22.10.2021, 17:00

Recenze #2: Duna je vizuální nádhera bez srdce a s neživotnými postavami, která příliš spoléhá na případné pokračování

Recenze #2: Duna je vizuální nádhera bez srdce a s neživotnými postavami, která příliš spoléhá na případné pokračování 14 obrázků v galerii
Duna | Foto: Warner Bros.
Zatímco kolegové byli s nejnovější filmovou adaptací románu Franka Herberta spokojeni, sám ji shledávám značně problematickou a v lecčems nedotaženou. Občas se mezery dají omluvit pro obsáhlost a mnohoznačnost předlohy, jindy jsou zklamáním na těch nejzákladnějších vypravěčských úrovních a v rámci aranžmá i dynamiky svého fiktivního světa.

Vesmírné koráby vysoké jako mrakodrapy a široké jako tři fotbalová hřiště. Píseční červi s ústy, které by pozřely I největší dopravní letadla. Obrněné pouštní město s monumentálním palácem, z něhož šlehají plameny vysoko do atmosféry. Nová Duna od Dennise Villeneuvea je epická přesně v tom smyslu, jaký si v souvislosti s tímto slovem většina z nás představí. Hvězdně obsazená adaptace stejnojmenného románu Franka Herberta z roku 1965 byla v médiích dlouho prezentována jako filmová událost roku a nemám nejmenší pochyby o tom, že pro mnoho diváků a divaček jí skutečně bude. Audiovizuálně je vše perfektní a působivé, ovšem tato majestátní stránka poněkud zastiňuje uchopení příběhu, které je navzdory velkým příslibům spíše rutinní a neucelené.

Trailer

Adaptovat Herbertovo dílo je fuška, a to mluvíme jen o první ze série sedmi knih, které hloubavý autor zasadil na pouštní planetu Arrakis. Ta je roku 10091 nejdůležitějším místem ve známém vesmíru, neboť se zde ve velkém těží vzácné koření, prodlužující život. Po odvolání podlého rodu Harkonnenů, který po osmdesát let na tamní těžbu dohlížel a utlačoval Fremeny, původní obyvatelstvo, pověřuje Císař dohledem nad planetou ctěný rod Atreidů pod vedením Vévody Leta (Oscar Isaac). O jeho synovi Paulovi (Timothée Chalamet) se přitom potichu hovoří jako o možném spasiteli „Kwisatz Haderachovi“, jenž zdědil výjimečně bystrou mysl po své matce Jessice (Rebecca Ferguson), vychované mocným řádem Bene Gesserit. Na vyschlé planetě poznamenané harkonnenskou krutovládou si musí Atreidové dát pozor nejen na klima, ale také na rozsáhlé intriky.

Duna | Foto: Warner Bros.

Složitost předlohy vyplývá už z krátkého náčrtu, v němž se to jmény a tituly jen hemží. A Villeneuve si zpočátku vůbec nevede špatně. Epické intro, v němž hlas fremenské ženy (Zendaya) informuje o utlačovatelích Harkonnenech a publikum vidí pompézní, byť rychle sestříhané bitevní výjevy, vtahuje do děje opravdu působivě. Úvod má vůbec dynamický výpravný ráz a z Arrakisu se volně přesouváme na Kaladan, domovskou planetu Atreidů, a na Giedi Prime, sídlo Harkonnenů v čele s Baronem v podání Stellana Skarsgårda. Ten si svým úžasným maskováním, otylou vizáží i způsobem snímání, v mnohém odkazujícími na Marlona Branda v Apokalypse, vyloženě říká o titul nejlepšího filmového zloducha posledních let. A je tedy vyloženě zklamáním, že se nakonec objeví sotva ve třech scénách, přičemž v té poslední se vyděšeně choulí v rohu místnosti.

Není v tom ale sám. Nejvíce pozornosti je směřováno na Paula, jenž mívá snové vize Arrakisu a neznámé fremenské dívky (zmíněná Zendaya), a na jeho matku, která má zastupovat výrazný feministický kontext příběhu. V Herbertově světě jsou to právě ženy, konkrétně pak „Bene Gesseriťanky“, jež drží ve svých myslích budoucnost vesmíru a které čekaly staletí na zplození vyvoleného mesiáše, schopného spojovat minulost, současnost i budoucnost. Ovšem ve filmu je velmi složité tuto linii pod neustálým přívalem informací nějak plnohodnotně rozlišovat. Villeneuve vypráví nejprve hodně přímočaře a bohužel se nezastavuje ani tehdy, když by to bylo akutně zapotřebí. Neodpustitelně „osekaná“ je například klíčová postava doktora Yueha (Chen Chang), jenž hraje zásadní roli v obrovském zvratu v polovině snímku. Znalcům předlohy to nepřijde, ale poddimenzovanost tohoto charakteru opět brání hlubšímu prožitku jeho linie a zvratu samotného, v knize pečlivě předestřeného.

Duna | Foto: Warner Bros.

Na emocionální prožitky a pevné motivační propojení Villeneuve kašle, což mě nepřekvapuje. Jeho filmy byly vždy chladné jak psí čumák a lebedily si spíše v popisu světa než postav, přičemž markantní to bylo hlavně v podobně rozmáchlém Blade Runner 2049. Zarážející je to ale s přihlédnutím k účasti scenáristy Erica Rotha, jenž napsal třeba Forresta Gumpa nebo Podivuhodný případ Benjamina Buttona, tedy filmy vynikající právě v plynulém vyprávění v návaznosti na myšlenky a postoje svých hrdinů. Duna tento aspekt postrádá a postupně spíše překládá vybrané scény z knihy, jimž kromě vizuální krásy nedodává žádnou vyšší hodnotu. A navrch ani dobře neznázorňuje vývoj protagonisty, ani nestojí na vlastních nohou jako samostatné dílo, které by skoro ve všem nespoléhalo na vznik pokračování.

Vezměme si první díl Pána prstenů, který je s odstupem dvaceti let všeobecně považovaný za perfektně zvládnutou hrdinskou „origin story“. Zatímco Společenstvo prstenu si dalo načas s představením hrdinů, Středozem vybarvilo obrovsky živě a nabídlo uzavřené vyprávění s výraznou gradací, aranžmá Duny je v průběhu stále statičtější. Různé postupy a motivy se opakují (zjeví se červ, Paul má vize, zaútočí nepřátelští Sardaukaři, spolčení s Harkonneny) a postavy přichází i odchází bez zájmu, i když třeba není jisté, že se budou moci vrátit ve dvojce. Jedinou světlou výjimkou je bojovník a Paulův přítel Duncan Idaho (Jason Momoa), jenž se dokáže i usmát a kterému držíme palce, byť také nedostane bůhvíkolik prostoru.

A bezmoc je vidět i v zakončení. To přichází opět celkem neohlášeně, a kdyby nastalo o hodinu později, tak by to s uceleností a sdělením výpravy nic moc neprovedlo. Co potom sejde na tom, jak úžasně to celé vypadá a jak Hans Zimmer zahřívá syntezátory, když si neodneseme vzpomínku na jedinou scénu, která by nás zasáhla hlouběji než právě jen svým omamujícím zevnějškem? Společenstvo prstenu či Star Wars: Nová naděje obsahují i po letech spoustu momentů, k nimž se miliony diváků a divaček rády vrací nejen kvůli tomu, jak vypadají a znějí, ale také pro jejich emotivní přesah či prostou životní moudrost, nijak neztenčenou fantasy náturou příběhu a postav. Duna nemá jedinou pamětihodnou hlášku ani zábavnou scénu, která by se vymanila z krutopřísně sterilního uchopení. Její metafory o zázračné planetě bez vody odkazují sledující k africkému kontinentu, zatímco očividný původ mnoha knižních motivů v hebrejských či islámských kulturách (z nich pochází například názvy jako Muad'dib, tedy arabský výraz pro učitele nebo někoho, kdo je respektován) není podpořený takřka žádnými tamními herci ani doplňujícími liniemi.

Duna | Foto: Warner Bros.

Dennis Villeneuve si ukousl obrovské sousto a jen málokdo mohl očekávat, že si poradí na výbornou. Správně se rozhodl, že převedení Herbertovy úvodní Duny si vyžádá více než jediný celovečerní snímek, což se ostatně projevilo už v případě nepříliš povedené a vysmívané verze Davida Lynche z roku 1984. Zároveň si tím ale na sebe upletl bič a vytoužený vznik druhého dílu ho natolik ukolébal, že zapomněl vtisknout příběhu „jedničky“ jasný směr a tvář. Dramatický oblouk je slabý a chybí vodítka, která by vedla pozornost publika k určitému svébytnému poselství. Není jasné, jestli máme Dunu vnímat jako první kroky největšího vesmírného frajera, neboť Paulův vývoj takovému směřování neodpovídá a Timothée Chalamet ani nemá s výjimkou pár scén co hrát. Nebo jestli šlo o ekologické poselství ve stylu Avatara, v němž původní obyvatelé trpí pod železnou rukou mocenských těžebních společností. Ovšem na to jsou Fremeni moc v ústraní a jejich vůdce Javier Bardem sotva promluví.

Duna nejvíce ze všeho připomíná megalomanskou výpravu do světa, o kterém bychom se chtěli dozvědět více, ale pragmatický režisér nám servíruje jen základní zvraty z knihy a ochuzuje nás o většinu náboženských či politických sfér, které by plnohodnotně rozpletl opravdu jen seriál formátu Hry o trůny. Jako dospělý spektákl v éře marvelovek je Duna každopádně vítaným zjevením a přeji si, aby vydělala dostatek peněz a mohl vzniknout druhý díl. Villeneuve svému řemeslu rozumí a společně s kameramanem Greigem Fraserem maluje hezky zádumčivé obrazy, ale v porovnání s velkými vypravěči jako jsou Peter Jackson, James Cameron i George Lucas má zkrátka co dohánět.

Hodnocení: 60 %

Průměr hodnocení ze všech recenzní najdete ZDE.

Podívej se na Duna online hned teď!

Ankety
Na který z prosincových blockbusterů se těšíte nejvíce?
West Side Story
Spider-Man: Bez domova
Matrix Resurrections
Jiný/žádný
Nejnovější články:
Načíst další články