Michel Magne

Michel Magne (20. března 1930, Lisieux, Calvados, Francie – 19. prosince 1984, Cergy-Pontoise, Val-d'Oise) byl francouzský hudební skladatel a experimentální hudebník, který se proslavil především svou filmovou tvorbou. Dětství a hudební počátky Michel Magne se narodil jako páté dítě v osmičlenné rodině. Již v pěti letech projevoval zájem o rodinný klavír a brzy začal hrát na harmonium během nedělních bohoslužeb v katedrále v Lisieux, kde ho vyučoval místní varhaník. V devíti letech objevil otcovy gramofonové desky s Wagnerovou hudbou, což později ovlivnilo jeho tvorbu, ve které často citoval Wagnerovy motivy. Hudební vzdělání získal na konzervatoři v Caen, kde studoval do svých šestnácti let. Během tohoto období napsal oratorium a klavírní koncert. V roce 1946 odešel do Paříže, kde pokračoval ve studiu na pařížské konzervatoři pod vedením Simone Plé-Caussade a Oliviera Messiaena. Experimentální období a začátky kariéry Po návratu z vojenské služby objevil Magne elektronické nástroje ondioline a clavioline, které ho inspirovaly k experimentování se zvukem a magnetofonovými nahrávkami. V roce 1959, kdy francouzská nová vlna byla teprve v počátcích, vydal album Musique Tashiste, schizofrenní instrumentální dílo kombinující hluk, orchestrální prvky a jazzové fragmenty. Jeho první filmová hudba k snímku Le Pain vivant (1955) získala uznání kritiky a Magne začal experimentovat s elektronickou hudbou. Dne 26. května 1955 dirigoval v Paříži svou Symphonie humaine pro 150 interpretů, ve které využíval neslyšitelné "infrazvuky" k vyvolání fyziologických reakcí pomocí silných nízkých frekvencí. Napsal také hudbu pro balet Françoise Saganové Le Rendez-vous manqué (1957). Filmová kariéra Po prvním filmu Le Pain Vivant v roce 1955 začal Magne intenzivně pracovat na filmových hudbách od roku 1960. V roce 1962 koupil zámek Hérouville se svým přítelem Jean-Claudem Dragomirem. Hollywoodská kariéra ho však nezajímala, přestože byl v roce 1962 nominován na Oscara za svou veselou hudbu k filmu Gigot režiséra Gena Kellyho. Místo toho strávil 60. léta komponováním soundtracků pro úspěšné filmy ve Francii. Pro financování rekonstrukce zámku Hérouville neúnavně pracoval na produkci mnoha původních filmových partitur. Prestižní spolupráce se rychle množily: v roce 1962 složil hudbu k filmu Un Singe en Hiver pro Henriho Verneuila, v roce 1963 k filmům Les Tontons Flingueurs pro Georgese Lautnera, Germinal pro Yvese Allégretta, Le Vice et la Vertu Rogera Vadima a Mélodie en Sous-Sol Henriho Verneuila. V roce 1964 pokračoval s filmy Angélique Marquise des Anges, Les Barbouzes a Fantomas. Jeho hudba doprovázela mnoho klasických francouzských filmů jako Les Tontons Flingueurs (Monsieur Gangster), Fantomas, Un singe en Hiver (A Monkey in Winter) a Mélodie en sous sol (Any Number Can Win). Michel Magne rád spolupracoval s mladými umělci a byl skutečným vizionářem své doby. Po experimentech s konkrétní a elektronickou hudbou na počátku 50. let napsal Michel Magne více než 110 filmových soundtracků. Jeho nejplodnější období bylo bezpochyby desetiletí 1963-1973, kdy jeho génius explodoval v úžasné sérii filmových hitů: všechny díly série "Angélique", "OSS 117" a "Fantômas", dále "Mélodie en sous-sol", "Les barbouzes", "Les tontons flingueurs", "Le repos du guerrier", "Belle de jour" a "Le vice et la vertu". Přestože jeho filmové skladby byly umírněnější než jeho experimentální tvorba, mísily humor a experimentování. Od parodií Bacha nebo Wagnera pro filmy Rogera Vadima až po variace na jedno hudební téma ve filmu Les Tontons flingueurs dokázal Magne vnést do ilustrativního světa filmové hudby jakési zlomyslné šílenství, mísící všechny vlivy od jazzu po konkrétní hudbu. Jeho poněkud svérázný styl kombinoval tradiční tonalitu s musique concrete, elektronickými efekty a popovou senzibilitou. Mezi jeho dalších 90 filmových kreditů patří "Germinal" (1963), "Cyrano and D'Artagnan" (1964) Abela Gance, "Fantomas" (1964), "Barbarella" (1968) Rogera Vadima a "The Sergeant" (1968). Château d'Hérouville a nahrávací studio V roce 1962 koupil Château d'Hérouville nedaleko Pontoise a v roce 1969 ho přeměnil na rezidenční nahrávací studio, známé jako Studio d'enregistrement Michel Magne. V 70. letech ho využívala řada umělců jako Elton John (při nahrávání alba Honky Château), Pink Floyd, David Bowie, Jethro Tull, Cat Stevens a Bee Gees mezi mnoha dalšími. V 70. letech Jean-Claude Petit skóroval Magneovy filmy, aniž by byl řádně uveden. V roce 1972 se Magne oženil s Marie-Claude, rozenou Calvetovou, kterou potkal v roce 1970 poblíž Hérouville, když stopovala jako školačka. Myšlenkou bylo vytvořit prostor pro spolupráci s dalšími hudebníky a skladateli, který by zároveň poskytoval veškeré domácí pohodlí. Vybavení prvního studia bylo poměrně základní: jen čtyřstopý magnetofon Ampex a stará konzole pro rozhlasové vysílání. Magne se rozhodl financovat zbytek vybavení přeměnou toho, co mělo být jakýmsi "domácím studiem", na profesionální studio pro hudebníky. Zámek d'Hérouville nabízel kromě studia 10 ložnic pro práci a ubytování, bazén, tenisový kurt a rozsáhlé pozemky. V té době bylo ve Francii studio s takovou úrovní luxusu zcela revoluční. Závěr života V roce 1972 se oženil s Marie-Claude Calvetovou, kterou potkal v roce 1970 poblíž Hérouville, když stopovala jako školačka. Pár se v roce 1974 přestěhoval na jih Francie. Magne spáchal sebevraždu v roce 1984 v hotelovém pokoji. Věřitelé zabavili Château d'Hérouville v roce 1979. Zavalený dluhy spáchal Magne o pět let později sebevraždu. Michel Magne zanechal významnou stopu ve francouzské filmové hudbě. Jeho inovativní přístup, kombinující klasické hudební vzdělání s experimentálními technikami a popovou senzibilitou, mu umožnil vytvořit nezaměnitelný zvuk, který definoval mnoho klasických francouzských filmů 60. a 70. let. Jeho dílo zůstává důležitou součástí francouzského filmového dědictví.