Články

Co si budeme nalhávat, převedení populárních komiksových stripů o lenivém kocourovi na filmová plátna ještě nikdy nedopadlo vyloženě dobře. Pomineme-li několik nepodstatných animáků, které si to v rychlém sledu před zhruba dekádou a půl namířily rovnou na trh s nosiči, většině z nás se vybaví dvojice podivných snímků z let 2004 a 2006, v nichž animovaného Garfielda pohybujícího se v jinak reálně vypadajícím světě namluvil Bill Murray. Nyní to v Hollywoodu zkouší poněkud jinak, méně bizarně, ale jen o trochu úspěšněji.

Většina mužů by se proti takzvaným camgirls, které živě a za peníze streamují tělesné rozkoše a ukájí i zvrhlé choutky předplatitelů, možná nijak nevyhradila. Co když si ale takto přivydělávají vaše známé, konkrétně pak partnerka, s níž jste dlouho neměli sex a v hospodě do vás rýpou misogynní kolegové, kteří online místnost vaší ženy samozřejmě navštěvují? Ztroskotaná hudební hvězdička Adam (Adam Ernest) si za tohle všechno může sama a v psychologickém dramatu Jedna noc svým toxickým rozhodováním komplikuje život sobě i loajální Elišce (Vanda Chaloupková), která se zoufale snaží splatit jeho chyby a novorozenému synovi dopřát světlejší budoucnost. V kinech uváděný film Davida Laňky svého námětu plně nevyužívá a realisticky načrtnutou zápletku dotahuje příliš samoúčelně. Přece však kreslí depresivní začarovaný kruh, z něhož na devadesát minut není úniku.

Nad povahou lásky se mohlo zamýšlet i dojímat už karlovarské publikum, bezmála rok po premiéře na festivalu v Cannes se však kanadská romantická dramedie Povaha lásky (Simple comme Sylvain) dostává i do našich běžných kin. A navzdory své nenápadnosti stojí za pozornost, jelikož s ohranými žánrovými vzorci pracuje natolik originálně, že by se od ní tuzemští filmaři mohli (a měli) učit.

Když před třinácti lety přišlo do kin Zrození Planety opic (Rise of the Planet of the Apes), mnozí se na prequel legendárního filmu z roku 1968 měli tendenci dívat přes prsty, nakonec stál ovšem výtečný snímek na počátku velmi uznávané opičí trilogie, jež dokázala na vysoké kvalitativní i trikové úrovni ukázat pád lidí a vzestup inteligentních opic, které jsou i díky svému vůdci Caesarovi hlavními obyvateli Země. Království Planeta opic (Kingdom of the Planet of the Apes) se snaží na tuto trilogii navázat, zároveň ale chytře odkazuje na původní film a chce se vydat vlastním sympatickým směrem.

Třetí a poslední řada Ivety, jež na Voyu startuje v pátek, byla od počátku předurčena k tomu být buď tou nejlepší, nebo nejhorší částí celého projektu. Jak se posouváme ke konci života Ivety Bartošové, mizí záminky oblékat nostalgické kostýmy a přehrávat notorické videoklipy. Zůstává žena, na jejíž konec prakticky v přímém přenosu čeká celý národ. A právě to nám tvůrci dávají. Souboj s alkoholem, buranské pěstní souboje o její srdce, únos do Itálie a vytlemený ksicht Pavla Novotného. Moře nedůstojnosti a ponížení nejen pro Bartošovou, ale ještě v mnohem větší míře pro celý ekosystém, který ji obklopil a spotřeboval. Od excentrických partnerů přes bulvár až po veřejnost, která celou tu mašinu krmila a živila svým zájmem. Zpodobnění toho všeho může být intenzivní a podnětné, ale také laciné a bulvární. Jak se s tím režisér a scenárista Michal Samir popral?

Slaďáky založené na tom, že se hvězda zamiluje do nicky, stejně jako milostné příběhy s větším věkovým rozestupem, nejsou zdaleka výjimečné. Ve prospěch Představy o tobě (The Idea of You), nového fláku na Amazon Prime, tedy nemluví ani tak námět, jako spíš jména před i za kamerou. Režisér a scenárista Michael Showalter má na kontě hned několik úspěšných romantických komedií, předloha z pera Robinne Lee se dočkala slušných prodejů a co je nejdůležitější, hlavní roli ztvárňuje oscarové herečka a hvězda Anne Hathaway.

Jestli nás filmové horory něco naučily, tak že filmoví hrdinové dělají v tomto žánru stále podobné chyby. V novince Tarot, kterou můžete navštívit v tuzemských kinech, se podnapilí vysokoškoláci v pronajaté vile zabavují výkladem starých karet se znamením zvěrokruhu. Samozřejmě netuší, že horoskopy z úst jejich oblíbené kamarádky Haley (Harriet Slater) nepůjdou setřást a přivolají hněv dávno zesnulé ženy obviněné z čarodějnictví, jejíž duch se transformuje do děsivých postav z balíčku. Mládeži přístupnější edice Nezvratného osudu nepřekypuje inteligencí a kreativitou, ale pár světlých chvilek a permanentně zapřáhnutá monstra stačí k tomu, aby člověk v kině nepodlehl dřív než poslední filmová oběť.

Snad jsem to zavinil já, Želva, Jasná zpráva, Slzy tvý mámy. Tyhle a desítky dalších hitů se díky skupině Olympic nesmazatelně zapsaly do dějin tuzemské rockové hudby. Na jejich výběru stojí i nový dokumentární portrét Petra Jandy, jenž se podle muzikantovy dávné přezdívky nazývá Django. Na rozdíl od slavného westernu Sergia Corbucciho nejde o nesmlouvavě brutální podívanou, stejně tak má daleko i do hravého revizionismu Tarantinova Nespoutaného Djanga. Přesto jde o nadstandardní dokumentární práci.

O tom, že jsou kaskadéři poněkud přehlíženou a neprávem podceňovanou profesí, se mluví už řadu let. Stejně jako o tom, že by si dříči, co skáčou z oken nebo se nechávají na place filmů zapalovat či přejíždět autem, konečně zasloužili svého vlastního Oscara. I když se kaskadérům a dublérům věnuje o trochu více pozornosti a uznání než v minulosti, pořád to vzhledem k jejich výkonům není dostatečné. A tak se jim nyní rozhodl složit poctu režisér, který kdysi býval jedním z nich. A společně s tím skládá v Kaskadérovi (The Fall Guy) hold filmovému řemeslu jako takovému.

Academia Film Olomouc, neboli festival AFO, už je v plném proudu. Zhlédnete na něm především hodnotnější dokumenty, jež prošly důsledným kurátorským výběrem tak, aby každý z nich skutečně sdělil něco fakticky či umělecky hodnotného a smysluplného. Krom samotných faktů o přírodě, lidstvu a mnohém dalším se ze zhlédnutých filmů jde poučit i o způsobu, jímž nahlížíme na svět. A právě to uděláme teď, když porovnáme tři snímky na podobné téma.

Prosincová střelba na pražské Filozofické fakultě a její následná mediální reflexe dodnes rezonuje českou společností. Stále jsme se nedobrali uspokojivých a všeobecně přijímaných závěrů ohledně toho, jak o pachatelích takto specifických trestných činů informovat. Stejně neuspokojivé odpovědi nabízí i novinka s názvem Lesní vrah, i když tak činí do značné míry záměrně a promyšleně.

Během dubna se vrhá do kin už druhý akční snímek, co se řídí mottem, že pomsta chutná nejlépe hodně krvavá. Po Opičím muži, jenž zabalil příběh o pomstě do indických kulis a hinduistických motivů, přichází na řadu novinka Boy Kills World, jež by svým přístupem snad ani nemohla být odlišnější. Tady vás totiž čeká správně přímočará zábava utržená ze řetězu, která se v žádném ohledu nebere vážně. Jen je šílená tak moc, že se jí možná mnozí velmi brzy přejí.

Luca Guadagnino patří už dekádu k populárním režisérům „festivalového mainstreamu“ a v queer subkultuře můžeme mluvit klidně o kultu. Především u generace těch jejích členů, kteří byli v době premiéry Dej mi své jméno teenagery. Nyní má sicilský režisér příležitost vstoupit do univerzálního středního proudu, jak naznačuje jednak konformní námět Rivalů (Challengers), ale i Zendaya coby největší dnešní celebrita pod třicet v hlavní roli. Na takovou trajektorii máme obvykle tendenci nahlížet jako na tvůrčí selhání a propadnutí komerci, nicméně kdo by se na Guadagniniho mohl zlobit, když natočil raného kandidáta na jeden z filmů roku?

Dřívější blockbusterová hvězda Zack Snyder rozšiřuje svou egománii o druhý celovečerní příspěvek do vesmírné ságy Rebel Moon, kterou Netflix po prosincové premiéře jedničky víceméně přestal propagovat. Vykradený svět Star Wars s konceptem Sedmi statečných a hrstí environmentálního poselství o význačnosti agrikultury má znovu přes dvě hodiny a víc jak půlku stopáže zabírají světélkující akční scény s natolik topornou dynamikou, že zrychlení přehrávání minimálně o čtvrtinu se po pár minutách začne jevit jako zcela přirozené řešení.

Tvůrčí duo Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett, též známé pod produkční zkratkou Radio Silence, se v posledních letech etablovalo v hororových vodách poměrně sympatickým způsobem. Jejich odvázaná Krvavá nevěsta (Ready or Not) i poslední dva Vřískoty přinesly rozverné, nápadité a hlavně svižné hrátky se žánrem, jež se navíc nebraly příliš vážně. Bettinelli-Olpin a Gillett zkrátka mají nakoukáno a nebojí se to při otáčení klasických žánrových propriet využít. Jejich počiny možná nepatří k hororovým vrcholům, jsou však více než zdařilými jednohubkami. A to se dá ostatně říci i o jejich novince Abigail.