Dáma a král a i tentokrát ukazují, že zvolenému žánru rozumí a mají ho poctivě nakoukaný. Tvůrci si berou to nejlepší z moderních i klasických žánrovek a rozehrávají spletitou hru plnou tajných služeb, vraždících ruských agentů a politických her. A nutno říct, že to na ploše tří zhruba hodinových dílů solidně odsýpá a příznivci žánru by rozhodně neměli být zklamáni. I když bez menších zaškobrtnutí se jejich ambiciózní pokus bohužel také neobešel.

První epizoda sice trpí až příliš dlouhou expozicí, jakmile však dojde k očekávanému atentátu, začne režie Lukáše Hanuláka konečně šlapat na plyn a rozestavovat postavičky po šachovnici zatraceně efektně. Scénář šikovně pracuje s rozplétáním jednotlivých tajemství a otázek, kdy nám postupně ukazuje nejrůznější indicie či náznaky a správně tím stupňuje napětí a očekávání z následných odpovědí. Zejména druhá epizoda, i když značně navýší počet postav a zapojených stran či organizací, v tomto ohledu skvěle pracuje s poskytováním vodítek i motivacemi postav. Hanulák to pak vše podporuje svižnou režií, moderní audiovizuální stránkou, výtečným střihem a také správně tepající hudbou, která přidává scénám na tempu a často hezky graduje napětí.

Ani po herecké stránce není moc nač si stěžovat. Jan Révai a Eliza Rycembel tvoří sympatické a sehrané duo, i když jejich vztah se nedaří scénáři dostatečně prokreslit. Polské herečce se tak musí vzdát také pochvala za její boj s češtinou. Nejvíce pozornosti zde ovšem dle očekávání budí Miroslav Donutil v roli prezidenta, zdaleka nejlepší a nejvděčnější roli. Jeho hlava státu je sice částečně inspirovaná Milošem Zemanem, jinak se z ní díky Donutilovi i scénáři stává těžce čitelná a nepředvídatelná figura, od níž postavy ani divák neví, na jakou stranu se postaví a co od ní čekat. V podání správně státnického a neselhávajícího Donutila je radost na jeho scény koukat. Také zbytek obsazení plný známých tváří je přesně obsazen a nenajdete zde slabý článek.

I přesto se však tato sympatická žánrovka neobešla bez chyb, které se skrývají zejména v méně výrazném finále. To, co úvodní epizody dokázaly svižně a zábavně rozehrát, společně se všemi hrozbami a podzáplektami, nedokáže závěr propojit do správně úderného či mrazivého konce. Hlavní otázky jsou sice zodpovězeny, přesto se scénář zbytečně rozmělňuje pod nánosem nových motivů, což se v tomto případě týká zejména výletu na Ukrajinu. Ukazování tamní situace sice dává z hlediska motivu a vyznění seriálu smysl, tempo a děj ovšem spíše zbytečně přibrzďují a zabírá se stopáž zajímavějšímu dění.

Postav je tu pak chvílemi také až příliš, což má za následek, že tu příliš nedokáží vyznít vztahy mezi charaktery či jejich osobní linky. Důvěra mezi Braunem a Julii vznikne až příliš automaticky, zároveň jsem čekal, že se bude ještě více pracovat s psychickými úzkostmi ústřední hrdinky. Emočně do prázdna vyšumí také Braunova linie s otcem, která zůstane prakticky nevyužita, stejně jako řada slibných, ale nedohraných postaviček.

Tvůrci si tak možná nakonec ukousli až příliš velké sousto, které nedokázali dohrát do památnějšího konce. I přesto Moloch zůstává poměrně příjemným překvapením, jemuž nechybí povedené režijní řemeslo, svižné tempo a žánrovou škatulku hezky vyplňující scénář, který na můj vkus ale možná až příliš spoléhá na tuzemské reálné kauzy a osobnosti. I když má tedy výsledek do dokonalosti daleko a dalo se tu pár věcí dotáhnout, měli bychom být rádi, že u nás podobné žánrovky vznikají. A že se v tomto případě mezi politickými thrillery či dalšími seriály v tuzemském rybníčku opravdu neztratí.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých seriálů podle databáze Kinoboxu.