Miloslav Hůrka

Miloslav Hůrka se narodil 3. ledna 1924 v Olomouci a zemřel 26. prosince 2010 v Praze. Byl zvukařem, zvukovým mistrem a zvukovým režisérem, který se stal jednou z nejvýznamnějších postav československé kinematografie v oblasti filmového zvuku. Začátky na Barrandově Miloslav Hůrka nastoupil 8. září 1943 do roku 1945 nejprve jako zaměstnanec zvukového oddělení německé výrobní firmy Pragfilm na Barrandově. I po válce zůstal na Barrandově, kde od roku 1947 do svého odchodu na odpočinek 1991 setrval v pozici mistra zvuku a zvukový režisér. Vždy upřednostňoval kontaktní záznam zvuku, což se stalo jeho charakteristickým přístupem k práci. Průkopnické práce padesátých let Brzy se z něho vyvinul výrazný odborník ve svém oboru, jenž například pro film Strakonický dudák (1955) ozvěnu a dozvuk natáčel s herci dialogy v kostele Panny Marie Sněžné či na zámku Humprecht. Strakonický dudák se stal jedním z jeho nejznámějších projektů z padesátých let, kde Miloslav Hůrka prokázal své inovativní přístupy k zvukovému záznamu. Spolupráce s významnými režiséry Od 60. let se Hůrkovo jméno objevovalo v pozici zvukaře nově u filmů režisérů, třeba Jaroslava Balíka (Reportáž psaná na oprátce, Blbec z Xeenemünde, Tarzanova smrt), Václava Kašlíka (Rusalka), Věry Chytilové (O něčem jiném) a Petra Schulhoffa (Po stopách krve). Mezi jeho nejvýznamnější práce patřila filmová opera Rusalka z roku 1977 režiséra Petra Weigla, tragický příběh vodní víly, která se kvůli lásce k pozemskému princi stane lidskou bytostí, patří k nejúspěšnějším Weigelovým vizualizacím klasického operního díla. Rusalka vznikla v koprodukci se západoněmeckou společností Bavaria München. Období normalizace a televizní práce Ale během normalizace se Miloslav Hůrka podepsal jen na sedmi snímcích, kvůli vytíženosti v televizi a práci pro zahraničí. K těmto filmům patřily Tatínek na neděli (Jaroslav Mach), Noc na Karlštejně (Zdeněk Podskalský), Hvězda padá vzhůru (Ladislav Rychman), Hudba kolonád (Vladimír Sís), Smrt mouchy (Karel Kachyňa), druhá filmová verze opery Antonína Dvořáka Rusalka (Petr Weigl) a Smetanova opera Prodaná nevěsta (Václav Kašlík). Ještě u Rychmanově hudební komedii Hvězda padá vzhůru (1974), u které byl i zvukařem, si Hůrka zahrál roličku hudebního režiséra Alfatonu. Televizní seriály a mezinárodní spolupráce Je podepsán pod zvukovou složkou u téměř tří set titulů televizních a filmových hraných i dokumentárních titulů. Mezi nimi byla řada hudebních pořadů a populárních TV seriálů, např. Kamarádi (1969, 1973), Byli jednou dva písaři (1972), Návštěvníci (1983), Tržiště senzací (1984), Náhrdelník (1992), Prima sezóna (1994) a Bubu a Filip (1996). Jeho schopnosti často využívaly zahraniční (zejména německé) štáby, natáčející u nás. Odborná a publikační činnost Jako odborník na zvuk pomáhal ve Filmovém studiu Barrandov zavádět zvukový systém Dolby Stereo, přispíval odbornými články v periodikách („Film a doba", „Hudební rozhledy", „Gramorevue") a vydal odborné knihy „Magnetofon" (1958), „Estetika zvuku ve filmu" (1963), „Když se řekne zvukový film…" (1991) a své paměti „O filmu" v rukopise. Proč film zpočátku nemluvil a jak se stalo, že mluvit přece jen začal, o tom vypráví mistr zvuku Miloslav Hůrka. Od prvního fonografu se přes nástup zvuku dostává až k éře Dolby Stereo a cestou čtenáře populárně-naučnou formou seznamuje s každým detailem i s filmařskou praxí, se kterou měl bohaté životní zkušenosti. Pedagogická činnost a odkaz Současně své zkušenosti předával na filmových školách pražské FAMU, ve Zlíně a v Písku. Události ze svého oboru sledoval až do smrti. Miloslav Hůrka, zvukový mistr, zvukový režisér, publicista a historik, zemřel 26. prosince 2010 ve věku 86 let, zanechav za sebou bohaté dílo a významný odkaz v oblasti filmového zvuku.