Kdo upálil mladou dívku? Drama Noc 12. mapuje policejní práci i přetrvávající sexismus

Předávání francouzských cen César za rok 2022 mělo letos v lednu jednoznačného vítěze. Stalo se jím procedurální drama Noc 12., které získalo šest sošek včetně té pro nejlepší film. Další čtyři nominace neproměnilo, to však režiséra a spoluscenáristu Dominika Molla (mimochodem oceněného i v obou těchto kategoriích) mrzet příliš nemuselo. Ještě před tímhle úspěchem snímek koupil tuzemský distributor Pilot Film, a přestože se zjevně jedná o titul, který na divácké rekordy útočit nebude, pozornost si rozhodně zaslouží.

Noc 12. je trochu jiným snímkem, než jaké k nám z Francie obvykle přicházejí. Má daleko do stylizovaných artovek jako Titan či Pacifiction a snad ještě dál k pitvořivým komediím z dílny Philippa Lacheaua a Tareka Boudaliho (Alibi na klíč, Vezmeš si mě, kámo?, Léto All Exclusive). Připomíná spíše realistickou tvorbu Ladje Lyho v čele s Bídníky z roku 2019 a tematicky i loňskou Athenou. Moll společně se scenáristou Gillesem Marchandem vycházel z knižní předlohy Pauline Guény 18.3 – une année à la PJ (přeložitelné jako 18.3 – Rok na kriminálce), důsledně popisující praktiky ve francouzských policejních sborech. Vybral si jeden zapeklitý případ děsivé vraždy, na němž ukázal nejen pečlivost a úskalí samotné policejní práce, ale i institucionální podhoubí, v němž vyšetřovatelé musejí fungovat.

V úvodu se setkáváme s mladým policistou Yohanem (Bastien Bouillon), který se po odchodu zkušeného nadřízeného do důchodu ocitá v čele grenobelského oddělení vražd. Tutéž noc, tedy 12. října 2016, je chladnokrevně upálena mladá žena, která se sama vracela domů z večírku. Teprve jednadvacetiletá Clara (Lula Cotton-Frapier) žila nespoutaný život, a tak se v policejním hledáčku rychle ocitá spousta jejích bývalých partnerů i jednorázových známostí.

Učebnicový správňák Yohan ani jeho starší a výrazně impulzivnější kolega Marceau (Bouli Lanners) však nejsou schopní dobrat se uspokojivého řešení. Kdo ženu zabil a proč? Potenciálních podezřelých je spousta a k většině z nich vede i nějaký nepřímý důkaz, přesto vrah policii stále uniká. Zdá se, že odpudivý čin se zařadí mezi zhruba dvacet procent vražd, které se každoročně nepodaří objasnit.

Yohan, Marceau i jejich kolegové (a v minimální míře kolegyně) se však musejí často věnovat i psaní zpráv a namísto se zločinem leckdy bojují spíše s nefunkční kopírkou. Moll nepřikrášleně zachycuje mravenčí policejní práci, sestávající ze spousty nudných, rutinních úkonů, jež na první pohled zdržují od dopadení zločince. Nakonec je to však leckdy právě pečlivě sepsaná dokumentace, která posouvá pátrání dál či umožní znovuotevření zdánlivě neřešitelného případu.

Motivem oblíbené, z určitého úhlu pohledu promiskuitní dívky, jejíž vraždu se nedaří objasnit, může Noc 12. připomenout Městečko Twin Peaks. V aktuálním snímku však nejde o mysteriózní přesahy a nepolapitelnost zla v našem nitru, jeho symboliku vyjadřuje spíše Yohanova vášeň pro dráhovou cyklistiku. Vyšetřovatel je jako křeček neustále šlapající v kolečku, jehož činnost nemá žádný cíl. Závěr nabídne vizuálně vděčné, leč přece jen poněkud banální řešení této metafory. Přesto snímek velmi trefně zobrazuje nemožnost najít odpovědi na všechny otázky, které nás v profesní i v soukromé sféře trápí.

Volná inspirace skutečnými událostmi souvisí i s ukázáním drobností, na něž v podobných filmech nejsme zvyklí. Někteří Clařini milenci se policii dobrovolně přihlásí, neboť ani nepočítají s možností, že by o nich vyšetřovatelé nevěděli. Většina z těchto mužů má sice v příběhu jen omezený prostor, jedná se však o uvěřitelné a životné postavy, rychle se bortící pod lehkým policejním nátlakem. To vše je velmi dobře představitelné, na stříbrném plátně se nicméně jedná o osvěžující výjimku. Dokonce i mnohokrát viděné prvky jako vnitřní rozervanost policistů, kteří si některé případy v sobě nosí mnohem déle, než by bylo zdrávo, jsou podané bez patosu a s adekvátně trudnou osudovostí.

Jádrem příběhu je trochu překvapivě genderová rovina, nad níž se zamýšlela i autorka předlohy Pauline Guéna. Clařini bývalí milenci vykazují rozmanité projevy toxické maskulinity, a přestože nelze nikoho z nich jednoznačně obvinit z vraždy. Postupem času je však více než jasné, že mladou ženu zavraždil muž, a to nejspíš ze žárlivosti. „Muži vyšetřují muže, žijeme v mužském světě,“ přemítá oduševnělá policistka Nadia (Mouna Soualem). Poukazuje na to, že většinu násilných zločinů spáchají muži, a zároveň týmy vyšetřovatelů sestávají v drtivé většině rovněž z mužů. A jak se k nevoli Yohana i Nadii ukazuje, sexismus je hluboce zakořeněný i v policejním sboru.

Nelze však říct, že by Noc 12. byla pouhou agitkou a tlačila uvědomělá témata jakkoli na sílu. Stojí na precizně odpozorovaných policejních procesech a chladnou, často záměrně neuspokojivou observaci obohacuje o myšlenkové vrstvy, jež v podobných dílech vídáme málokdy. Soustředěným zpracováním a přesahem se nejlepší francouzský film loňského roku řadí k promyšleným procedurálům jako Nelítostný souboj (1995) či Vzpomínky na vraha (2003), přestože se rozhodně jedná o záběrem i stylem minimalističtější dílo.