Recenze: Tím tvrdší je pád představuje černošský western se spoustou energie, který ale mnoho diváků naštve

Asi jen málokoho dnes udiví, že v Hollywoodu ukuchtili filmovou návštěvu Divokého západu s kompletně černošským hereckým obsazením. Tím tvrdší je pád rozšiřuje tradici Tarantinova Nespoutaného Djanga a vytváří alternativní westernový svět, v němž je „negr na koni“ zcela běžnou záležitostí a kde tradiční žánrové prvky doplňují moderní stylistické hrátky a etnická subkultura. Jak bylo vidět na prvních hodnoceních, mnoho diváků a divaček takový úkrok automaticky neschvaluje už pro absenci historické pravdivosti. Pokud ale přistoupíme na to, že snímek režiséra Jeymese Samuela je vědomou fikcí v každém ohledu a navrch autorským experimentem, můžeme v jeho dravém pojetí snadno najít jisté zalíbení. A to i přesto, že příběh samotný moc originálních aspektů nenabízí.

Obsazení všech důležitých rolí herci tmavé pleti opravdu není problém, kvůli němuž by si tenhle western zasloužil zatracovat. Jednotliví herci jsou totiž vesměs kvalitní a charakterově snadno rozlišitelní. V hlavní roli se představuje Jonathan Majors, jenž se stal v posledních čtyřech letech vyhledávanou hereckou osobností. Ztvárňuje historicky doloženou postavu Natea Lovea, jemuž jako malému chlapci zabil oba rodiče nelítostný psanec Rufus Buck (Idris Elba) a zanechal mu na čele jizvu ve tvaru kříže. Touha po pomstě, kterou v něm Buckův krutý čin zanechal, jej naplňuje i v dospělosti, kdy se sám pohybuje za hranou zákona. Živí se tím, že společně se svou bandou přepadává a okrádá Buckovi muže, kteří vykrádají banky. Čas rozhodujícího střetnutí přichází, když Rufus s přispěním své věrné družiny uniká z vězeňského transportu a usazuje se v černošském městě Redwood.

Tato titulní soupeřící dvojice a její rozepře nápadně odkazují na spaghetti western Sergia Leoneho Pro pár dolarů navíc, v němž se antihrdinové v podání Clinta Eastwooda a Lee Van Cleefa spojují v taktickém boji proti zloduchovi El Indiovi, jehož báječně ztvárnil Gian Maria Volonté. Elbův Rufus Buck zde sice nemá tak melancholický rozměr jako Indio, utápějící se v závislosti na opiu, a hlavně zpočátku vypadá jako tradiční karikatura westernového záporáka, ale jeho backstory nakonec odhaluje nečekaně intimní pointu, která jej s „klaďasem“ Lovem spojuje.

Dobře obsazení jsou také ostatní herci, často představující charaktery, jejichž

jména odkazují ke skutečným obyvatelům Divokého západu – jména jako Bass Reeves (veterán Delroy Lindo), Dostavníková Mary Fields (Zazie Beetz), Jim Beckwourth (RJ Cyler) nebo Cherokee Bill (LaKeith Stanfield). Mezi členy Loveho a Buckovy party existují paralely, které je spojují a předznamenávají jejich závěrečný střet. Kromě dvou hlavních soků to platí pro Cherokee Billa, Rufusova poskoka a proklatě rychlého střelce, o jehož překonání sní mladík Jim Beckwourth. A podobně to mají také drsné a nesmlouvavé ženy – Mary Fields, majitelka baru a Loveho milenka, na jedné straně a Rufusova společnice Trudy Smith (oscarová Regina King) na straně druhé.

To, že Mary, mladá černošská žena, může v dobách Divokého západu vlastnit svůj bar a podnikat, jasně vypovídá o specificky vystavěném světě filmu. Celá města jsou osídlena ryze občany tmavé pleti, kteří žijí relativně svobodně a jimž do životního řádu bílí Američané nijak nezasahují. Tato kulturní odchylka, s níž samozřejmě souvisí i volba stylistických a hlavně hudebních prostředků, se nakonec na celém snímku jeví jako nejoriginálnější, přestože ji mnozí zkrátka odmítnou jako nereálnou.

Příběh sám o sobě moc objevný není a vyprávění o pomstě a jedné výpravě za jejím provedením si půjčuje inspiraci všude možně. Publikum jistě rozpozná minimálně žánrové klasiky jako Hodný, zlý a ošklivý nebo Rychlejší než smrt, ovšem Jeymes Samuel sahá i do gangsterských příběhů ve stylu Neúplatných. Tím tvrdší je pád je po většinu času živelnou kompilací s rozmáchlou výpravou, která střídá komornější interiérové scény a pěstní souboje s krásnými záběry na přírodní scenérie. Nechybí v něm nic, co si pod pojmem western představíme, od přepadení vlaku a banky přes duely jeden na jednoho až po velké hromadné přestřelky v opuštěných městských kulisách.

Charakter přestřelek je často velmi násilný a krvavý, přičemž odkazuje ke dvěma různým tradicím. Tematicky se vrací spíše k Divoké bandě od Sama Peckinpaha a nejednoznačné protagonisty vrhá do světa, v němž násilí plodí jen další a ještě bolestnější násilí. Skoro každá postava má pohnutou minulost, související například se zneužíváním rodičovské autority a nešťastným dětstvím, a koná podlé nezákonné činy. Love to oficiálně dělá pro pomstu, ale i on jeví známky krutosti, a o Cherokee Billovi kolovaly zvěsti, že své nepřátele střílel do zad, což film rovněž zužitkovává.

Vizuálně a hudebně se ovšem kráčí ve stopách Quentina Tarantina, jenž stagnující western revitalizoval ve svém Nespoutaném Djangovi před deseti lety. Efektní znázorňování úmrtí ve zpomalených záběrech, libujících si v detailech na obří krvavé cákance, doprovází moderní hip-hopová muzika a smysl pro nadhled. Tím tvrdší je pád není v akčních scénách tak krvavou operou jako Tarantinův snímek, ale mnoha záběry jej přesto připomene (krytí se před střelbou za mrtvolou koně či člověka), a v inscenaci přestřelek působí trochu jako muzikál. Jako hybrid Tarantina, Johna Wicka a hudebního videoklipu.

Hybrid je v součtu tím správným slovem. Mnoho inspirací má hlavu i patu a skutečně vytváří oživení žánru, které by si díky pěkné kameře, osvětlení a práci se zvukovými efekty zasloužilo uvést v pořádně ozvučeném kině a na velkém plátně. Hudba samotná sice místy ruší, protože současné taneční melodie se na Divoký západ prostě nehodí, ale jinak je s ní zacházeno promyšleně. Rufus i Nate si například občas pohvizdují melodie, které jsou i součástí soundtracku, čímž se dá opět vzpomenout na Pro pár dolarů navíc, kde byla právě hudba, vycházející z Morriconeho soundtracku, zásadním dějovým prvkem.

Všeho moc ale zároveň nevyhnutelně škodí. A to se týká hlavně délky, atakující rovnou 140 minut, typických spíše pro velkého vypravěče Leoneho. Sice se neustále něco děje a mění se nejen prostředí, ale také hlediska obou nepřátelských klanů, jenže postav je tolik, že si k žádné nestačíme vytvořit nějaký vztah. Skoro celá první polovina je vlastně sledem okázalých nástupů na scénu a konflikt není dostatečně obsáhlý, aby držel pozornost i během delších dialogů uprostřed filmu a navodil kýžené emoce.

Vše totiž vyústí do melodramatického finále, které ve spíše odlehčeném průběhu s neohroženými cool hrdiny nikdo nemohl předvídat. A tentokráte to je myšleno jako výtka k tvůrcům, kteří moc násilně mění ráz výpravy a navzdory snaze o vykreslení jejich minulosti moc nerozvíjí psychologii aktérů. Opět se vnucuje přirovnání k Pro pár dolarů navíc, kde Leone závěrečnou pointu, týkající se vztahu mezi klaďasem a zloduchem, dopředu avizoval a trpělivě připravoval (potažmo i v Tenkrát na západě). Tím tvrdší je pád až do konce klouže po povrchu a náhle po sledujících chce, aby ronili slzy. Mohlo to vyjít, ale to by se část z těch 140 minut musela postavám lépe věnovat.

Na druhou stranu plnohodnotného nástupce Leoneho, Peckinpaha nebo Johna Forda nikdo neočekával a tvůrci jej ani nezamýšleli. Rozhodně se jim ale povedlo přinést svěží vítr na westernové pláně, a rozhodně za to může energické černošské zázemí, které tolik lidí předem odsuzuje. To navazuje také na éru takzvaných blaxploitation filmů, etnicky orientovaných na hrdiny tmavé pleti a nešetřících násilím, které se rozmáhaly v sedmdesátých letech. I zde stojí všichni protagonisté v podstatě mimo zákon a jednají na vlastní pěst – dokonce i nejstarší z nich, šerif v podání zmíněného Delroye Linda, se přidává k Lovemu a bere „spravedlnost“ do vlastních rukou. Aktéři bílé pleti jsou buď bezvýznamným komparzem, anebo masem na porážku. Nejvíce prostoru ostatně dostávají ve scéně přepadení vlaku a osvobození Bucka, která končí jejich masakrem.

Netvrdím, že předem zaujaté publikum nemůže mít pravdu – domnívám se však, že Tím tvrdší je pád si zaslouží posuzovat také s ohledem na to, jak pracuje s kinematografickými a kulturními prvky. A ne pouze optikou toho, že (vědomě a přiznaně) přepisuje skutečné dějiny. Je to celkem sympatický výtažek těch nejzákladnějších žánrových motivů, které sice nijak neobohacuje a občas si s nimi úplně neví rady, ale vystavuje je novému světlu. Možná je to tím, že dnes, v době líných remaků a televizní tvorby na kvantitu, se musí divák a recenzent těšit z maličkostí – a tady je takových pozitivních drobností dost k mírné spokojenosti.

Hodnocení: 70 %