Klonování Afroameričanů jako nástroj bělošské kontroly. Stylové retro vládne Netflixu

A nelze se jim divit. Nápadité dílo Oni naklonovali Tyrona se totiž hrdě řadí mezi podvratně satirické a na první pohled trochu nenápadné snímky jako Barbar (2022) či Pearl (2022), které můžeme nacházet na online platformách. Právě ty vyprávějí o palčivých tématech současné americké společnosti leckdy podnětněji a odvážněji než mnohem ambicióznější projekty s řádově vyššími rozpočty.

Příběh se odehrává v přiznaně fiktivní čtvrti Glen, jež by se mohla nacházet v podstatě v každém větším městě Spojených států. Z beznadějné chudoby afroamerického obyvatelstva se lze vymanit jen větší či menší kriminalitou, což zosobňuje i ústřední trio postav. Drogový dealer Fontaine (John Boyega), stárnoucí pasák Slick Charles (Jamie Foxx) i prostitutka Yo-Yo (Teyonah Parris) se protloukají světem, jak to jen jde – a ne že by to šlo úplně snadno.

Úvodní čtvrthodina představující vztahy mezi figurami končí poměrně překvapivě, když Fontaine zastřelí dvojici konkurenčních dealerů. Muž se však následující den probudí ve své posteli a nebýt Slick Charlese jako svědka, nejspíš by celou tragickou událost považoval jen za nepříjemný sen. Takhle se však trojice sledující značně odlišné cíle rozhodne pátrat, co se přesně stalo.

Polovinu dvouhodinového snímku udržuje diváckou pozornost zvláštní svět a řada bizarních, zpočátku nevysvětlitelných zvláštností. Postupně začne vycházet najevo rozsah konspirace, jejíž detaily je lepší blíže neprozrazovat. Vtahující atmosféru, umocněnou hřejivou barevnou paletou, lehce zrnitým obrazem a sedmdesátkovou patinou ve stylu blaxploitation filmů, bohužel rozmělní zbytečně vysvětlující monolog záporáka s návodným jménem Nixon a s tváří Kiefera Sutherlanda. Od té chvíle je vcelku jasné, kam se bude vyprávění ubírat a poněkud uspěchaná druhá polovina vrství logické chyby a akční momenty až k otravně sestříhanému finále upomínajícímu třeba na Matrix Reloaded (2003).

Scénář Juela Taylora a Tonyho Rettenmaiera se poněkud příznačně dostal v roce 2019 na černou listinu nejlepších nerealizovaných scénářů Hollywoodu a právě díky této publicitě se projekt dal do pohybu. Režie se ujal sám Taylor, dosud pouze scenárista stojící za solidním textem ke druhému Creedovi či mnohem méně solidnímu pokračování basketbalového animáku Space Jam.

Jeho režijní nezkušenost je na řadě míst snímku patrná, přesto se může spolehnout na dva velmi silné taháky, díky nimž dílo stojí za pozornost. Jednak se mu podařilo zlanařit velmi zdařilé herecké trio v podobě Boyegy, Foxxe a Parris. Všichni tři si účast na tomto hravém projektu zřetelně užívali a jejich energie je bezesporu nakažlivá.

Snad ještě zábavnějším prvkem, který tento film odlišuje od většiny (nejen) netflixovské produkce, je bezešvé splynutí mnoha inspiračních zdrojů, což se projevuje velmi živým a dynamickým fikčním světem. Není jasné, kdy se děj odehrává, a retrofuturistická kombinace aut ze 70. let, véčkových mobilních telefonů a debat o blockchainu orientaci v čase rozhodně neusnadňuje. Stejně tak i spousta filmových či obecně popkulturních odkazů provokuje divácké přemítání nad časoprostorovým zasazením.

Vedle přiznané inspirace v Mechanickém pomeranči (1971), Oni žijí! (1988) či Na Hromnice o den více (1993) se nabízejí i dílčí paralely k Total Recall (1990), Spiderhead (2022), Queen & Slim (2019) či řadě epizod Černého zrcadla. Hojné připomínání blaxploitation estetiky umocňuje i velmi zdařilý soundtrack ve stylu funku a R&B.

Inspiračními zdroji a odkazy se tedy rozhodně nešetřilo, stejně tak je patrná i precizní práce s afroamerickými stereotypy – od obliby smažených kuřat a péče o zevnějšek přes kostelní gospely až po častou nepřítomnost rodičů a výchovných vzorů. O to víc proto zamrzí, že jsou všechny tyto důsledné rešerše a sociologické postřehy využité v příběhu, kde hlavní roli hraje náhoda.

Je pochopitelné, že tyto nedostatky nejsou pro velkou část zámořského publika klíčové a divácká i kritická obec si všímá spíše odvahy autorů projektu či důležitosti prezentovaných myšlenek nejen pro afroamerickou komunitu. Běžný středoevropský divák či divačka samozřejmě takto zainteresovaní nebudou, i tak však dvě hodiny ve společnosti klonování, konspirací a absurdity skýtají uspokojivou podívanou.

Pro inspiraci na další zajímavé filmy se podívejte na žebříček nejlepších filmů na Netflixu.