Karel Jelínek

Karel Jelínek, 5. srpna 1907, Louny – 9. září 1970, Most, český herec Divadelní začátky a kariéra Karel Jelínek vstoupil do uměleckého světa jako elév v Národním divadle (1926–1932), kde zahájil svou hereckou dráhu. Následně působil v pardubickém Východočeském divadle (1932–1934), pražském Novém divadle (1934–1939) a Divadle na Vinohradech (1939–1952). Po odchodu z Prahy pokračoval v divadelní kariéře na oblastních scénách ve Varnsdorfu (1953–1955) a v Mostě (1955–1968). Během své divadelní kariéry prošel vývojem od klasických milovnických rolí k charakterním dramatickým konverzačním postavám různých profesí, společenských tříd a charakterů. Jeho herecký projev se vyznačoval rozvážnou prací s tělem a klidnou mimikou, avšak tyto kvality byly částečně zastíněny jeho zvláštní tichou výslovností a vysoce položeným hlasem. Filmové začátky Na filmovém plátně debutoval ještě během svého působení v Národním divadle, kdy si zahrál návštěvníka nevěstince v prvním zvukovém českém filmu Tonka Šibenice (1930) režiséra Karla Antona. Po pětileté přestávce ho pro film znovu objevil režisér Vladimír Slavínský, který ho obsadil do role studenta strojařiny Standy Razíma v melodramatu Studentská máma (1935) s Antonií Nedošinskou a Theodorem Pištěkem v hlavních rolích. Předválečná a válečná filmografie Do konce druhé světové války si Karel Jelínek zahrál ještě v několika dalších filmech, vždy však šlo o menší role. Ztělesnil Rolinova přítele ve Svitákově komedii Divoch (1936), herce Valentu v Bromově Kariéře matky Lízalky (1937), novináře v Bílé nemoci (1937) režiséra Hugo Haase a strážníka v Paklíči (1944) Miroslava Cikána. Poválečná filmografie Poválečná znárodněná kinematografie nabízela Jelínkovi, s ještě většími přestávkami, opět především menší role, které nedokázaly plně využít jeho herecký potenciál. Mezi jeho nejvýznamnější poválečné filmy patří Daleká cesta (1949), Studentská máma (1935) a Velké dobrodružství (1952). V padesátých letech ztvárnil Ottu ve Fričově agitce Zocelení (1950), hraběte Kolowrata v Krškově snímku Posel úsvitu (1950), člena poroty v životopisném filmu Mikoláš Aleš (1951) a guvernérského úředníka v Kapském Městě ve Velkém dobrodružství (1952) Miloše Makovce. Dále hrál broumovského katechetu ve snímku o životě Aloise Jiráska Mladá léta (1952), papežského posla v dramatu Otakara Vávry Jan Hus (1954) a v konečné verzi vystřiženého mnicha v dramatu Jan Žižka (1955). Ve starším věku také ztvárnil Jockera v dramatu Vladimíra Čecha Černý prapor (1958), vězně Pelzera v dramatu Přežil jsem svou smrt (1960) režiséra Vojtěcha Jasného či hraběte v dramatu Jarní vody (1968), znovu pod režijním vedením Václava Kršky. Přestože byl Karel Jelínek talentovaným hercem, československá kinematografie mu nikdy nenabídla skutečně velkou či výraznější filmovou úlohu. Po roce 1952 jeho filmografie výrazně prořídla, což bylo způsobeno především jeho angažmá na oblastních scénách ve Varnsdorfu a v Mostě, odkud se do barrandovských ateliérů dostával jen obtížně. Kromě filmového plátna mohli diváci a posluchači občas zaslechnout jeho hlas v rozhlase, kde exceloval v pečlivě propracovaných recitacích, a výjimečně se objevoval i na televizních obrazovkách. Karel Jelínek zemřel 9. září 1970 v Mostě ve věku 63 let.