Kontroverzní a fascinující propadák Watchmen slaví 15 let. Zack Snyder tehdy předběhl dobu

Watchmen byli od počátku nesmírně kontroverzním, ale také váženým projektem. Vypravěčsky komplikovaná a silně politická předloha Alana Moorea má pověst „komiksového Občana Kanea“ a dnes zabírá přední pozice prestižních komiksových žebříčků.

Dlouho byla považovaná za nezfilmovatelnou, vždyť o realizaci projektu se studia pokoušela už od publikace papírové verze v půlce osmdesátých let. V čele se málem octli tak rozdílní režiséři jako Terry Gilliam, Michael Bay a Tim Burton. Z různých důvodů od financí po kreativní neshody ale ze všech variací sešlo.

Tedy dokud se nezjevil se všech lidí zrovna Zack Snyder. Působilo to bizarně. Předlohu radikálního anarchisty a ultimátního levičáka Moorea si podle všeho zamiloval režisér, jehož předchozí film 300: Bitva u Thermopyl vycházel z krajně pravicového komiksu Franka Millera. Ukazuje nám to, jak komplikovanou osobností Snyder je a jak nebezpečné by bylo ho rychle zaškatulkovat. Svérázný způsob, jímž se předlohy chopil, pak dodnes provokuje. Nejde o případ Hvězdné pěchoty, kdy režisér Paul Verhoeven natočil cílenou antitezi slavné literární předlohy. Jde o filmařsky i myšlenkově strhující dialog. I když nikdo nemá jasno v tom, jak záměrný.

Watchmen vypráví na povrchu jednoduchý žánrový příběh. Vyšetřují záhadnou vraždu superhrdiny Komedianta, jenž už desítky let sloužil americké vládě. Mnohem zajímavější je fikční svět, který navštěvujeme. Jedná se o alternativní realitu osmdesátých let, osídlenou samozvanými superhrdiny, díky jejichž bezohlednosti a agresi (nedisponují nadpřirozenými schopnostmi, pouze choutkami k násilí) Spojené státy propadly fašistickým tendencím a vládnou o pořádný kus pevnější rukou než v naší realitě.

Před několika lety došlo k rozkolu mezi superhrdiny a vládou, v jehož důsledku byla část z strážců pořádku postavena mimo zákon. Jiná část byla naopak zaúkolována tím aktivněji. Krom Komedianta elity spoléhají hlavně na Dr. Manhattana, jediného superhrdinu, který skutečně disponuje nadlidskými schopnostmi. Jedná se o bytost mimo prostor a část, schopnou silou myšlenky likvidovat celé armády.

Naším úkolem je prostřednictvím jiného z bývalých Watchmenů, samotářského Rorschacha, odkrýt podstatu troufalého zločinu, a tím i podstatu autoritářského amerického systému. Snyder tu jde velmi důsledně ve stopách předlohy. V režisérské verzi neváhá zahrnout i animovaný „film ve filmu“ Příběhy Černé lodě.

Watchmen se přesto dají pečlivě analyzovat ohledně toho, jak moc jde změnit vyznění předlohy, aniž by se muselo příliš manipulovat s psaným textem. Snyderovi Strážci jsou o něčem diametrálně jiném než předloha, a to přestože postavy říkají totéž a režisér dokonce doslova kopíruje mnohá políčka komiksu. Jenže kde byli Watchmeni anarchisty Moorea především o fašistické degeneraci společnosti a napadali celý systém, tam jsou ti od koketujícího objektivisty Snydera o stesku po době, kdy bylo všechno jednodušší, existovali správní chlapi a odhodlaní jedinci zvládli měnit běh dějin.

Stačí se podívat na dnes již ikonickou a vynikající úvodní montáž vzpomínající na první generaci Watchmenů za doprovodu Boba Dylana. Zatímco Moore se vysmívá vzývání superhrdinů, odhaluje jejich faleš a ubohost, Snyder pracuje s melancholií a nostalgií. Volba skladby, epické zpomalené záběry a design světa posunutý k tomu, aby nebyl směšný, ale cool, nevyhnutelně podtrhávají právě ty teze, proti nimž se Moore chtěl vzbouřit. A tak je to po celý film. Vidíme tytéž postavy, slyšíme tytéž repliky, filmová řeč nás ale vede k úplně jiným závěrům. Nebezpečný sociopat Rorschach, ten typ člověka, který by v našem světě nejspíš vystřílel střední školu, je najednou tragickou figurou, nad jejíž osudem si stýskáme.

Snyder racionálně chápe, že zobrazuje negativní věci. Nijak nezměkčuje brutální zločiny, jichž se hrdinové dopouštějí. Nedá se tedy říct, že by se snažil zavírat oči před světem, který Moore představil. Nepřesné by bylo i říct, že cokoliv ze zobrazeného glorifikuje. Jeho osobní nastavení ho ale vede k tomu, že si všímá jiných aspektů a událostem přikládá jinou váhu. Moore zobrazuje slabochy skrývající se za sílu, Snyder superlidi pokoušené slabostí. I ti hrdinové, kteří byli v předloze zcela normálními vyšinutými smrtelníky v pláštěnkách, tu disponují alespoň nadlidskou silou. Jsou to v důsledku špatní muži, brutální muži, ale taky to jsou silní muži. A jen silní muži něco zmůžou.

Jde o podobný rozkol, v němž se octl Klub rváčů. David Fincher od premiéry svého filmu rozdal bezpočet rozhovorů o tom, že jeho dílo má být kritikou toxické maskulinity. Dokonce může poukázat na specifické pasáže filmu, které velmi explicitně kritizují Tylera Durdena. Jenže při sledování cítíme něco jiného. A ne, není to naše chyba. Není to naše nepochopení. To jsme jen ponořeni do vnitřního paradoxu filmu. Stejně jsou na tom Watchmen, kde se střetávají prakticky zcela protichůdné ideologie autora předlohy a režiséra adaptace, stejně jako Snyderovy osobní vnitřní rozpory.

Zack Snyder se pravidelně potýká s výtkami, že propaguje fašismus. Předně v důsledku své adaptace 300. Jeho zastánci řeknou: Kdepak, Třístovka není propagací fašismu, ale jeho parodií a satirou. Pravdu mají všichni a nikdo. Opět jsme ve stejné situaci vnitřního paradoxu, kdy dílo říká několik věcí naráz. Snyder skoro určitě není fašista, ve skutečnosti se jeví jako poměrně slušný chlap, který se nebojí zastávat slabších a jít proti vlastním fanouškům – třeba když se nedávno zastával Amber Heard, s níž by podle svých slov neměl problém kdykoliv znovu pracovat. Tím si plusové body rozhodně nezískal.

Zároveň ho to ale táhne k ikonografii, která ve svém jádru nese fašistickou ideologii. Důvěra v nadbytost, která stojí nad zákony i etickými normami a tvaruje svět podle své vůle, je nevyhnutelně problematická a Zack Snyder opakovaně tápe ohledně toho, jak s tímto motivem pracovat. Je vidět, jak moc se ve Watchmenech vyžívá v okamžiku, kdy Dr. Manhattan vysvětluje, že proti jeho moci, síle a inteligenci pouhopouhý člověk nic nezmůže. „Nejchytřejší člověk pro mě nepředstavuje větší výzvu než nejchytřejší termit.“ Odhalení této nadřazenosti má být pro publikum momentem triumfu. Alan Moore chápal nebezpečí takového okamžiku, s tímto motivem pracuje jako s odrazujícím a hrůzostrašným. Jak si to uvědomuje Zack Snyder, je otevřená otázka. (Mimochodem Moore se filmové adaptace zřekl, ale to je jeho přístup ke všem filmům podle jeho práce.)

Strážci nabízí fascinující střet dvou světů a právě tento rozkol je na nich nejpodnětnější. Za dalších pár desítek let možná historici tento film vytáhnou jako překvapivě přesné zachycení současného zeitgeistu. Pozdější seriáloví Watchmeni mnohem víc respektovali anarchistickou předlohu, mnohem lépe formulovali svůj záměr a neztratili se ve vnitřních rozkolech. Právě proto jim ale chybí určitá energie a vyzývavost, kterou oplývá Snyderovo pojetí. Když si k tomu připočteme jeho vizuální cit, máme tu rozhodně dílo, které si svou pověst zásadního počinu zaslouží.

Podívejte se také na žebříček nejlepších komiksových filmů podle databáze Kinoboxu.