Štěpán Skalský

Štěpán Skalský, narozen 20. října 1925 v Praze, zemřel 17. září 2004 v Praze, byl významným českým filmovým režisérem a scenáristou. Vystudoval gymnázium a následně absolvoval večerní školu filmové tvorby při pražské FAMU. Od roku 1949 pracoval jako asistent režie a pomocný režisér. V 50. letech se objevil v epizodních rolích i před kamerou, ale jeho skutečná filmová dráha začala v roce 1959, kdy začal točit vlastní filmy. Počátky tvorby a první úspěchy Podle vlastního scénáře natočil ve spolupráci s Jiřím Hanibalem psychologické drama Všude žijí lidé (1960), které ve své době vzbudilo pozornost a získalo ocenění na filmových festivalech u nás i v zahraničí, včetně mezinárodního filmového festivalu v San Sebastian v roce 1961. Poté následovalo několik průměrných filmů, včetně spolupráce s renomovaným spisovatelem Janem Procházkou na špionážním dramatu Anděl blažené smrti (1965). Významným vrcholem jeho tvorby se stal film Útěk (1967), který jako zdařilá moralita o mládeži a pro mládež sklízel úspěchy v uvolněném roce 1968. Film Útěk uspěl na filmovém festivalu ve Zlíně a získal několik ocenění na mezinárodních filmových festivalech v Cannes, Benátkách a Teheránu. Období normalizace Po roce 1968 byla Skalskému z politických důvodů výrazně omezena možnost filmařské práce. Byl vyloučen z Komunistické strany a na Barrandově směl působit jen v podřadných funkcích. Až v roce 1971 mohl znovu začít pracovat jako režisér, kdy natočil komedii Touha Sherlocka Holmese (1971), ale nadále ve své činnosti narážel na odpor mocných, kteří nepřijali polovinu jeho scénářů. Televizní film Agent z Vaduzu (1970) se vůbec nevysílal, zakázán byl také starší film Cesta hlubokým lesem (1963), a Touha Sherlocka Holmese pak utrpěla účastí Pavla Landovského a taktéž se nesměla hrát. Film Touha Sherlocka Holmese byl inspirován čtveřicí povídek Iljy Hurníka. Skalský na scénáři spolupracoval se samotným Hurníkem a příběh se odvíjí od detektivova rozhodnutí nechat dosavadní profese a věnovat se výlučně hře na housle. Nepříliš hudebně talentovaný Holmes naštěstí i v novém prostředí naráží na zločiny, které zaměstnávají jeho neúnavnou analytickou mysl. Coby detektivka Skalského komedie neobstojí, pobaví však jako zábavná hříčka především díky hereckému souznění Radovana Lukavského a Václava Vosky v rolích Sherlocka a doktora Watsona. Návrat k filmové tvorbě Za film Hřiště (1975) získal Skalský cenu ministra kultury a Cenu československého filmu na filmovém festivalu v Brně. Nejznámějším filmem Skalského z té doby je komedie Když rozvod, tak rozvod (1981), další film Zakázaný výlet (1981) byl oceněn na dětském filmovém festivalu ve Zlíně. Komedie Když rozvod, tak rozvod z roku 1982 se svým žánrem i tématem vymyká ostatním, vážněji laděným snímkům jeho filmografie. V centru pozornosti Skalského a scenáristy Rudolfa Ráže se ocitá jedno z nepřehlédnutelných témat české normalizační kinematografie. V roce 1978 natočil Štěpán Skalský film na aktuální společenské téma, kdy se se scenáristou Karlem Steigerwaldem podílel na literární přípravě ekologického snímku. Mezi jeho další filmy patří také drama s Jiřím Bartoškou, Karlem Högerem a Eliškou Balzerovou, které vypráví o mladém stavebním inženýrovi Luďku Turnovi, jenž se snaží prosadit ve svém oboru, a tak přijme nabídku pracovat na stavbě dálnice D1. Vrchol kariéry Několik let Štěpán Skalský pracoval na projektu o Karlu Čapkovi, jehož výsledkem byl umělecky kvalitní film Člověk proti zkáze (1989) s výborným hereckým obsazením. Za tento počin byl Skalský oceněn v roce 1990 ministerstvem kultury. V téže době byl také plně profesně a politicky rehabilitován, ale svou uměleckou dráhu již ukončil. Snímek Člověk proti zkáze lze považovat za autorský (aniž se tím opomíjí přínos spoluscenáristy Otto Zelenky). Režisér se projektu o životě a smrti Karla Čapka věnoval intenzívně sedm let. Film je věnován stému výročí narození slavného a u nás bohužel dlouho nedoceňovaného umělce. Děj je rámován posledními Čapkovými dny. Zdůrazňuje, že spisovatelova smrt byla způsobena nikoliv jen těžkou nemocí, ale především dusivým klimatem doby a štvavou kampaní, rozpoutanou proti němu fašistickými a šovinistickými kruhy. V roce 1989 natočil režisér Štěpán Skalský film o posledních letech života Karla Čapka. Ačkoliv je film pojat jako drama rodinné, v němž významné postavení mají lidské vztahy, v jeho celkovém vyznění převažuje rozměr společenský. Lze jej také nazvat Čapek proti zkáze - proti nastupujícímu fašismu, proti ohrožení křehkých demokratických svobod, proti neblahým rysům české národní povahy. Film je jakousi mozaikou událostí a vztahů, které na Karla Čapka působily a které se mu v době jeho nemoci v horečnatých snech a ve vzpomínkách vracejí. Vzpomíná na dávnou lásku, na ženu Olgu, bratra Josefa a sestru Helenu, ale také na přátelství s T. G. Masarykem. Velkou hodnotou filmu je solidní a poctivý přístup autorů k tématu, kdy Čapkova osobnost je vystižena jak ve své velikosti, tak v souvislostech dobových. Kladem filmu je rozpoznatelné tvůrčí zaujetí všech zúčastněných, v čele s režisérem a s Josefem Abrhámem v obtížné hlavní roli. Alespoň částečně splácí dluh přednímu světovému umělci a je svým poselstvím v současné době nečekaně aktuální.